Radka
Narodila jsem se do problemove rodiny, Kde otec byl nezodpovedne male dite, ktery si udelal rodinu, ale nechtel s ni travit cas a zil si sobecky, jen sam pro sebe. Zil jako bohem, utracel za veci, ktere nepotreboval, takze se dost zadluzil a k nam domu potom chodili ruzni vymahaci, exekutori apod.
Takze ten se o me, jako o dite vubec nezajimal, nejak me nevychovaval a nestaral se. Moje matka nebyla o nic lepsi. Az dnes jsem schopna pojmenovat, ze je to typicka narcistni matka, ktera si udelala deti, jako sve loutky, ktere by uspokojily jeji emocni potreby.
Mam starsiho bratra. Kteremu se plne venovala a projevovala mu veskerou svoji peci a lasku. Naproti tomu ke me se chovala chladne, porad na me rvala, vycitala mi kazdou malikost a jedine, co ji na me zajimalo byla moje vaha. Porad me vazila a rikala mi, jaka jsem tlusta.
Mam trochu pocit, ze si na me matka neco kompenzovala a jak kdyby mi trochu delala naschvaly a neprala uspech. Nejak jsem se jako dite ocitla v uplne izolaci, kdy se mnou nekomunikovala a nevenoval se mi nikdo z rodiny. Takze jsem byla porad sama a ocitla jsem se mimo realitu a uz od detstvi jsem trpela depresemi a uzkostmi, ktere samozrejme nikdo neresil, protoze to nikoho nezajimalo.
Tim, jak jsem se ocitla v takove socialni izolaci se ve me utvorila nejaka socialni fobie, takze neumim moc udrzovat vztahy a hlavne navazovat vztahy s normalnimi lidmi. Ve skole jsem to mela hrozne tezke, byla jsem pomalejsi, mam dyslexii ale ja si myslim, ze mam i ADHD, ktere opet nikdo neresil, protoze neudrzim pozornost a pamatuju si, ze jako dite, kdyz jsem byla v kine, jsem behala po celem kine a nebyla jsem schopna se soustredit.
Jinak uz od detstvi, jsem k sobe citila silenou sebenenavist, protoze nejsem hubena a proto nemam pravo zit. I kvuli tomu, ze jsem holka, tak jsem se snazila chovat jako kluk, protoze jsem si myslela, ze jako kluka me matka bude mit radeji, jako bratra.
Prijdu si jako prazdna nadoba, ktera nevi, kdo je a co chce. Nemam zadne zajmy ani kamarady. Nic me od malicka netesi. Vzdycky jsem musela predstirat, ze je vsechno v poradku, protoze to rodina vyzadovala, jelikoz u nas v rodine zadne psychicke nemoci nejsou a vsichni jsou dokonali. Takze jsem musela potlacovat svoje emoce a svuj smutek, svoje zmateni.
I tim, jak cely zivot ziju mimo realitu, nechapu realny prakticky zivot. Zacala jsem uz od detstvi nejak unikat ve sve hlave mimo realitu, ktera pro me byla prilis narocna.
Tim v jakem jsem byla vzdycky spatnem psychickem stavu, tak jsem se sice byl schopna neco ve skole naucit, ale pak to uspesne zapominam. Mam sice vystudovanou vysokou skolu, ale je to stylem, splnit na zkousky, ale uz z toho nevim nic. Stejne jako ze stredni, nebo zakladni skoly. A prakticky taky nic neumim. Domaci prace nezvladam, ani zadne jine. Protoze matka se o domacnost nejak nestarala a ja s ni nemohla vydrzet ani v jedne mistnosti, tak mi ani v tyhle prakticke veci neumim.
Tohle neni sebelitost, vim, ze to tak vypada. Jen jsem stravila cely zivot, jak kdyby v mlze. Nikdy me nic nebavilo, nic mi neslo, protoze nejsem schopna na nic se soustredit a v nicem nevidim smysl.
Kdyz uz jsem se s nekym bavila, tak mi bylo receno, ze moje situace by se dala popsat jako syndrom zanedbaneho ditete. Ja jsem si i bohuzel prevzala ty nejhorsi vzorce od otce sklony k nezodpovednosti a lehkovaznosti a lenost. A od matky ten narcismus a pocit nadrazenosti.
A i emocne jsem prazdna. Ke sve matce necitim nic, nedavala mi zadnou lasku a je vuci ni citim prazdno, maximalne tak vztek, co ze me udelala. I k cele rodine. Kdysi jsem citila naklonost akorat k otci a jeho matce.
Ja jsem totiz ne uplne chtene dite. Matka mi jednou i vycetla, ze jsem ji malem zabila. Mela nejake po porodni komplikace. Takze ja tak nejak od zacatku sveho zivota citim, ze sem nepatrim a nejsem tu zadana.
Ono je i dost komplikovane, ze najednu stranu se o me matka nezajimala, ale zaroven me ucinila na sobe zavislou, aby mi mohla vsechno vycitat, jak jsem neschopna. Nikdy me nevedla k samostatnosti, delala vsechno za me, respektive i za mymi zady, nejaka rozhodnuti o me.
No, ja nevim, co mam delat se svym zivotem. Hrozne jsem si znicila zivot. Bydlim opet po letech se svoji matkou. Aktualne jsem bez prace a chodim jen na brigadu na pokladnu do jehodnoho zamku.
Ja se prakticky jen schovavam doma a cekam az to vsechno skonci, ale zaroven doufam v zazrak. Znicila jsem si zdravi, nemuzu poradne spat, jist, mam ruzne bolesti a jsem uplne vycerpana a mimo. Potrebovala bych nejakeho cloveka, ktery by mi pomohl bez odsuzovani z toho vymotat.
A hlavne, ja jsem cely zivot v nejake takove stagnaci, ziju mimo realitu a schvalne jsem si zkomplikovala svuj zivot tak, abych ho mohla ukoncit. Ale toho stejne nejsem nejak schopna. Udelala jsem takove blbosti, jakoze jsem neodevzdala danove priznani a kdyz jsem byla nemocna, tak jsem mela neschopenku, kterou jsem pak nebyla ukoncit a mam u sebe lekarskou kartu od doktorky a uz se tam nemuzu ukazat. Nebo, kdyz jsem koncila v nejakem zamestnani, tak jsem neodevzdala papiry, jake jsem mela apod.
Ja jsem takova, jak kdyby rozdelena osobnost. Na jednu stranu mam nejake znalosti a byla jsem schopna vystudovat VS, ale na druhou stranu jsem jak kdyby vnitrne ustrnula na urovni maleho ditete, ktere neni schopno se o sebe postarat, protoze v tomhle smeru, zde selhala rodina, protoze ja absolutne nechapu, jak funguje prakticky zivot a jsem z toho ve stresu a potrebovala bych to naucit.
Potrebovala bych nejakou neutralni osobu, ktera me nebude odsuzovat a pomohla by mi zacit zit normalni zivot. Protoze ja to v aktualni zivotni situaci schopna nejsem. Pomohla by mi vyresit sve zdravotni, psychicke a socialni problemy. Pomoci, nejak prijmout jaka jsem ted a zacit na tom nejak stavet. Protoze ja jsem cely svuj zivot akorat predstirala, ze jsem v poradku a vsemu rozumim, protoze jsem vedela, ze mi s tim nikdo nepomuze, ale dostalo me to az do tohoto bodu. Kdy uz nevim, jak dal a porad jenom premyslim o smrti, ale zaroven vim, ze ji nejsem schopna dosahnout.
Na tomhle webu jsem narazila na odborne socialni poradenstvi. To jsem doted nevedela, ze existuje. Proto Vas zadam o radu, jestli je mozne, nejak si dat zivot, jeste dohromady a zacit nejak zit. Dekuji.
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iPoradnu. Píšete o své minulosti, o tom, jak jste se dostala na toto místo ve Vašem životě. Píšete, jaké vlivy na Vás dosud působily, od vztahů s rodiči, Vašeho fungování ve škole, o potížích s navazováním a udržováním vztahů, o sebenenávisti.
Cítíte se nyní jako „prázdná nádoba, která neví kdo je a co chce“.
Vidím Vás však i jako mladou ženu, která je natolik odvážná, že se nebojí říct si o pomoc, když ji potřebuje.
Jako mladou ženu, která dokáže velmi dobře popsat a zhodnotit vlivy ve svém dosavadním životě, a která se o nich nebojí uvažovat. Ženu, která se už delší dobu necítí dobře ve svém životě a hledá cestu, jak pro sebe získat život lepší, šťastnější.
Ptáte se, zda je ještě možné, dát si svůj život nějak dohromady a začít nějak normálně žít. Myslím si, že to možné určitě je. To, jak umíte otevřeně mluvit o svém dosavadním životě, jak umíte popsat to, co Vás ovlivnilo, že si chcete nechat pomoci od někoho neutrálního, kdo Vás nebude soudit – to všechno jsou ty nejlepší předpoklady k pomoci formou psychoterapeutické péče. Psychoterapeut/psychoterapeutka je právě ten neutrální člověk, který Vás nebude soudit, a který Vám nyní může pomoci najít svou vlastní cestu šťastnějším životem.
Doporučila bych Vám buď si vyhledat si psychoterapeuta/psychoterapeutku ve Vašem okolí. Kontakty můžete najít na těchto stránkách: Hledáte pomoc? – Nevypusť duši (nevypustdusi.cz (zaškrtněte vlevo ve sloupci, že hledáte službu pro dospělého, psychoterapii, Zlínský kraj)
Druhou variantou je sehnat si psychoterapeuta/psychoterapeutku přes Vaši zdravotní pojišťovnu. Většina zdravotních pojišťoven totiž přispívá na psychoterapii (jinak si ji musíte hradit sama). Obrátila bych se tedy na Vaši zdravotní pojišťovnu s prosbou o zaslání seznamu psychoterapeutů, se kterými má Vaše pojišťovna smlouvu. Z tohoto seznamu si pak vyberete někoho, kdo Vám bude vyhovovat. Psychoterapie může probíhat osobně, nebo také online formou – proto se nemusíte nutně vázat na místo, kde bydlíte. Hradila byste si pak jen část sezení, zbytek by zaplatila pojišťovna. Pro podrobnější informace se obraťte na svou zdravotní pojišťovnu.
Chci Vás podpořit, abyste dále pokračovala v cestě za svým šťastnějším životem, kterou jste již započala. Protože nejtěžší bývá udělat ten první krok. A Vy už jste ten první krok udělala tím, že jste si napsala o pomoc, o radu. A to chtělo velkou odvahu! Jak snadné by bylo to zamést pod koberec a dělat, jakože nic. Ale Vy jste se tomu postavila a řekla jste dost. Takhle už žít nechci. Zasloužím si něco lepšího, zasloužím si normální život, zasloužím si být šťastná. Udělala jste první krok k záchraně sebe a svého života.
Přeju Vám, ať pokračujete na své cestě za lepším životem a moc Vám budu držet palce.
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
Radka
Narodila jsem se do problemove rodiny, Kde otec byl nezodpovedne male dite, ktery si udelal rodinu, ale nechtel s ni travit cas a zil si sobecky, jen sam pro sebe. Zil jako bohem, utracel za veci, ktere nepotreboval, takze se dost zadluzil a k nam domu potom chodili ruzni vymahaci, exekutori apod.
Takze ten se o me, jako o dite vubec nezajimal, nejak me nevychovaval a nestaral se. Moje matka nebyla o nic lepsi. Az dnes jsem schopna pojmenovat, ze je to typicka narcistni matka, ktera si udelala deti, jako sve loutky, ktere by uspokojily jeji emocni potreby.
Mam starsiho bratra. Kteremu se plne venovala a projevovala mu veskerou svoji peci a lasku. Naproti tomu ke me se chovala chladne, porad na me rvala, vycitala mi kazdou malikost a jedine, co ji na me zajimalo byla moje vaha. Porad me vazila a rikala mi, jaka jsem tlusta.
Mam trochu pocit, ze si na me matka neco kompenzovala a jak kdyby mi trochu delala naschvaly a neprala uspech. Nejak jsem se jako dite ocitla v uplne izolaci, kdy se mnou nekomunikovala a nevenoval se mi nikdo z rodiny. Takze jsem byla porad sama a ocitla jsem se mimo realitu a uz od detstvi jsem trpela depresemi a uzkostmi, ktere samozrejme nikdo neresil, protoze to nikoho nezajimalo.
Tim, jak jsem se ocitla v takove socialni izolaci se ve me utvorila nejaka socialni fobie, takze neumim moc udrzovat vztahy a hlavne navazovat vztahy s normalnimi lidmi. Ve skole jsem to mela hrozne tezke, byla jsem pomalejsi, mam dyslexii ale ja si myslim, ze mam i ADHD, ktere opet nikdo neresil, protoze neudrzim pozornost a pamatuju si, ze jako dite, kdyz jsem byla v kine, jsem behala po celem kine a nebyla jsem schopna se soustredit.
Jinak uz od detstvi, jsem k sobe citila silenou sebenenavist, protoze nejsem hubena a proto nemam pravo zit. I kvuli tomu, ze jsem holka, tak jsem se snazila chovat jako kluk, protoze jsem si myslela, ze jako kluka me matka bude mit radeji, jako bratra.
Prijdu si jako prazdna nadoba, ktera nevi, kdo je a co chce. Nemam zadne zajmy ani kamarady. Nic me od malicka netesi. Vzdycky jsem musela predstirat, ze je vsechno v poradku, protoze to rodina vyzadovala, jelikoz u nas v rodine zadne psychicke nemoci nejsou a vsichni jsou dokonali. Takze jsem musela potlacovat svoje emoce a svuj smutek, svoje zmateni.
I tim, jak cely zivot ziju mimo realitu, nechapu realny prakticky zivot. Zacala jsem uz od detstvi nejak unikat ve sve hlave mimo realitu, ktera pro me byla prilis narocna.
Tim v jakem jsem byla vzdycky spatnem psychickem stavu, tak jsem se sice byl schopna neco ve skole naucit, ale pak to uspesne zapominam. Mam sice vystudovanou vysokou skolu, ale je to stylem, splnit na zkousky, ale uz z toho nevim nic. Stejne jako ze stredni, nebo zakladni skoly. A prakticky taky nic neumim. Domaci prace nezvladam, ani zadne jine. Protoze matka se o domacnost nejak nestarala a ja s ni nemohla vydrzet ani v jedne mistnosti, tak mi ani v tyhle prakticke veci neumim.
Tohle neni sebelitost, vim, ze to tak vypada. Jen jsem stravila cely zivot, jak kdyby v mlze. Nikdy me nic nebavilo, nic mi neslo, protoze nejsem schopna na nic se soustredit a v nicem nevidim smysl.
Kdyz uz jsem se s nekym bavila, tak mi bylo receno, ze moje situace by se dala popsat jako syndrom zanedbaneho ditete. Ja jsem si i bohuzel prevzala ty nejhorsi vzorce od otce sklony k nezodpovednosti a lehkovaznosti a lenost. A od matky ten narcismus a pocit nadrazenosti.
A i emocne jsem prazdna. Ke sve matce necitim nic, nedavala mi zadnou lasku a je vuci ni citim prazdno, maximalne tak vztek, co ze me udelala. I k cele rodine. Kdysi jsem citila naklonost akorat k otci a jeho matce.
Ja jsem totiz ne uplne chtene dite. Matka mi jednou i vycetla, ze jsem ji malem zabila. Mela nejake po porodni komplikace. Takze ja tak nejak od zacatku sveho zivota citim, ze sem nepatrim a nejsem tu zadana.
Ono je i dost komplikovane, ze najednu stranu se o me matka nezajimala, ale zaroven me ucinila na sobe zavislou, aby mi mohla vsechno vycitat, jak jsem neschopna. Nikdy me nevedla k samostatnosti, delala vsechno za me, respektive i za mymi zady, nejaka rozhodnuti o me.
No, ja nevim, co mam delat se svym zivotem. Hrozne jsem si znicila zivot. Bydlim opet po letech se svoji matkou. Aktualne jsem bez prace a chodim jen na brigadu na pokladnu do jehodnoho zamku.
Ja se prakticky jen schovavam doma a cekam az to vsechno skonci, ale zaroven doufam v zazrak. Znicila jsem si zdravi, nemuzu poradne spat, jist, mam ruzne bolesti a jsem uplne vycerpana a mimo. Potrebovala bych nejakeho cloveka, ktery by mi pomohl bez odsuzovani z toho vymotat.
A hlavne, ja jsem cely zivot v nejake takove stagnaci, ziju mimo realitu a schvalne jsem si zkomplikovala svuj zivot tak, abych ho mohla ukoncit. Ale toho stejne nejsem nejak schopna. Udelala jsem takove blbosti, jakoze jsem neodevzdala danove priznani a kdyz jsem byla nemocna, tak jsem mela neschopenku, kterou jsem pak nebyla ukoncit a mam u sebe lekarskou kartu od doktorky a uz se tam nemuzu ukazat. Nebo, kdyz jsem koncila v nejakem zamestnani, tak jsem neodevzdala papiry, jake jsem mela apod.
Ja jsem takova, jak kdyby rozdelena osobnost. Na jednu stranu mam nejake znalosti a byla jsem schopna vystudovat VS, ale na druhou stranu jsem jak kdyby vnitrne ustrnula na urovni maleho ditete, ktere neni schopno se o sebe postarat, protoze v tomhle smeru, zde selhala rodina, protoze ja absolutne nechapu, jak funguje prakticky zivot a jsem z toho ve stresu a potrebovala bych to naucit.
Potrebovala bych nejakou neutralni osobu, ktera me nebude odsuzovat a pomohla by mi zacit zit normalni zivot. Protoze ja to v aktualni zivotni situaci schopna nejsem. Pomohla by mi vyresit sve zdravotni, psychicke a socialni problemy. Pomoci, nejak prijmout jaka jsem ted a zacit na tom nejak stavet. Protoze ja jsem cely svuj zivot akorat predstirala, ze jsem v poradku a vsemu rozumim, protoze jsem vedela, ze mi s tim nikdo nepomuze, ale dostalo me to az do tohoto bodu. Kdy uz nevim, jak dal a porad jenom premyslim o smrti, ale zaroven vim, ze ji nejsem schopna dosahnout.
Na tomhle webu jsem narazila na odborne socialni poradenstvi. To jsem doted nevedela, ze existuje. Proto Vas zadam o radu, jestli je mozne, nejak si dat zivot, jeste dohromady a zacit nejak zit. Dekuji.
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na iPoradnu. Píšete o své minulosti, o tom, jak jste se dostala na toto místo ve Vašem životě. Píšete, jaké vlivy na Vás dosud působily, od vztahů s rodiči, Vašeho fungování ve škole, o potížích s navazováním a udržováním vztahů, o sebenenávisti.
Cítíte se nyní jako „prázdná nádoba, která neví kdo je a co chce“.
Vidím Vás však i jako mladou ženu, která je natolik odvážná, že se nebojí říct si o pomoc, když ji potřebuje.
Jako mladou ženu, která dokáže velmi dobře popsat a zhodnotit vlivy ve svém dosavadním životě, a která se o nich nebojí uvažovat. Ženu, která se už delší dobu necítí dobře ve svém životě a hledá cestu, jak pro sebe získat život lepší, šťastnější.
Ptáte se, zda je ještě možné, dát si svůj život nějak dohromady a začít nějak normálně žít. Myslím si, že to možné určitě je. To, jak umíte otevřeně mluvit o svém dosavadním životě, jak umíte popsat to, co Vás ovlivnilo, že si chcete nechat pomoci od někoho neutrálního, kdo Vás nebude soudit – to všechno jsou ty nejlepší předpoklady k pomoci formou psychoterapeutické péče. Psychoterapeut/psychoterapeutka je právě ten neutrální člověk, který Vás nebude soudit, a který Vám nyní může pomoci najít svou vlastní cestu šťastnějším životem.
Doporučila bych Vám buď si vyhledat si psychoterapeuta/psychoterapeutku ve Vašem okolí. Kontakty můžete najít na těchto stránkách: Hledáte pomoc? – Nevypusť duši (nevypustdusi.cz (zaškrtněte vlevo ve sloupci, že hledáte službu pro dospělého, psychoterapii, Zlínský kraj)
Druhou variantou je sehnat si psychoterapeuta/psychoterapeutku přes Vaši zdravotní pojišťovnu. Většina zdravotních pojišťoven totiž přispívá na psychoterapii (jinak si ji musíte hradit sama). Obrátila bych se tedy na Vaši zdravotní pojišťovnu s prosbou o zaslání seznamu psychoterapeutů, se kterými má Vaše pojišťovna smlouvu. Z tohoto seznamu si pak vyberete někoho, kdo Vám bude vyhovovat. Psychoterapie může probíhat osobně, nebo také online formou – proto se nemusíte nutně vázat na místo, kde bydlíte. Hradila byste si pak jen část sezení, zbytek by zaplatila pojišťovna. Pro podrobnější informace se obraťte na svou zdravotní pojišťovnu.
Chci Vás podpořit, abyste dále pokračovala v cestě za svým šťastnějším životem, kterou jste již započala. Protože nejtěžší bývá udělat ten první krok. A Vy už jste ten první krok udělala tím, že jste si napsala o pomoc, o radu. A to chtělo velkou odvahu! Jak snadné by bylo to zamést pod koberec a dělat, jakože nic. Ale Vy jste se tomu postavila a řekla jste dost. Takhle už žít nechci. Zasloužím si něco lepšího, zasloužím si normální život, zasloužím si být šťastná. Udělala jste první krok k záchraně sebe a svého života.
Přeju Vám, ať pokračujete na své cestě za lepším životem a moc Vám budu držet palce.
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
