Apoléna
Dobrý den,
jsem matka dvou dětí – jedno chodí do školy a druhé nastoupilo letos do školky. Od poloviny září je téměř pořád někdo z rodiny nemocný. Jde o běžné virózy, někdy s horečkou, ale hodně nám to komplikuje život. V loni na podzim a část zimy to bylo podobné, ale s tím rozdílem, že letos je už popáté nemocný i manžel. Dělali mu vyšetření krve a moči, ale je prý celkem zdravý. Plus oba jsme sledování dlouhodobě na imunologii. Já mám vrozeně sníženou slizniční imunitu, takže od dětí chytnu téměř vše. Od druhého porodu jsem nemocná často i během roku.
Do toho jsem od září nastoupila na malý úvazek do prace a je to pro mě další tlak,proč být zdravá.
Moji rodiče se hodně snaží, pomáhají s hlídáním, ale nechci je moc zatěžovat, manžel je také skvělý, jsme stále do sebe i po letech zamilovaní, hodně se o rodinu stará, takže když je nemocný, je to dost znát. Máme také skvělé přátelé a sbor, kteří nás podporují a modlí se za nás, ale mě už to přijde trapné jim opakovaně psát, že jsme zase nemocní…
Nemoci mají opravdu obrovský dopad na náš život, mám pocit, že spíš přežíváme… a jen zatěžujeme lidi okolo. Neradi rušíme dohodnutá setkání, pomoc druhým lidem, naši službu v církvi nebo docházku do práce (já se z toho cítím dost provinile), vydáme spoustu peněz za léky, o peníze taky manžel přichází, když je v pracovní neschopnosti, platíme za školku, kam chodí syn minimálně, naše děti přišly o spoustu akcí a narušuje to i jejich adaptaci v kolektivu… Navíc mám pocit, že jen mrham časem, že když je mi špatně, tak se ani nemůžu pořádně dětem venovat, to mě taky mrzí. Ani nemám sílu a fantazii něco plánovat a vymýšlet. Nemám se tedy moc na co těšit, protože i to málo, co bylo pred nami, jsme pak nakonec museli rušit. Taky mi vadí ta nejistota – když jsme na začátku nebo na konci nemoci, jestli už/ještě někam můžeme jít, abychom nikoho nenakazili.
Je opravdu těžké udržet si pozitivní mysl, když mě často něco bolí nebo už 3 měsíce slyším téměř pořád někoho kašlat. Teď jsem nemocná já, a není z malého bytu kam utéct, nikdo za mnou nemůže přijít…jsem společenský člověk, tak se tím dost trápím. Navíc mám obavy, aby ode mě děti nemoc nechytly, a nejeli jsme zase na novo. Nemame také sílu řešit některé věci, kterým bychom se věnovat meli. Život mi tak často připadá hodně fádní, i když si samozřejmě uvědomuju, co všechno mám.
S dětskou doktorkou jsem to konzultovala, doporučila ještě nějake doplňky stravy. Něco jsme doposud brali, ale nepomohlo to. Jinak o zdravý životní styl se zajímáme asi 20 let a snažíme se tak žít, děti jedí zdravě, otužujeme je, mají snad dost pohybu…nevím, co děláme špatně. Snad je to tím, že jsou poprvé ve škole a skolce.
Útechu nacházím v Bohu, ve chvalách, když nemám horečku, tak tancuju. Někdy vyjde online schůzka s přáteli. Manžel a kamaradi se mě snaží potěšit, jak se dá. Většinou si v tom dni najdu nějakou radost a za tu jsem vdecna. Snažíme se s manželem vtipkovat, ale často je mi do pláče nebo jsem z toho zoufalá a naštvaná. Je to neskutečně vyčerpávající a vůbec nevím, kdy toho bude konec.
Děkuju předem za přečtení, i za čas a úsilí, které budete věnovat odpovědi. Moc si toho vážím.
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iporadnu. Píšete, že jste máma dvou dětí, jedno chodí do školy, jedno začalo chodit do školky. Trápí Vás, že jste v rodině často nemocní, děti, i vy s manželem. Kvůli nemoci pak musíte rušit své plány, nemáte se pak na co těšit, je Vám z toho občas do pláče, někdy je těžké si udržet pozitivní mysl. Uvádíte několik důvodů, které Vás ještě více „“tlačí““ k tomu, být zdrávi (nerada rušíte plány a schůzky, Vaše nová práce, manželova práce, peníze, nechcete „“obtěžovat““ okolí…).
První nejdůležitější krok k řešení Vaší situace už jste podnikla – konzultujete stav dětí s jejich dětskou doktorkou, navíc jste i s manželem pod lékařským dohledem. Píšete, že Vám doktorka doporučila jiný doplněk stravy. Z vlastní zkušenosti vím, že změna doplňku stravy může skutečně pomoct – každému dítku zabírá něco jiného, takže určitě vyzkoušejte. Píšete, že se věnujete zdravému životnímu stylu, děti mají dost pohybu… Vypadá to, že máte všechny aspekty pokryté a skutečně děláte vše, co je možné! Jediné, co mě ještě napadá, je dostatek spánku, to je také velmi důležité pro imunitu. Ale jak čtu Váš dotaz, věřím, že jste i na toto už myslela 🙂
To, že jsou malé děti často nemocné, je skutečně normální a časté a běžné. Ačkoliv nejsem pediatr, dovoluji si sem tento závěr napsat na základě konzultací s několika pediatry, kterými mi toto bylo opakovaně sděleno. Možná by Vám pomohlo popovídat si s některou maminkou z Vašeho okolí, nebo když budete mít chuť a čas, zabruste na maminkovská fóra. Člověk si v kontaktu s jinými maminkami uvědomí, že v tom opravdu není sám, a že to, co řeší, řeší i milion jiných maminek. Tímto Vaši situaci nezlehčuji, chci tím říct, že v tom nejste sama a je úplně normální a běžné, že se občas musíte omluvit z práce kvůli nemoci. Ačkoliv zcela rozumím tomu, že to neděláte ráda a cítíte se provinile, věřte, že nejste první ani poslední zaměstnankyně, která toto musí udělat.
Ovšem to, že je to normální a časté a běžné, ještě neznamená, že toto období není nadmíru frustrující. Je! Ve svém dotazu jste shrnula myslím všechny důvody a souvislosti, kterými je rodina s malými dětmi zatížena touto častou nemocností – od komplikací v práci přes finanční stránku věci, adaptaci v kolektivu dětí až po celkovou náladu v rodině. Píšete, že je pro Vás občas těžké udržet si pozitivní mysl, že je Vám občas do pláče, jste zoufalá a naštvaná. Chci Vám říct, že je naprosto normální cítit negativní emoce v situaci, kdy musíte rušit své plány, něco, na co jste se těšila. Kdybyste neprožívala žádné negativní emoce, nebyla byste člověk. Připadá mi, že jste na sebe velmi přísná a máte na sebe obrovské požadavky. Každý člověk má někdy nárok na to být smutný, naštvaný, unavený, zoufalý, bez chuti a energie. Dovolte si někdy prožít i ty negativní emoce. Žádná emoce není špatná sama o sobě, dovolte si je projevit (samozřejmě způsobem, který nikomu neubližuje – není vhodné např. křičet na děti, ale můžete svou frustraci a vztek třeba vytancovat, můžete se vyplakat atp.).
Píšete, že když je Vám špatně, nemáte ani sílu a energii se dětem věnovat a něco vymýšlet, a toto si pak vyčítáte. Je mnohem důležitější vztah, jaký máte s dětmi, než to, co spolu děláte. Jaký má smysl vzít děti na výlet do super skvělého dětského zábavního centra, když na ně po cestě i během návštěvy budu nabroušená, nervózní a protivná, když se necítím dobře a jediné, co bych opravdu chtěla, je ležet na gauči a odpočívat? Co myslíte, že by si dítě raději vybralo? Výlet s nabroušenou mámou, nebo klidnou mámu, ke které se přitulí na gauči u společné pohádky? Je v naprostém pořádku nevymýšlet závratný program pro děti, když Vám samotné není dobře! Nebo když některému členu z rodiny není dobře. Naučte se nejprve si vyhodnotit: jak mi teď je? Jsem unavená, naštvaná, bolavá? Jak je mým dětem? Jak je manželovi? A podle toho zkuste vymyslet „“program““. „“Program““ totiž může být i společné nicnedělání, když je to potřeba. Nejste automat na činnosti, jste člověk. Myslím, že je pro děti dobré vidět, že i máma s tátou jsou „“jen““ lidi, že si někdy potřebují odpočinout, že jim může dítě přinést čaj, kapesník, pomeranč… Jaká veliká příležitost k výchově a učení tohle je! Dítě se učí starat o druhého člověka, učí se myslet na bližního.
Cítíte se provinile, když žádáte své okolí o pomoc. Opět, jak moc jste na sebe přísná. Je velké požehnání mít kolem sebe lidi, jaké popisujete – rodiče, přátelé, církev a sbor, lidé, kteří jsou ochotní Vám pomoci. Není přece ostuda říct si o pomoc. Rodina a přátelé jsou tu od toho, aby nám pomohli, když to potřebujeme. Tečka. Žádné obtěžování. Takhle to je. Věřím tomu, že i Vy zde budete pro ně, až oni budou potřebovat.
Píšete, že děti nastoupily do školy a do školky. Rozumím tomu tak, že obě nastoupily nově tento rok? Pokud ano, tak to je pro ně velký zápřah a pro celou rodinu veliká změna. Na nemoc se dá pohlížet i tak, že člověk zrovna něco NE-může vykonávat ve svém životě. Co teď Vaše dítě NE-může? Nemůže být mimo domov, bez Vás? Co potřebuje? Nabídnu Vám jednu svou osobní úvahu. Na Vaši situaci se může nahlídnout i tak, že ji přijmete jako dočasnou fázi v životě Vaší rodiny: mé děti teď prožívají velké změny. Potřebují se občas „“schovat““ doma u maminky. Možná se na to dá podívat jako na příležitost být spolu doma a společně se mazlit, válet, nicnedělat a prostě být spolu. Mimo domov čekají nároky, povinnosti, nástrahy, navíc s věkem se toho bude nabalovat čím dál víc… Možná se potřebují ještě nasát Vaší lásky, společně se zastavit.
Píšete, že je Vám velkou oporou i Vaše víra. V životě jsou situace, které změnit nemůžeme. Zkusíme udělat maximum, ovlivnit vše, co je v našich rukách… Ale vše přece není v našich rukách, vše ovlivnit nemůžeme. Myslím, že právě víra nás učí určité pokoře, že vše není v našich rukách. Co to odevzdat Bohu? Co to přijmout s pokorou a najít v této životní fázi Vaší rodiny něco cenného? Společný čas? Společné nicnedělání? Společné zastavení?
Každopádně chápu, že i když se Vám podaří najít v situaci něco pozitivního, čas od času je to opravdu frustrující. Proto bych Vám doporučila, v momentě, kdy budete zdravá a stav rodiny nebude vyžadovat Vaši přítomnost, udělejte něco, co Vás nabije pozitivní energií. Sejít se s přáteli, jít si zatancovat… Cokoliv, co je skutečně jen Vaše a nabíjí Vás, ať z toho můžete čerpat. Pokud byste chtěla čerpat i jinde, nebo se Vám psychicky přitížilo, můžete se obrátit například na Úsměv mámy. Pokud jste na facebooku, najdete tam i různé podpůrné skupiny maminek, například Mateřské těžkosti apod.
Je inspirující a potěšující, kolik zdrojů ve svém okolí jste popsala. Máte manžela, rodiče, přátele, sbor, víru. Přeji Vám, abyste i nadále byla obklopena láskou a podporou a nezapomínala dávat lásku a podporu i sama sobě!
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
Apoléna
Dobrý den,
jsem matka dvou dětí – jedno chodí do školy a druhé nastoupilo letos do školky. Od poloviny září je téměř pořád někdo z rodiny nemocný. Jde o běžné virózy, někdy s horečkou, ale hodně nám to komplikuje život. V loni na podzim a část zimy to bylo podobné, ale s tím rozdílem, že letos je už popáté nemocný i manžel. Dělali mu vyšetření krve a moči, ale je prý celkem zdravý. Plus oba jsme sledování dlouhodobě na imunologii. Já mám vrozeně sníženou slizniční imunitu, takže od dětí chytnu téměř vše. Od druhého porodu jsem nemocná často i během roku.
Do toho jsem od září nastoupila na malý úvazek do prace a je to pro mě další tlak,proč být zdravá.
Moji rodiče se hodně snaží, pomáhají s hlídáním, ale nechci je moc zatěžovat, manžel je také skvělý, jsme stále do sebe i po letech zamilovaní, hodně se o rodinu stará, takže když je nemocný, je to dost znát. Máme také skvělé přátelé a sbor, kteří nás podporují a modlí se za nás, ale mě už to přijde trapné jim opakovaně psát, že jsme zase nemocní…
Nemoci mají opravdu obrovský dopad na náš život, mám pocit, že spíš přežíváme… a jen zatěžujeme lidi okolo. Neradi rušíme dohodnutá setkání, pomoc druhým lidem, naši službu v církvi nebo docházku do práce (já se z toho cítím dost provinile), vydáme spoustu peněz za léky, o peníze taky manžel přichází, když je v pracovní neschopnosti, platíme za školku, kam chodí syn minimálně, naše děti přišly o spoustu akcí a narušuje to i jejich adaptaci v kolektivu… Navíc mám pocit, že jen mrham časem, že když je mi špatně, tak se ani nemůžu pořádně dětem venovat, to mě taky mrzí. Ani nemám sílu a fantazii něco plánovat a vymýšlet. Nemám se tedy moc na co těšit, protože i to málo, co bylo pred nami, jsme pak nakonec museli rušit. Taky mi vadí ta nejistota – když jsme na začátku nebo na konci nemoci, jestli už/ještě někam můžeme jít, abychom nikoho nenakazili.
Je opravdu těžké udržet si pozitivní mysl, když mě často něco bolí nebo už 3 měsíce slyším téměř pořád někoho kašlat. Teď jsem nemocná já, a není z malého bytu kam utéct, nikdo za mnou nemůže přijít…jsem společenský člověk, tak se tím dost trápím. Navíc mám obavy, aby ode mě děti nemoc nechytly, a nejeli jsme zase na novo. Nemame také sílu řešit některé věci, kterým bychom se věnovat meli. Život mi tak často připadá hodně fádní, i když si samozřejmě uvědomuju, co všechno mám.
S dětskou doktorkou jsem to konzultovala, doporučila ještě nějake doplňky stravy. Něco jsme doposud brali, ale nepomohlo to. Jinak o zdravý životní styl se zajímáme asi 20 let a snažíme se tak žít, děti jedí zdravě, otužujeme je, mají snad dost pohybu…nevím, co děláme špatně. Snad je to tím, že jsou poprvé ve škole a skolce.
Útechu nacházím v Bohu, ve chvalách, když nemám horečku, tak tancuju. Někdy vyjde online schůzka s přáteli. Manžel a kamaradi se mě snaží potěšit, jak se dá. Většinou si v tom dni najdu nějakou radost a za tu jsem vdecna. Snažíme se s manželem vtipkovat, ale často je mi do pláče nebo jsem z toho zoufalá a naštvaná. Je to neskutečně vyčerpávající a vůbec nevím, kdy toho bude konec.
Děkuju předem za přečtení, i za čas a úsilí, které budete věnovat odpovědi. Moc si toho vážím.
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iporadnu. Píšete, že jste máma dvou dětí, jedno chodí do školy, jedno začalo chodit do školky. Trápí Vás, že jste v rodině často nemocní, děti, i vy s manželem. Kvůli nemoci pak musíte rušit své plány, nemáte se pak na co těšit, je Vám z toho občas do pláče, někdy je těžké si udržet pozitivní mysl. Uvádíte několik důvodů, které Vás ještě více „“tlačí““ k tomu, být zdrávi (nerada rušíte plány a schůzky, Vaše nová práce, manželova práce, peníze, nechcete „“obtěžovat““ okolí…).
První nejdůležitější krok k řešení Vaší situace už jste podnikla – konzultujete stav dětí s jejich dětskou doktorkou, navíc jste i s manželem pod lékařským dohledem. Píšete, že Vám doktorka doporučila jiný doplněk stravy. Z vlastní zkušenosti vím, že změna doplňku stravy může skutečně pomoct – každému dítku zabírá něco jiného, takže určitě vyzkoušejte. Píšete, že se věnujete zdravému životnímu stylu, děti mají dost pohybu… Vypadá to, že máte všechny aspekty pokryté a skutečně děláte vše, co je možné! Jediné, co mě ještě napadá, je dostatek spánku, to je také velmi důležité pro imunitu. Ale jak čtu Váš dotaz, věřím, že jste i na toto už myslela 🙂
To, že jsou malé děti často nemocné, je skutečně normální a časté a běžné. Ačkoliv nejsem pediatr, dovoluji si sem tento závěr napsat na základě konzultací s několika pediatry, kterými mi toto bylo opakovaně sděleno. Možná by Vám pomohlo popovídat si s některou maminkou z Vašeho okolí, nebo když budete mít chuť a čas, zabruste na maminkovská fóra. Člověk si v kontaktu s jinými maminkami uvědomí, že v tom opravdu není sám, a že to, co řeší, řeší i milion jiných maminek. Tímto Vaši situaci nezlehčuji, chci tím říct, že v tom nejste sama a je úplně normální a běžné, že se občas musíte omluvit z práce kvůli nemoci. Ačkoliv zcela rozumím tomu, že to neděláte ráda a cítíte se provinile, věřte, že nejste první ani poslední zaměstnankyně, která toto musí udělat.
Ovšem to, že je to normální a časté a běžné, ještě neznamená, že toto období není nadmíru frustrující. Je! Ve svém dotazu jste shrnula myslím všechny důvody a souvislosti, kterými je rodina s malými dětmi zatížena touto častou nemocností – od komplikací v práci přes finanční stránku věci, adaptaci v kolektivu dětí až po celkovou náladu v rodině. Píšete, že je pro Vás občas těžké udržet si pozitivní mysl, že je Vám občas do pláče, jste zoufalá a naštvaná. Chci Vám říct, že je naprosto normální cítit negativní emoce v situaci, kdy musíte rušit své plány, něco, na co jste se těšila. Kdybyste neprožívala žádné negativní emoce, nebyla byste člověk. Připadá mi, že jste na sebe velmi přísná a máte na sebe obrovské požadavky. Každý člověk má někdy nárok na to být smutný, naštvaný, unavený, zoufalý, bez chuti a energie. Dovolte si někdy prožít i ty negativní emoce. Žádná emoce není špatná sama o sobě, dovolte si je projevit (samozřejmě způsobem, který nikomu neubližuje – není vhodné např. křičet na děti, ale můžete svou frustraci a vztek třeba vytancovat, můžete se vyplakat atp.).
Píšete, že když je Vám špatně, nemáte ani sílu a energii se dětem věnovat a něco vymýšlet, a toto si pak vyčítáte. Je mnohem důležitější vztah, jaký máte s dětmi, než to, co spolu děláte. Jaký má smysl vzít děti na výlet do super skvělého dětského zábavního centra, když na ně po cestě i během návštěvy budu nabroušená, nervózní a protivná, když se necítím dobře a jediné, co bych opravdu chtěla, je ležet na gauči a odpočívat? Co myslíte, že by si dítě raději vybralo? Výlet s nabroušenou mámou, nebo klidnou mámu, ke které se přitulí na gauči u společné pohádky? Je v naprostém pořádku nevymýšlet závratný program pro děti, když Vám samotné není dobře! Nebo když některému členu z rodiny není dobře. Naučte se nejprve si vyhodnotit: jak mi teď je? Jsem unavená, naštvaná, bolavá? Jak je mým dětem? Jak je manželovi? A podle toho zkuste vymyslet „“program““. „“Program““ totiž může být i společné nicnedělání, když je to potřeba. Nejste automat na činnosti, jste člověk. Myslím, že je pro děti dobré vidět, že i máma s tátou jsou „“jen““ lidi, že si někdy potřebují odpočinout, že jim může dítě přinést čaj, kapesník, pomeranč… Jaká veliká příležitost k výchově a učení tohle je! Dítě se učí starat o druhého člověka, učí se myslet na bližního.
Cítíte se provinile, když žádáte své okolí o pomoc. Opět, jak moc jste na sebe přísná. Je velké požehnání mít kolem sebe lidi, jaké popisujete – rodiče, přátelé, církev a sbor, lidé, kteří jsou ochotní Vám pomoci. Není přece ostuda říct si o pomoc. Rodina a přátelé jsou tu od toho, aby nám pomohli, když to potřebujeme. Tečka. Žádné obtěžování. Takhle to je. Věřím tomu, že i Vy zde budete pro ně, až oni budou potřebovat.
Píšete, že děti nastoupily do školy a do školky. Rozumím tomu tak, že obě nastoupily nově tento rok? Pokud ano, tak to je pro ně velký zápřah a pro celou rodinu veliká změna. Na nemoc se dá pohlížet i tak, že člověk zrovna něco NE-může vykonávat ve svém životě. Co teď Vaše dítě NE-může? Nemůže být mimo domov, bez Vás? Co potřebuje? Nabídnu Vám jednu svou osobní úvahu. Na Vaši situaci se může nahlídnout i tak, že ji přijmete jako dočasnou fázi v životě Vaší rodiny: mé děti teď prožívají velké změny. Potřebují se občas „“schovat““ doma u maminky. Možná se na to dá podívat jako na příležitost být spolu doma a společně se mazlit, válet, nicnedělat a prostě být spolu. Mimo domov čekají nároky, povinnosti, nástrahy, navíc s věkem se toho bude nabalovat čím dál víc… Možná se potřebují ještě nasát Vaší lásky, společně se zastavit.
Píšete, že je Vám velkou oporou i Vaše víra. V životě jsou situace, které změnit nemůžeme. Zkusíme udělat maximum, ovlivnit vše, co je v našich rukách… Ale vše přece není v našich rukách, vše ovlivnit nemůžeme. Myslím, že právě víra nás učí určité pokoře, že vše není v našich rukách. Co to odevzdat Bohu? Co to přijmout s pokorou a najít v této životní fázi Vaší rodiny něco cenného? Společný čas? Společné nicnedělání? Společné zastavení?
Každopádně chápu, že i když se Vám podaří najít v situaci něco pozitivního, čas od času je to opravdu frustrující. Proto bych Vám doporučila, v momentě, kdy budete zdravá a stav rodiny nebude vyžadovat Vaši přítomnost, udělejte něco, co Vás nabije pozitivní energií. Sejít se s přáteli, jít si zatancovat… Cokoliv, co je skutečně jen Vaše a nabíjí Vás, ať z toho můžete čerpat. Pokud byste chtěla čerpat i jinde, nebo se Vám psychicky přitížilo, můžete se obrátit například na Úsměv mámy. Pokud jste na facebooku, najdete tam i různé podpůrné skupiny maminek, například Mateřské těžkosti apod.
Je inspirující a potěšující, kolik zdrojů ve svém okolí jste popsala. Máte manžela, rodiče, přátele, sbor, víru. Přeji Vám, abyste i nadále byla obklopena láskou a podporou a nezapomínala dávat lásku a podporu i sama sobě!
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
