Skylar
Dobrý deň.
Rada by som sa dozvedela, ako riešiť problém v našej rodine. Rodinu tvoria moji rodičia, ja so náctiletou dcérou (som rozvedená, porozvodové vzťahy s bývalým manželom výborné) a moja sestra so náctiletým synom (tiež rozvedená, tam porozvodové vzťahy vôbec nefungujú, otec sa malému nevenuje, vidí ho raz za 2 týždne, ale nijak sa mu aj tak nevenuje). Naša rodina je súdržná, vzájomne si pomáhame a strkáme nos do záležitostí ostatných členov, čo síce ide na nervy, ale patrí to k vzájomnej starostlivosti a tak sa to toleruje. Ja s dcérou bývame s rodičmi v dvojgeneračnom dome, sestra so synovcom bývajú vo vedľajšej obci, ale navštevujeme sa niekoľkokrát za týždeň. Problém predstavuje práve táto časť rodiny – sestra a synovec.
Malý je druhák na strednej škole. Už počas covidu na ZŠ, keď mali online vyučovanie, sme zbadali prvé známky toho, že si malý veľmi uľahčuje prácu. Samoštúdium a online vyučovanie nie je pre každého, ale on začal školu naozaj veľmi flákať. Namiesto prikázaných 10 strán si povedal, že on na to kašle a naučí sa len 5. Úlohy? Nespraví si, no a čo. ZŠ dokončil s čistými jednotkami už len zo zotrvačnosti, pretože pani učiteľky ho mali 8 rokov zapísaného ako jednotkára. Že posledný rok v podstate nerobil nič, sa mu nejako prepieklo.
Potom nastúpil na strednú školu. Enormné zhoršenie. Trojky, štvorky sú bežné. Na ZŠ mal jednotky, občas nejakú tú dvojku, nikdy trojku. Zameranie školy (elektrotechnika) ho absolútne nezaujíma. Nezaujíma ho ale ani nič iné. Je mu všetko jedno. Školu mu vybrala moja sestra, ale nebolo to proti jeho vôli, pretože jemu to bolo jedno. Stokrát som sa ho pýtala, čo by chcel robiť, čo by chcel študovať, čo ho zaujíma. Nič. Ja som bola veľmi proti elektrotechnike, pretože malý má ešte k tomu nezáujmu aj obe ruky ľavé a manuálnu zručnosť, ako ani technické myslenie u neho nebadať. Radšej by som ho videla na obchodnej akadémii, kde by bol aspoň manuálnych činností ušetrený.
Čo je horšie, škola nie je jediné miesto, kde došlo k enormnému zhoršeniu. Malý je neuveriteľne drzý. Neobťažuje sa spýtať, či môže niekam ísť, alebo to aspoň oznámiť mame: idem do posilovne, idem na futbal… nič. Proste zmizne. V našej rodine toto nie je zvykom, za podobné správanie by som ja, alebo moja sestra dostala prednášku od rodičov, hoci sme obe dospelé. Aj moja dcéra by ju dostala. Bohužiaľ moja mama má pre malého ospravedlnenie: je to chlapec! A oproti ostatným je ešte dobrý! Takže sa mu musí prepiecť všetko. Aj keď šplechne svojej mame vety typu: to teba nemusí zaujímať, staraj sa o seba. Na naše pomery neuveriteľná drzosť, bohužiaľ babka sa ho neustále zastáva.
Ďalšia vec, ktorá je problematická, je neexistujúci rešpekt malého voči vlastnej matke. Takisto ich komunikácia je absolútne nulová. Sestra je cholerik, výbušná, tvrdohlavá, perfekcionistka. Povie malému, poď mi s týmto pomôcť a keď malý 5 minút nereaguje, len čumí do mobilu, tak vybuchne.
Naša rodina je zameraná tak prohibične, ako asi žiadna iná – napríklad ja som sa rozviedla pre alkohol bývalého partnera. Všetci svorne alkohol neznášame, nepijeme, a cítime sa nepríjemne tam, kde sa pije. Malý sa jedného večera šiel bicyklovať a o polnoci ho dvaja kamaráti priniesli domov namol opitého, tretí priniesol bicykel. Moja dcéra tvrdí, že to nebolo prvý raz, čo si vypil, bolo to len najhoršie. Keď vytriezvel, celá rodina po ňom vrieskala, hučala, malý mal hlavu dole, vôbec nevnímal a bolo mu všetko ukradnuté. Neskôr mojej dcére povedal, že on vie, že si ničí život nezáujmom o školu, ale je mu to jedno. Mne táto epizóda s alkoholom vzbudila dojem, že malý sa nejak búri voči autorite rodiny, preto stvára takéto veci. Lenže takýmto prístupom, aj voči alkoholu, aj voči škole, si úplne zničí život, nehovoriac o tom, že vzťahy v rodine sú už tak narušené, že už nikto malého nechce ani riešiť, lebo podobného správania, drzostí, nerešpektu, už majú všetci dosť, sú z toho znechutení.
Som jediná, kto ešte chce niečo riešiť, hoci ma malý svojím prístupom tiež znechucuje. Ide o to, že prvé tri roky jeho života som ho vychovávala ja. Bola som s ním na materskej, kým moja sestra chodila do práce. Ja som už bola na materskej s mojou dcérou, tak som ho vzala k sebe namiesto toho, aby ho dala sestra do jaslí. S mojou dcérou sú rovnako starí, delia ich len 3 mesiace. A stále ho vidím ako to strašne zlaté chlapča so srdcom na dlani, ktoré svojej maškrtnej krstnej (mne) dalo bez váhania posledný kúsok svojej čokolády. A viem, že to nesebecké, milé, dobré chlapča je stále pod tým nánosom drzosti a ľahostajnosti niekde tam. Spolu so mnou ho vychovávali aj moji rodičia, takže dostal kolektívnu rodinnú výchovu.
Možno sa na tom podpísali tie tri roky, čo som s ním bola doma a vychovávala ho, ale voči mne ešte aký taký rešpekt má – minimálne si nedovolí povedať mi, aby som sa starala o seba. Ale aj ten zvyškový rešpekt vekom slabne a čoskoro si nebude dať povedať ani odo mňa. Tiež robím akýsi komunikačný nárazník medzi mojou sestrou a malým – sestra ma totiž z nejakého dôvodu počúva. Je ale veľmi komplikovaná povaha, dá sa povedať, že ona a malý sú najnešťastnejšie skĺbené povahy v jednej rodine. Proste spolu nijak nevychádzajú. Nehovoria spolu. Ak áno, väčšinou sa to po troch sekundách zvrtne do hádky, malý buchne dvermi a odíde do posilovne, alebo niekam inam.
Nemyslím si, že správanie malého je jeho vina. Do istej miery viním pubertu, do väčšej miery ale viním nás všetkých vrátane mňa, možno hlavne mňa. Niečo sme pri výchove spravili zle, hoci neviem, čo. My sme to pokazili a podľa mňa je na nás, aby sme to napravili. Malý si takýmto protestným správaním a kašlaním na školu zničí život, budúcnosť, budúce zamestnanie, vzťahy s rodinou. A bude to naša vina.
Pokúsila som sa presvedčiť jeho a sestru na rodinnú terapiu, aby sa zlepšila aspoň komunikácia medzi nimi. Sestrina prvá reakcia bola, že ona už na neho kašle, že už neurobí pre neho nič, lebo celý život len drie, aby mal všetko (čo je svätá pravda) a on sa k nej chová ako k odpadu (čo je pravda tiež). Myslím ale, že by som ju mohla presvedčiť, toto bola reakcia v hneve. Malý na otázku, čo si myslí o rodinnej terapii, pokrčil plecami, že jemu je to jedno. A keď som mu povedala, že ho objednám na tento mesiac, povedal: oooo, to sa mi nechce tak skoro.
Potrebujem preto poradiť. Ako môžem malému pomôcť? Lebo mne to pripadá ako volanie o pomoc. Tiež by som rada zlepšila komunikáciu medzi sestrou a malým. Tvorím medzi nimi akúsi spojku, lebo obaja sú ochotní ma trochu počúvať. Napriamo si nedokážu povedať ani Ahoj a Dobré ráno. Urobím, čo bude treba, aby si malý uvedomil, že drzosťou, nerešpektovaním a kašlaním na školu si zničí život – oprava, on si to uvedomuje, ale je to pre neho skôr nejaký abstraktný pojem, nie niečo reálne, čo ho čaká za krátke dva roky, keď školu dokončí a nenájde zamestnanie, pretože nič nebude vedieť urobiť. Ak ho bude musieť živiť rodina, neobíde sa to bez dennej štedrej dávky výčitiek a to podľa mňa ešte zhorší jeho ľahostajnosť. Čo môžem teda urobiť? Malý ma trochu rešpektuje, ale nemá so mnou dôverné puto, to sme mali kedysi, keď bol malý. Časom sa pretrhlo, ja som sa sústredila na svoje krachujúce manželstvo, na to, aby malo spolu s rozvodom čo najmenší dopad na moju dcéru a malého som zanedbala – to bolo, keď mali deti cca 8 rokov. Poraďte, prosím. Viem, že 17 ročného ovplyvním už len ťažko, ale nechcem to s ním vzdať ako ostatní, keď je jeho správanie aj moja vina.
Takže v skratke ide o dva problémy: 1. Ako pomôcť malému s jeho správaním a prístupom ku škole a 2. Ako pomôcť sestre a malému zlepšiť vzájomnú komunikáciu. Určite mi poradíte rodinnú terapiu a ja som tomu otvorená a budem do toho sestru tlačiť, ale čo môžem urobiť ja sama?
Veľmi pekne ďakujem za každú radu.
S pozdravom
Skylar
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Píšete, že Váš synovec byl během základní školy výborný žák, který začal být víc pohodlný od online výuky během covidu. Střední škola pokračovala na vlně nezájmu o vzdělávání. Výběr oboru vzešel ze strany matky a Vy vidíte, že nemá silné stránky k tomu, aby se v technickém směru uplatnil (větší potenciál vnímáte např. v obchodním zaměření). Bez angažovanosti je i doma – zhoršená komunikace ho vzdaluje od jednotlivých členů. Babička je však ta, která se ho zastává. Propast nastává nejvíce mezi ním a jeho matkou. K Vám se ještě udržuje nitky důvěry. Snad proto, že jste ho v prvních třech letech vychovávala, snad proto, že jste jeho kmotra. Jsou to výsadní místa, která v jeho životě zaujímáte.
Hodně od Vás slyším, že si kladete za vinu chování, které u chlapce nastává. Vidíte, jak si destruktivním chováním ničí život. Máte ho ráda a nechcete, aby se tak dělo. Vaším výsadním místem je i role mediátora v dané situaci – jak Vaše sestra, tak chlapec Vás vnímají a berou vážně Vaše návrhy řešení. Hlavně teď cílím na návrh rodinné terapie. Je úžasné, že jdete pro radu, že ho nechcete pustit. S odstupem věku vnímáte rizika, která mu to do života může přinést.
Prosím, nedávejte si za vinu současný stav. Ať už k němu přispělo cokoli, je třeba jít kupředu, dívat se na možnosti, které mohou vzbudit naději, že situace není neměnná.
Témata narušeného vztahu mezi rodičem a dítětem nejdou vyřešit jedním emailem, je to postupný proces, kdy se mohou obě strany k sobě začít přibližovat – nově a jinak, tak aby v tom oběma bylo dobře. Tomuto procesu by se mohla věnovat rodinná terapie. Zároveň si dokážu představit individuální terapii pro chlapce. Věřím, že je v něm nahromaděno hodně vzteku a nevyjádřených emocí. Mám předpoklad, že jedinečný prostor, který by mu mohl terapeut věnovat by pro něj mohl být přínosný. Nezaujatost terapeuta a nezainteresovanost do rodinných vazeb a zvyků je pro mnohé dospívající osvobozující.
Dospívající bývají mnohdy podráždění, protože se teprve učí zvládat své emoce. Pokud se jeho matka také přestane ovládat a soudí své dítě na základě předsudků nebo vznětlivosti, vznikne konflikt. Aby si ona i Vy zachovala odstup, ptejte se sama sebe: „Jak se chlapec po rozhovoru se mnou asi obvykle cítí?“
Vývojově je Váš synovec ve fázi (a již několik let tomu tak je), kdy potřebuje něco tvořit, mít vliv na dění kolem sebe. To, co potřebují dospívající cítit, je respekt. Hodně od Vás slyším, že máte nějaké rodinné principy, což je jistě v zásadě pozitivní, nicméně dospívajícímu to nedává možnost přinášet vlastní impulsy. Pokud nemá teenager možnost tvořit něco po svém (alespoň částečně, zájmově), je zde nebezpečí revolty a popírání zvyků. To se Vám pravděpodobně děje v oblasti alkoholu. Nemusí tvořit velké věci, ale může se třeba realizovat ve fitku – taková práce na sobě a Vaše podpora v těchto aktivitách, ho posílí.
Zkusím Vám nabídnout možnost komunikace, jak k němu přistoupit, aby to nevnímal ofenzivně nebo výchovně:
Konflikty s dospívajícími bývají bolestné, ale tyto hádky mají svůj účel. Z teenagerů se nemohou nikdy stát dospělí, aniž by se nějakým způsobem vymezili vůči těm, kdo zatím řídili jejich život. Rodičům se někdy velmi snadno podaří učinit z dospívání svých dětí souboj o to, kdo má pevnější vůli. Myslí si, že se musí změnit jejich teenager, ne oni, a to i v případě, že děti dělají, co mají. Pokud ale dokážete poslouchat, co Vám říká, můžete se od něj hodně naučit.
Teenageři potřebují vedení, ale je důležité snažit se zachovat rovnováhu. Když se na to ještě jednou podívám z vývojového hlediska, tak Váš synovec prochází fází egocentrického myšlení a není schopný tolik vnímat Váš pohled na věc. Znamená to, že chápe kritiku především jako útok na svou osobu, ne jako pokus přimět ho k lepšímu chování. Kritika asi v případě chlapce a jeho matky přerostla v nejdůležitější (ne-li jediný) faktor interakcí a tento pocit může v dítěti přetrvat klidně až do dospělosti. Postupně narušuje vazbu mezi rodičem a dítětem a může v konečném důsledku vést k rozpadu jejich vztahu.
Připojím pár tipů, které byste mohli jako rodina využít v danou chvíli:
Kritika vyvolává v teenagerech pocit, že jejich vzdor a vztek je oprávněný. Když budete kvůli tomu podrážděná nebo defenzivní, je čas začít znovu. Zkuste „bombardování láskou“. Řekněte chlapci, že s ním chcete trávit čas, a to jen podle jeho představ. Dávejte si pozor, abyste ho nekritizovala a „netlačila příliš na pilu“. Bude pak méně ostražitý a dokáže se ve Vaší společnosti uvolnit. Všímejte si, co dělá správně (všechny maličkosti jsou významné) a pochvalte ho. Cílená chvála mu ukáže, že to může být i jinak, a pomůže mu začít se chovat jiným způsobem.
Přímá komunikace může být někdy náročná, zvlášť když je silně narušena vazba. Vlídnou alternativou může být psaní sms, nechávání krátkých zpráv na stole, v krabičce od svačiny apod. Tato psaní by ale měla být ryze pochvalná, láskyplná a podpůrná. Pomalu mohou tvořit most, který třeba nebude hned vidět, ale vnitřně může posílit chlapce ve vědomí, že je hodnotný, důležitý, a i přes všechny přešlapy důležitým členem rodiny.
Děkuji za starost, kterou svému synovci věnujete. Má to smysl.
Přeji vše dobré.
Eva
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
Skylar
Dobrý deň.
Rada by som sa dozvedela, ako riešiť problém v našej rodine. Rodinu tvoria moji rodičia, ja so náctiletou dcérou (som rozvedená, porozvodové vzťahy s bývalým manželom výborné) a moja sestra so náctiletým synom (tiež rozvedená, tam porozvodové vzťahy vôbec nefungujú, otec sa malému nevenuje, vidí ho raz za 2 týždne, ale nijak sa mu aj tak nevenuje). Naša rodina je súdržná, vzájomne si pomáhame a strkáme nos do záležitostí ostatných členov, čo síce ide na nervy, ale patrí to k vzájomnej starostlivosti a tak sa to toleruje. Ja s dcérou bývame s rodičmi v dvojgeneračnom dome, sestra so synovcom bývajú vo vedľajšej obci, ale navštevujeme sa niekoľkokrát za týždeň. Problém predstavuje práve táto časť rodiny – sestra a synovec.
Malý je druhák na strednej škole. Už počas covidu na ZŠ, keď mali online vyučovanie, sme zbadali prvé známky toho, že si malý veľmi uľahčuje prácu. Samoštúdium a online vyučovanie nie je pre každého, ale on začal školu naozaj veľmi flákať. Namiesto prikázaných 10 strán si povedal, že on na to kašle a naučí sa len 5. Úlohy? Nespraví si, no a čo. ZŠ dokončil s čistými jednotkami už len zo zotrvačnosti, pretože pani učiteľky ho mali 8 rokov zapísaného ako jednotkára. Že posledný rok v podstate nerobil nič, sa mu nejako prepieklo.
Potom nastúpil na strednú školu. Enormné zhoršenie. Trojky, štvorky sú bežné. Na ZŠ mal jednotky, občas nejakú tú dvojku, nikdy trojku. Zameranie školy (elektrotechnika) ho absolútne nezaujíma. Nezaujíma ho ale ani nič iné. Je mu všetko jedno. Školu mu vybrala moja sestra, ale nebolo to proti jeho vôli, pretože jemu to bolo jedno. Stokrát som sa ho pýtala, čo by chcel robiť, čo by chcel študovať, čo ho zaujíma. Nič. Ja som bola veľmi proti elektrotechnike, pretože malý má ešte k tomu nezáujmu aj obe ruky ľavé a manuálnu zručnosť, ako ani technické myslenie u neho nebadať. Radšej by som ho videla na obchodnej akadémii, kde by bol aspoň manuálnych činností ušetrený.
Čo je horšie, škola nie je jediné miesto, kde došlo k enormnému zhoršeniu. Malý je neuveriteľne drzý. Neobťažuje sa spýtať, či môže niekam ísť, alebo to aspoň oznámiť mame: idem do posilovne, idem na futbal… nič. Proste zmizne. V našej rodine toto nie je zvykom, za podobné správanie by som ja, alebo moja sestra dostala prednášku od rodičov, hoci sme obe dospelé. Aj moja dcéra by ju dostala. Bohužiaľ moja mama má pre malého ospravedlnenie: je to chlapec! A oproti ostatným je ešte dobrý! Takže sa mu musí prepiecť všetko. Aj keď šplechne svojej mame vety typu: to teba nemusí zaujímať, staraj sa o seba. Na naše pomery neuveriteľná drzosť, bohužiaľ babka sa ho neustále zastáva.
Ďalšia vec, ktorá je problematická, je neexistujúci rešpekt malého voči vlastnej matke. Takisto ich komunikácia je absolútne nulová. Sestra je cholerik, výbušná, tvrdohlavá, perfekcionistka. Povie malému, poď mi s týmto pomôcť a keď malý 5 minút nereaguje, len čumí do mobilu, tak vybuchne.
Naša rodina je zameraná tak prohibične, ako asi žiadna iná – napríklad ja som sa rozviedla pre alkohol bývalého partnera. Všetci svorne alkohol neznášame, nepijeme, a cítime sa nepríjemne tam, kde sa pije. Malý sa jedného večera šiel bicyklovať a o polnoci ho dvaja kamaráti priniesli domov namol opitého, tretí priniesol bicykel. Moja dcéra tvrdí, že to nebolo prvý raz, čo si vypil, bolo to len najhoršie. Keď vytriezvel, celá rodina po ňom vrieskala, hučala, malý mal hlavu dole, vôbec nevnímal a bolo mu všetko ukradnuté. Neskôr mojej dcére povedal, že on vie, že si ničí život nezáujmom o školu, ale je mu to jedno. Mne táto epizóda s alkoholom vzbudila dojem, že malý sa nejak búri voči autorite rodiny, preto stvára takéto veci. Lenže takýmto prístupom, aj voči alkoholu, aj voči škole, si úplne zničí život, nehovoriac o tom, že vzťahy v rodine sú už tak narušené, že už nikto malého nechce ani riešiť, lebo podobného správania, drzostí, nerešpektu, už majú všetci dosť, sú z toho znechutení.
Som jediná, kto ešte chce niečo riešiť, hoci ma malý svojím prístupom tiež znechucuje. Ide o to, že prvé tri roky jeho života som ho vychovávala ja. Bola som s ním na materskej, kým moja sestra chodila do práce. Ja som už bola na materskej s mojou dcérou, tak som ho vzala k sebe namiesto toho, aby ho dala sestra do jaslí. S mojou dcérou sú rovnako starí, delia ich len 3 mesiace. A stále ho vidím ako to strašne zlaté chlapča so srdcom na dlani, ktoré svojej maškrtnej krstnej (mne) dalo bez váhania posledný kúsok svojej čokolády. A viem, že to nesebecké, milé, dobré chlapča je stále pod tým nánosom drzosti a ľahostajnosti niekde tam. Spolu so mnou ho vychovávali aj moji rodičia, takže dostal kolektívnu rodinnú výchovu.
Možno sa na tom podpísali tie tri roky, čo som s ním bola doma a vychovávala ho, ale voči mne ešte aký taký rešpekt má – minimálne si nedovolí povedať mi, aby som sa starala o seba. Ale aj ten zvyškový rešpekt vekom slabne a čoskoro si nebude dať povedať ani odo mňa. Tiež robím akýsi komunikačný nárazník medzi mojou sestrou a malým – sestra ma totiž z nejakého dôvodu počúva. Je ale veľmi komplikovaná povaha, dá sa povedať, že ona a malý sú najnešťastnejšie skĺbené povahy v jednej rodine. Proste spolu nijak nevychádzajú. Nehovoria spolu. Ak áno, väčšinou sa to po troch sekundách zvrtne do hádky, malý buchne dvermi a odíde do posilovne, alebo niekam inam.
Nemyslím si, že správanie malého je jeho vina. Do istej miery viním pubertu, do väčšej miery ale viním nás všetkých vrátane mňa, možno hlavne mňa. Niečo sme pri výchove spravili zle, hoci neviem, čo. My sme to pokazili a podľa mňa je na nás, aby sme to napravili. Malý si takýmto protestným správaním a kašlaním na školu zničí život, budúcnosť, budúce zamestnanie, vzťahy s rodinou. A bude to naša vina.
Pokúsila som sa presvedčiť jeho a sestru na rodinnú terapiu, aby sa zlepšila aspoň komunikácia medzi nimi. Sestrina prvá reakcia bola, že ona už na neho kašle, že už neurobí pre neho nič, lebo celý život len drie, aby mal všetko (čo je svätá pravda) a on sa k nej chová ako k odpadu (čo je pravda tiež). Myslím ale, že by som ju mohla presvedčiť, toto bola reakcia v hneve. Malý na otázku, čo si myslí o rodinnej terapii, pokrčil plecami, že jemu je to jedno. A keď som mu povedala, že ho objednám na tento mesiac, povedal: oooo, to sa mi nechce tak skoro.
Potrebujem preto poradiť. Ako môžem malému pomôcť? Lebo mne to pripadá ako volanie o pomoc. Tiež by som rada zlepšila komunikáciu medzi sestrou a malým. Tvorím medzi nimi akúsi spojku, lebo obaja sú ochotní ma trochu počúvať. Napriamo si nedokážu povedať ani Ahoj a Dobré ráno. Urobím, čo bude treba, aby si malý uvedomil, že drzosťou, nerešpektovaním a kašlaním na školu si zničí život – oprava, on si to uvedomuje, ale je to pre neho skôr nejaký abstraktný pojem, nie niečo reálne, čo ho čaká za krátke dva roky, keď školu dokončí a nenájde zamestnanie, pretože nič nebude vedieť urobiť. Ak ho bude musieť živiť rodina, neobíde sa to bez dennej štedrej dávky výčitiek a to podľa mňa ešte zhorší jeho ľahostajnosť. Čo môžem teda urobiť? Malý ma trochu rešpektuje, ale nemá so mnou dôverné puto, to sme mali kedysi, keď bol malý. Časom sa pretrhlo, ja som sa sústredila na svoje krachujúce manželstvo, na to, aby malo spolu s rozvodom čo najmenší dopad na moju dcéru a malého som zanedbala – to bolo, keď mali deti cca 8 rokov. Poraďte, prosím. Viem, že 17 ročného ovplyvním už len ťažko, ale nechcem to s ním vzdať ako ostatní, keď je jeho správanie aj moja vina.
Takže v skratke ide o dva problémy: 1. Ako pomôcť malému s jeho správaním a prístupom ku škole a 2. Ako pomôcť sestre a malému zlepšiť vzájomnú komunikáciu. Určite mi poradíte rodinnú terapiu a ja som tomu otvorená a budem do toho sestru tlačiť, ale čo môžem urobiť ja sama?
Veľmi pekne ďakujem za každú radu.
S pozdravom
Skylar
Dobrý den,
děkuji za důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte. Píšete, že Váš synovec byl během základní školy výborný žák, který začal být víc pohodlný od online výuky během covidu. Střední škola pokračovala na vlně nezájmu o vzdělávání. Výběr oboru vzešel ze strany matky a Vy vidíte, že nemá silné stránky k tomu, aby se v technickém směru uplatnil (větší potenciál vnímáte např. v obchodním zaměření). Bez angažovanosti je i doma – zhoršená komunikace ho vzdaluje od jednotlivých členů. Babička je však ta, která se ho zastává. Propast nastává nejvíce mezi ním a jeho matkou. K Vám se ještě udržuje nitky důvěry. Snad proto, že jste ho v prvních třech letech vychovávala, snad proto, že jste jeho kmotra. Jsou to výsadní místa, která v jeho životě zaujímáte.
Hodně od Vás slyším, že si kladete za vinu chování, které u chlapce nastává. Vidíte, jak si destruktivním chováním ničí život. Máte ho ráda a nechcete, aby se tak dělo. Vaším výsadním místem je i role mediátora v dané situaci – jak Vaše sestra, tak chlapec Vás vnímají a berou vážně Vaše návrhy řešení. Hlavně teď cílím na návrh rodinné terapie. Je úžasné, že jdete pro radu, že ho nechcete pustit. S odstupem věku vnímáte rizika, která mu to do života může přinést.
Prosím, nedávejte si za vinu současný stav. Ať už k němu přispělo cokoli, je třeba jít kupředu, dívat se na možnosti, které mohou vzbudit naději, že situace není neměnná.
Témata narušeného vztahu mezi rodičem a dítětem nejdou vyřešit jedním emailem, je to postupný proces, kdy se mohou obě strany k sobě začít přibližovat – nově a jinak, tak aby v tom oběma bylo dobře. Tomuto procesu by se mohla věnovat rodinná terapie. Zároveň si dokážu představit individuální terapii pro chlapce. Věřím, že je v něm nahromaděno hodně vzteku a nevyjádřených emocí. Mám předpoklad, že jedinečný prostor, který by mu mohl terapeut věnovat by pro něj mohl být přínosný. Nezaujatost terapeuta a nezainteresovanost do rodinných vazeb a zvyků je pro mnohé dospívající osvobozující.
Dospívající bývají mnohdy podráždění, protože se teprve učí zvládat své emoce. Pokud se jeho matka také přestane ovládat a soudí své dítě na základě předsudků nebo vznětlivosti, vznikne konflikt. Aby si ona i Vy zachovala odstup, ptejte se sama sebe: „Jak se chlapec po rozhovoru se mnou asi obvykle cítí?“
Vývojově je Váš synovec ve fázi (a již několik let tomu tak je), kdy potřebuje něco tvořit, mít vliv na dění kolem sebe. To, co potřebují dospívající cítit, je respekt. Hodně od Vás slyším, že máte nějaké rodinné principy, což je jistě v zásadě pozitivní, nicméně dospívajícímu to nedává možnost přinášet vlastní impulsy. Pokud nemá teenager možnost tvořit něco po svém (alespoň částečně, zájmově), je zde nebezpečí revolty a popírání zvyků. To se Vám pravděpodobně děje v oblasti alkoholu. Nemusí tvořit velké věci, ale může se třeba realizovat ve fitku – taková práce na sobě a Vaše podpora v těchto aktivitách, ho posílí.
Zkusím Vám nabídnout možnost komunikace, jak k němu přistoupit, aby to nevnímal ofenzivně nebo výchovně:
Konflikty s dospívajícími bývají bolestné, ale tyto hádky mají svůj účel. Z teenagerů se nemohou nikdy stát dospělí, aniž by se nějakým způsobem vymezili vůči těm, kdo zatím řídili jejich život. Rodičům se někdy velmi snadno podaří učinit z dospívání svých dětí souboj o to, kdo má pevnější vůli. Myslí si, že se musí změnit jejich teenager, ne oni, a to i v případě, že děti dělají, co mají. Pokud ale dokážete poslouchat, co Vám říká, můžete se od něj hodně naučit.
Teenageři potřebují vedení, ale je důležité snažit se zachovat rovnováhu. Když se na to ještě jednou podívám z vývojového hlediska, tak Váš synovec prochází fází egocentrického myšlení a není schopný tolik vnímat Váš pohled na věc. Znamená to, že chápe kritiku především jako útok na svou osobu, ne jako pokus přimět ho k lepšímu chování. Kritika asi v případě chlapce a jeho matky přerostla v nejdůležitější (ne-li jediný) faktor interakcí a tento pocit může v dítěti přetrvat klidně až do dospělosti. Postupně narušuje vazbu mezi rodičem a dítětem a může v konečném důsledku vést k rozpadu jejich vztahu.
Připojím pár tipů, které byste mohli jako rodina využít v danou chvíli:
Kritika vyvolává v teenagerech pocit, že jejich vzdor a vztek je oprávněný. Když budete kvůli tomu podrážděná nebo defenzivní, je čas začít znovu. Zkuste „bombardování láskou“. Řekněte chlapci, že s ním chcete trávit čas, a to jen podle jeho představ. Dávejte si pozor, abyste ho nekritizovala a „netlačila příliš na pilu“. Bude pak méně ostražitý a dokáže se ve Vaší společnosti uvolnit. Všímejte si, co dělá správně (všechny maličkosti jsou významné) a pochvalte ho. Cílená chvála mu ukáže, že to může být i jinak, a pomůže mu začít se chovat jiným způsobem.
Přímá komunikace může být někdy náročná, zvlášť když je silně narušena vazba. Vlídnou alternativou může být psaní sms, nechávání krátkých zpráv na stole, v krabičce od svačiny apod. Tato psaní by ale měla být ryze pochvalná, láskyplná a podpůrná. Pomalu mohou tvořit most, který třeba nebude hned vidět, ale vnitřně může posílit chlapce ve vědomí, že je hodnotný, důležitý, a i přes všechny přešlapy důležitým členem rodiny.
Děkuji za starost, kterou svému synovci věnujete. Má to smysl.
Přeji vše dobré.
Eva
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
