Dobrý den, mám za sebou vyhoření (2017) s medikací Asentra 50-100 mg/den, kterou už dlouhodobě neužívám. Jinak v rodině babička z mamčiny strany trpěla paranoidní schozifrenií a můj otec řešil alkoholem deprese a úzkosti. Mám sklon k závislosti na sladkém/sacharidech. Cítím se dobře, ale došlo u mě k jakémusi prozření či otevření vědomí, pochopení fungování světa. Lidstvo žije v podstatě ve lži a každému jde jen o vlastní přežití a blaho. Nevidím smysl v práci přesněji řečeno v tom „být zaměstnán“, protože je to prosté prodávání vlastního života využitelného mnohem radostněji a účelněji než pro zaměstnavatele (lidi), kteří chtějí vlastní zisk. Prodávat svůj život někomu pro to, aby vydělával peníze a mně za to platil milostivě almužnu a k tomu mě ještě mnohdy nepříjemně dirigoval a potažmo považoval za majetek (když mě platí, tak mu přece do jisté míry patřím a může si ke mně dovolovat – tak uvažuje leckterý zaměstnavatel). Nejsem vůbec líný. Ačkoliv jsem členem Mensa s IQ 164 a mám za sebou 10 let praxe manažera kvality a interního auditora, dálkově jsem vystudoval magisterský obor marketingové komunikace, mám několik tvůrčích talentů a miluju hudbu (jsem autorem zastupovaným OSA a moje tvorba je vydávána online celosvětově), tak prostě nechci být zaměstnaný. Dělám aktuálně brigády jako uklízeč panelových bytových domů a doručovatele předplatného tisku a jinak mám pasivní příjmy z pronájmu dvou bytů. Takže o lenosti v mém případě asi řeč být nemůže. Mně se prostě protiví být zaměstnaný a být součástí pracovního kolektivu. Za 20 let zaměstnání v jedné firmě jsem už vyslechnul tolik prázdných keců vedených mezi kolegy a zažil různé šíbování nadřízenými, že tohle ve svém životě nepotřebuju. Když večer uléhám, představuju si, že letím sám v malé raketce vesmírem (jako je Kosmik 1 v seriálu Červený trpaslík) a je mi naprosto fantasticky. V raketce mám stálý zdroj potravy a tekutin, vzduchu, věnuju se oblíbené hudbě a filmům a nebo spím a vůbec nic jiného nepotřebuju. Taky je mi dobře ve spánku. Spím a nepotřeboval bych se probudit. Vztahy, láska, sociální kontakty mi přijdou jako pro mě celkem nepotřebný balast. Láska je hra, vztahy jsou hra. Každý jen něco chce, něčeho se dožaduje, myslí hlavně na sebe a ostatní jen kritizuje (většinou destruktivně) a odsuzuje… Tohle oprvdu nepotřebuju. Když nežiju podle většiny, tak jsem hned špatný a divný a nenormální atd. Nepotřebuju dovolené u moře? Špatně! Nepotřebuju auto? Špatně! Nepotřebuju davovou zábavu jako fotbal a pařby? Špatně! Já potřebuju volně a svobodně dýchat a to mi tedy zaměstnání neumožní. Než být zaměstnaný, tak si umím představit žít ze svých pasivních příjmů a mít menší brigádu nebo pobírat příspěvek na bydlení, ale otroka už se mi nikomu dělat nechce. Nebo řpesídlit na Filipíny a tam bych z mých pasivních příjmů mohl žít docela pohodlný život s krásnými Filipínkami. Vůbec si neumím představit, že bych měl do konce života pracovat, což dnes začíná být politický trend. Několikrát jsem četl vyjádření odborníků, že práce je přirozenou potřebou člověka – pro mě tedy ne. Udělám s radostí cokoliv, ale jen pokud to mám rpo mě hlubší vnitřní smysl, jinak mě to deptá. Stejěn jako se píše o sportu, jak je strašně povznášející pro ducha – upřímně řečeno mě nikdy sport nepřinášel žádné blaho, a to jsem chodíval pravidelně běhat a stále jezdím na kole, ale žádná extáze. Do extáze mě dokázala dostat jedině hudba, ale to se s vyhořením vytratilo, ale pak se to vrátilo, ale v jiné kvalitě. Cítím, vnímám, působí to na mě, ale jinak než před vyhořením. Taky ještě zmíním, že podle profesionálích typologických testů MBTI (můj typ INFJ-asertivní)a TPI (moje základní vlastnosti má 12 % populace, moje specifické vlastnosti má 1 % populace) patřím k nejintrovertnějšímu typu osbnosti, což už mi kdysi řekla jedna psycholožka, ale tenkrát mi to bylo proti srsti, protože jsem se většinu života snažil zařadit do průměru a nevyčnívat. Prosím, zkuste mi podle vašeho nezávislého názoru říct, jestli u mě začíná schizofrenie a měl bych se jít léčit. Předem děkuju.