Olga
Je mi přes 50 let, mám dospělé děti syna a dceru. Rozešli jsme se s manželem, protože si našel jinou partnerku. Já ani syn se s manželem nestýkáme, dcera s ním udržuje přátelský vztah. Dobře vím, že v takovýchto případech nemají rodiče zasahovat do vztahů dětí s druhým partnerem a také se tím řídím. Ke stykům mé dcery s otcem se tvářím, že je to prima a v pořádku.Ve skrytu duše však bych si přála, aby dcera manžela „potrestala“ svým nezájmem a jejich vztah mě velmi popuzuje. Chtěla bych,aby byla „absolutně při mně“. Já sama mám s dcerou velmi hezký vztah. Jak se mám přimět k tomu, abych to, co rozumem chápu, přijala i vnitřně? Citově se s tím neumím vyrovnat a strašně se tím trápím. Navenek ale opravdu předstírám, že je to v pořádku a že je jasné, že můj manžel zůstane vždy jejím tatínkem.
Marek Páral
Dobrý den, Olgo,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iPoradnu. Kéž by takových dotazů bylo více, sama popisujete, že víte, co byste měla dělat (a já s vámi souhlasím), ale nevíte, jak toho dosáhnout.
Jistě je tam mnoho bolesti, křivd, nevypořádaných záležitostí určitě i starších než jen rozchod, o kterém píšete. Je to běh na dlouhou trať, nechtějte přeskočit sama sebe a všechny ty pocity, kterými je třeba prostě projít. Dovolte si je sama sobě, pracujte na nich aktivně, najděte si pomoc, podporu, přiznejte se k nim – a vezměte je za své.
Možná bych pro vás měl konkrétní návrh – Řekněte toto, co jste napsala sem, svým dětem. Řekněte jim – Bolí mě to, ale zároveň vím, že je to – a zůstane to – váš táta. Řekněte jim, že tyto pocity a křivdy jsou vaše a vy si za svoje berete, oni s nimi nemají nic společného, nemusí je nést za vás, nemusí za vás bojovat váš boj, nést vaši tíhu. Řekněte jim, že to, co se stalo a co se děje mezi vámi a vaším manželem je věc vás dvou, kterou si musíte vyřešit vy sami. Oni jsou pořád vaše společné děti, pro které vy oba stále zůstáváte rodiči.
Možná to otevřené vyslovení, přiznání, přijetí odpovědnosti je to, co vám pomůže, umožní prožít to, co je třeba. A rozhodně by to vašim dětem mohlo ulevit. Vždyť syn potřebuje otce jako vzor a nepřísluší mu bojovat s otcem kvůli matce. I k dceři pak můžete mít blíž, když ona nebude cítit, že máte výhrady k její lásce k otci.
Držím palce Olgo, a ještě jednou děkuji za Váš dotaz.
Marek Páral
Olga
Je mi přes 50 let, mám dospělé děti syna a dceru. Rozešli jsme se s manželem, protože si našel jinou partnerku. Já ani syn se s manželem nestýkáme, dcera s ním udržuje přátelský vztah. Dobře vím, že v takovýchto případech nemají rodiče zasahovat do vztahů dětí s druhým partnerem a také se tím řídím. Ke stykům mé dcery s otcem se tvářím, že je to prima a v pořádku.Ve skrytu duše však bych si přála, aby dcera manžela „potrestala“ svým nezájmem a jejich vztah mě velmi popuzuje. Chtěla bych,aby byla „absolutně při mně“. Já sama mám s dcerou velmi hezký vztah. Jak se mám přimět k tomu, abych to, co rozumem chápu, přijala i vnitřně? Citově se s tím neumím vyrovnat a strašně se tím trápím. Navenek ale opravdu předstírám, že je to v pořádku a že je jasné, že můj manžel zůstane vždy jejím tatínkem.
Marek Páral
Dobrý den, Olgo,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iPoradnu. Kéž by takových dotazů bylo více, sama popisujete, že víte, co byste měla dělat (a já s vámi souhlasím), ale nevíte, jak toho dosáhnout.
Jistě je tam mnoho bolesti, křivd, nevypořádaných záležitostí určitě i starších než jen rozchod, o kterém píšete. Je to běh na dlouhou trať, nechtějte přeskočit sama sebe a všechny ty pocity, kterými je třeba prostě projít. Dovolte si je sama sobě, pracujte na nich aktivně, najděte si pomoc, podporu, přiznejte se k nim – a vezměte je za své.
Možná bych pro vás měl konkrétní návrh – Řekněte toto, co jste napsala sem, svým dětem. Řekněte jim – Bolí mě to, ale zároveň vím, že je to – a zůstane to – váš táta. Řekněte jim, že tyto pocity a křivdy jsou vaše a vy si za svoje berete, oni s nimi nemají nic společného, nemusí je nést za vás, nemusí za vás bojovat váš boj, nést vaši tíhu. Řekněte jim, že to, co se stalo a co se děje mezi vámi a vaším manželem je věc vás dvou, kterou si musíte vyřešit vy sami. Oni jsou pořád vaše společné děti, pro které vy oba stále zůstáváte rodiči.
Možná to otevřené vyslovení, přiznání, přijetí odpovědnosti je to, co vám pomůže, umožní prožít to, co je třeba. A rozhodně by to vašim dětem mohlo ulevit. Vždyť syn potřebuje otce jako vzor a nepřísluší mu bojovat s otcem kvůli matce. I k dceři pak můžete mít blíž, když ona nebude cítit, že máte výhrady k její lásce k otci.
Držím palce Olgo, a ještě jednou děkuji za Váš dotaz.
Marek Páral
