Dobrý den,
už několik let mám psychické problémy, začalo to discociativními záchvaty, aspoň jsem si to myslel, ale když jsem začal naštěvovat psychiatra tak jsme zjistil že mám i bipolární poruchu a úzkostnou poruchu, když jsem pak následně začal navštěvovat i psychologa, zjistil jsem, že jsem v dětství zažil trauma, které jsem na dlouho vytěsnil a až po několika letech se dostalo ven. Snažil jsem se na sobě pracovat a za pomocí medikace, psychoterapie a snaze jsem hodně pokročil. Až teď v Listopadu, zjistili má babičce rakovinu v posledním stádiu a týden před Vánocemi zemřela. Od té doby to vždycky chvíli vypadá že se z té rány aspoň trochu dostávám ale pak dříve či později se z toho sesypu. Před babiččinou smrtí jsem měl práci která mě bavila, ale bohužel až moc a kvůli tomu jsem babičku tak moc nenavštěvoval a trávil s ní tedy méně času, od její smrti čast mě z toho svým způsobem viní tu práci a nevím jestli v té firmě zvládnu dál pracovat, taky část mě najednou nějak neví co s budoucností jako by se všechno co se týkalo mé budoucnosti jako by zmizelo a objevilo se prázdno nebo spíš temnota skrz kterou nevidím. A nějak si nejsem jistý co mám dělat. Známý se mě od tý doby občas zeptají „jak se cítiš“ ale já nikdy nevím co jim mám odpovědět, jelikož si tím nejsem sám jistý a zárovneň mám pocit že o většině svých problémů nemůžu s nikým pořádně mluvit, když nepočítám psychiatra a psychologa, proč je psychický hendikep tak málo chápán ostatními lidmi než ten fyzický?
Když vidíte člověka bez nohy tak víte že mu něco je a víte i co konkrétního, můžete se s ním o tom i bavit a díky tomu že to vidíte to snáze pochopíte.
Ale jak můžete pochopit posttraumatický syndrom, když jste nikdy nezažili trauma které vám ho způsobilo. Pro některé lidi je to jen něco v hlavě co se dá podle nich odstranit, ale je těžké se s nimi o tom bavit.