Max
Dobrý den
Vše tak nějak začalo 2 roky zpátky, začala jsem mít problémy ve škole během distanční výuky. Snažila jsem se učit a látku zvládat jenže tehdy se rodiče doma neustále hádali. Když se přišlo na ty špatné známky všechny jejich hádky se začali házet na mě, začala jsem víc a víc poslouchat jak jsem zbytečná, nic mi nejde. Většinu času když jsem měla online hodiny nebo se snažila učit na mě jen křičeli a hodně času jsem jen probrečela. Měla jsem pak s rodiči jednu hodně velkou hádku a tu noc jsem měla problém se uklidnit vůbec od breku. Hlavou mi běhali myšlenky toho co mi říkali a docházelo mi že mají pravdu, takové noci pokračovali na dále a já se pomalu začala uklidňovat řezáním. Vše to pokračovalo i přes léto. Někdy v srpnu jsem si našla přítele se kterým jsem na dále byla až do konce září kdy mě znásilnil.. V půlce listopadu jsem vztah ukončila a problémy s řezáním se více zhoršili, nedokázala jsem přestat. Vše to se mnou přešlo do nového roku. Začali mi chodit anonymní zprávy ať pošlu nahé fotky, videa. Zprávy jsem dlouho ignorovala a nahlašovala. Později jsem jedné zprávě podlehla a fotku mu poslala. Vymstilo se to a fotky se dostali dál a dál. Je to sice už dávno vyřešené ale začala jsem nenávidět svoje tělo ještě více. Došlo pak k dalšímu pokusu o sebevraždu. Ke konci prázdnin toho roku jsem se poznala s mým právě teď stálí přítelem. Pomáhá mi hrozně moc. Přestala jsem se řezat a mám nějaký důvod žít. Jenže mi zůstali myšlenky na to vše a mám stále chuť vzít žiletku a ruce si pořezat. Dostávám často záchvaty breku, začnou se mi hromadit myšlenky více a více, klepu se a nemám sílu na nic. Přítel má také své problémy a já se mu snažím pomoci jak to jde, vždy ale nakonec dostanu záchvat a on nedostane žádnou pomoc. Začíná nám být oběma dvěma hůře… Poslední dobou už je můj život jen o tom ráno odejít, okolo 6 se vrátit a zbytek dne nějak dožít v posteli, při poslouchání rodičů co křičí, někdy s fackami a s myšlenkami na to že jsem špatná přítelkyně, že jsem nic a nezasloužím si žít, ostatním by bylo beze mě lépe, pořež se, akorát všechny ničíš a podobné věci. Je to tak od začátku školního roku, v nové škole mě akorát pomlouvají a i přes snahu se učit vše mám stále zlé známky. Mám problémy s jídlem a pitím. Oboje dělám strašně málo, často jediné co do sebe dostanu je oběd ve škole kterého je jen trochu. Někdy oběd a kousek něčeho malého, do toho skoro zapomínám pít. Často mě po jídle bolí břicho a zvedá se mi i žaludek. I když se snažím věci změnit akorát to vždy dopadne špatně. Potřebovala bych poradit co dělat. Jak pomoc mému příteli aby se mohl cítit lépe, jak pomoct sobě. Jak můžu předejít myšlenkám. Co mám dělat?
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte s dotazem na naši poradnu.
Podle toho, že popisujete potíže ve škole, soudím, že jste mladá slečna. A tolik jste si toho prožila! Hádky rodičů, potíže ve škole, znásilnění, zneužití Vaší fotografie po internetu, řezání se, opakující se myšlenky na řezání, nenávist k vlastnímu tělu, píšete i o „dalším pokusu o sebevraždu“… Víte, někoho by položila už „jen“ jedna z těchto negativních zkušeností. Jak to děláte, že jste schopná se při tom všem ještě starat o přítele? Jak to děláte, že při tom všem jste schopná si sem napsat o pomoc? Z čeho čerpáte Vaši sílu?
Trápí Vás, že nedokážete pomoct svému příteli. Rozumím tomu, že chcete pomoct milovanému člověku, chcete, aby se cítil dobře. Ale pokud nebudete v pořádku Vy sama, nemůžete pomáhat ani nikomu jinému. Tak to zkrátka je. Nejprve musíte pomoct sama sobě. Teprve až se Vy uzdravíte, můžete pomáhat jiným.
Váš stav, jak ho popisujete, si zaslouží péči odborníka. Problémy, které nyní máte a zkušenosti, které jste si prožila, bohužel nedokážeme vyléčit takto přes internetové poradenství. To, že jste nám napsala, je výborný první krok na cestě k Vašemu uzdravení, k tomu, aby Vám bylo lépe. Dále Vám však musí pomoct odborník – psycholog, psychoterapeut či psychiatr.
Píšete, že se Vaši rodiče hodně hádají. Nevím, jak moc zlé to u Vás doma teď je, ale i přesto prosím zvažte, jestli se jim můžete svěřit se svým trápením. Vědí rodiče o tom, že se řežete? Vědí, jak Vám teď je, co se s Vámi děje? Vědí, co jste si prožila? Někdy se stává, že dospělí partneři mají tolik problémů ve svém vztahu, že úplně zapomenou, že tam je ještě někdo – jejich dítě. Možná byste byla překvapená jejich reakcí. Bylo by dobré, kdybyste se rodičům mohla svěřit. Jejich zapojení bude potřeba.
Může se stát, že se nyní rodičům svěřit nechcete nebo se obáváte jejich reakce. Je to pochopitelné. Je ve Vašem okolí někdo jiný dospělý, komu byste se mohla svěřit? Někdo ze širší rodiny (např. babička, strejda, sestřenice atp.), učitel/ka, nebo třeba školní psycholog?
Ptáte se, jak si můžete pomoci, co máte dělat, aby Vám bylo lépe. Do doby, než se dostanete do péče odborníka, se můžete řídit jednoduchým pravidlem: dělejte více to, co funguje (tedy co Vám dělá psychicky dobře, je Vám potom psychicky lépe), a méně to, co nefunguje. Zdá se to jako banální pravidlo, ale může se stát, že na něj v běžném životě zapomeneme a děláme věci automaticky, i když nám dobře nedělají, anebo děláme málo těch věcí, které fungují. Co Vám dělá dobře? Dokážete se uvolnit i jinak než řezáním? Uvolníte se pláčem, sportem, procházkou v přírodě, boucháním do polštáře, vypovídáním se kamarádce/příteli….? Najde se něco takového? Pak to dělejte více, tohle funguje.
Může se ale stát, že Vám bude tak zle, že nic z těchto způsobů Vám nebude fungovat. Je opravdu důležité, abyste se svými potížemi nezůstávala sama. Ve chvíli, kdy toho na Vás bude moc, kdy budete mít nutkání se pořezat, nezůstávejte sama. Pokud cítíte, že nemáte ve svém okolí nikoho, s kým byste tyto starosti mohla bezpečně sdílet, zavolejte na Linku důvěry: +420 241 484 149. Volání je zdarma, je anonymní, funguje 24 hodin denně a vždy je tam připraven člověk, který Vás vyslechne a pomůže Vám situaci zvládnout. Nemusíte na to být sama! Více informací o najdete na tomto odkaze: https://www.ditekrize.cz/dkc/linka-duvery-detskeho-krizoveho-centra/
Přeju Vám, abyste brzy našla pro sebe pomoc a bylo Vám lépe.
S pozdravem, Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách
Max
Dobrý den
Vše tak nějak začalo 2 roky zpátky, začala jsem mít problémy ve škole během distanční výuky. Snažila jsem se učit a látku zvládat jenže tehdy se rodiče doma neustále hádali. Když se přišlo na ty špatné známky všechny jejich hádky se začali házet na mě, začala jsem víc a víc poslouchat jak jsem zbytečná, nic mi nejde. Většinu času když jsem měla online hodiny nebo se snažila učit na mě jen křičeli a hodně času jsem jen probrečela. Měla jsem pak s rodiči jednu hodně velkou hádku a tu noc jsem měla problém se uklidnit vůbec od breku. Hlavou mi běhali myšlenky toho co mi říkali a docházelo mi že mají pravdu, takové noci pokračovali na dále a já se pomalu začala uklidňovat řezáním. Vše to pokračovalo i přes léto. Někdy v srpnu jsem si našla přítele se kterým jsem na dále byla až do konce září kdy mě znásilnil.. V půlce listopadu jsem vztah ukončila a problémy s řezáním se více zhoršili, nedokázala jsem přestat. Vše to se mnou přešlo do nového roku. Začali mi chodit anonymní zprávy ať pošlu nahé fotky, videa. Zprávy jsem dlouho ignorovala a nahlašovala. Později jsem jedné zprávě podlehla a fotku mu poslala. Vymstilo se to a fotky se dostali dál a dál. Je to sice už dávno vyřešené ale začala jsem nenávidět svoje tělo ještě více. Došlo pak k dalšímu pokusu o sebevraždu. Ke konci prázdnin toho roku jsem se poznala s mým právě teď stálí přítelem. Pomáhá mi hrozně moc. Přestala jsem se řezat a mám nějaký důvod žít. Jenže mi zůstali myšlenky na to vše a mám stále chuť vzít žiletku a ruce si pořezat. Dostávám často záchvaty breku, začnou se mi hromadit myšlenky více a více, klepu se a nemám sílu na nic. Přítel má také své problémy a já se mu snažím pomoci jak to jde, vždy ale nakonec dostanu záchvat a on nedostane žádnou pomoc. Začíná nám být oběma dvěma hůře… Poslední dobou už je můj život jen o tom ráno odejít, okolo 6 se vrátit a zbytek dne nějak dožít v posteli, při poslouchání rodičů co křičí, někdy s fackami a s myšlenkami na to že jsem špatná přítelkyně, že jsem nic a nezasloužím si žít, ostatním by bylo beze mě lépe, pořež se, akorát všechny ničíš a podobné věci. Je to tak od začátku školního roku, v nové škole mě akorát pomlouvají a i přes snahu se učit vše mám stále zlé známky. Mám problémy s jídlem a pitím. Oboje dělám strašně málo, často jediné co do sebe dostanu je oběd ve škole kterého je jen trochu. Někdy oběd a kousek něčeho malého, do toho skoro zapomínám pít. Často mě po jídle bolí břicho a zvedá se mi i žaludek. I když se snažím věci změnit akorát to vždy dopadne špatně. Potřebovala bych poradit co dělat. Jak pomoc mému příteli aby se mohl cítit lépe, jak pomoct sobě. Jak můžu předejít myšlenkám. Co mám dělat?
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte s dotazem na naši poradnu.
Podle toho, že popisujete potíže ve škole, soudím, že jste mladá slečna. A tolik jste si toho prožila! Hádky rodičů, potíže ve škole, znásilnění, zneužití Vaší fotografie po internetu, řezání se, opakující se myšlenky na řezání, nenávist k vlastnímu tělu, píšete i o „dalším pokusu o sebevraždu“… Víte, někoho by položila už „jen“ jedna z těchto negativních zkušeností. Jak to děláte, že jste schopná se při tom všem ještě starat o přítele? Jak to děláte, že při tom všem jste schopná si sem napsat o pomoc? Z čeho čerpáte Vaši sílu?
Trápí Vás, že nedokážete pomoct svému příteli. Rozumím tomu, že chcete pomoct milovanému člověku, chcete, aby se cítil dobře. Ale pokud nebudete v pořádku Vy sama, nemůžete pomáhat ani nikomu jinému. Tak to zkrátka je. Nejprve musíte pomoct sama sobě. Teprve až se Vy uzdravíte, můžete pomáhat jiným.
Váš stav, jak ho popisujete, si zaslouží péči odborníka. Problémy, které nyní máte a zkušenosti, které jste si prožila, bohužel nedokážeme vyléčit takto přes internetové poradenství. To, že jste nám napsala, je výborný první krok na cestě k Vašemu uzdravení, k tomu, aby Vám bylo lépe. Dále Vám však musí pomoct odborník – psycholog, psychoterapeut či psychiatr.
Píšete, že se Vaši rodiče hodně hádají. Nevím, jak moc zlé to u Vás doma teď je, ale i přesto prosím zvažte, jestli se jim můžete svěřit se svým trápením. Vědí rodiče o tom, že se řežete? Vědí, jak Vám teď je, co se s Vámi děje? Vědí, co jste si prožila? Někdy se stává, že dospělí partneři mají tolik problémů ve svém vztahu, že úplně zapomenou, že tam je ještě někdo – jejich dítě. Možná byste byla překvapená jejich reakcí. Bylo by dobré, kdybyste se rodičům mohla svěřit. Jejich zapojení bude potřeba.
Může se stát, že se nyní rodičům svěřit nechcete nebo se obáváte jejich reakce. Je to pochopitelné. Je ve Vašem okolí někdo jiný dospělý, komu byste se mohla svěřit? Někdo ze širší rodiny (např. babička, strejda, sestřenice atp.), učitel/ka, nebo třeba školní psycholog?
Ptáte se, jak si můžete pomoci, co máte dělat, aby Vám bylo lépe. Do doby, než se dostanete do péče odborníka, se můžete řídit jednoduchým pravidlem: dělejte více to, co funguje (tedy co Vám dělá psychicky dobře, je Vám potom psychicky lépe), a méně to, co nefunguje. Zdá se to jako banální pravidlo, ale může se stát, že na něj v běžném životě zapomeneme a děláme věci automaticky, i když nám dobře nedělají, anebo děláme málo těch věcí, které fungují. Co Vám dělá dobře? Dokážete se uvolnit i jinak než řezáním? Uvolníte se pláčem, sportem, procházkou v přírodě, boucháním do polštáře, vypovídáním se kamarádce/příteli….? Najde se něco takového? Pak to dělejte více, tohle funguje.
Může se ale stát, že Vám bude tak zle, že nic z těchto způsobů Vám nebude fungovat. Je opravdu důležité, abyste se svými potížemi nezůstávala sama. Ve chvíli, kdy toho na Vás bude moc, kdy budete mít nutkání se pořezat, nezůstávejte sama. Pokud cítíte, že nemáte ve svém okolí nikoho, s kým byste tyto starosti mohla bezpečně sdílet, zavolejte na Linku důvěry: +420 241 484 149. Volání je zdarma, je anonymní, funguje 24 hodin denně a vždy je tam připraven člověk, který Vás vyslechne a pomůže Vám situaci zvládnout. Nemusíte na to být sama! Více informací o najdete na tomto odkaze: https://www.ditekrize.cz/dkc/linka-duvery-detskeho-krizoveho-centra/
Přeju Vám, abyste brzy našla pro sebe pomoc a bylo Vám lépe.
S pozdravem, Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách
