Zdravím vás,

chci se trochu vypsat, tak píšu vám, nemám se Komu svěřit. Mám dva syny jeden 10 a druhy 5 let. Chci vám podat můj příběh, tak to bude trochu delší, tak se za to omlouvám. Do mých 7 let mě má matka fyzicky týkala.Neumela varit, tak ani nevím, co jsem v dětství jedla. Pálila mě žehličkou, zavírala mě za dveře v noční košilce,když venku byl mráz, jednou mě chtěla vyhodit z okna z 5. Patra,kde mě lidé chtěli chytat, byla jsem malá, ale jasné si to do teď pamatuji. Chci, ale říct, že matka se od mládí léčiva na psychiatrii,takže byla prostě nemocná. Potom me dali do dětského domova, kde jsem byla do mých 15 let. V dětském domově se mi už kolem toho 11. Roku moc nelíbilo, připadala jsem si tam jako číslo, a jelikož jsem neměla žádné sourozence, tak jsem si přišla osamělá, proto jsem sháněla otce a moc toužila po opravdové rodině. Kolem mého 14 roku se o mě otec začal zajímat, a já v 14 letech opustila detsky domov s nadějí, že doma u táty to bude super. Otec mě zneužíval a já se do něj platonicky zamilovala, i to byl důvod, že jsem chtěla jít k němu. Jeho manželka s jeho dcerou mě nebrala a byly pořád hádky. A já se ani tam necítila dobře. S otcem jsme potom ten vztah hodili do pořádku a už jsme se o tom nikdy nebavili nastavili sme hranice táta dcera. Já se mezitím zamilovala do synovce mé nevlastní matky. Byla to láska na první pohled. Nebylo mi  ještě 18 let a já v tom byla až po uši. Jednoho dne mi otec oznamil, že se tedy mám k němu nastěhovat k jeho rodině, jelikož on se doma hádat s manželkou nebude. Tak to celé začalo. Byli jsme mladí. Bylo to krásný že začátku co si budeme povídat. Já si připadala konečně v bezpečí a že mám opravdovou rodinu. Ještě než jsem se přestěhovala k otci chodila jsem s jedním klukem, to byla také moje první láska, a ten kluk mi prostě nedal pokoj už v tu dobu co jsem byla s druhým přítelem jsme si psali a on mě chtěl zpět, ale já už nechtěla byla jsem zamilovaná až po uši. Nynější přítel byl skvělý ale to se časem změnilo, byl chvíli laskavý potom náhle hrubý nečitelné a to se pořád stridalo. Vím,že do toho vztahu sel na 100% ale já jsem byla už tehdy na vazkach jelikož jak mi dával a stále bral lásku, toužila jsem po něčem pevnější a pořád jsem si sem tam napsala s bývalým, o kterým jsem věděla, že má o mě pořád zájem. Bylo toho opravdu hodně co jsem udělala špatně a za co teď cítím vinu,jednou po asi 5 letech když už docházelo z jeho strany k útokům, kdy jsem chodila s mladším synem třeba do města na nákup atp. Jsem měla monokla modřiny na denním pořádku a byla jsem zoufalá, když se narodil mladší syn a v tu dobu jsme bydleli u jeho rodičů, kde to taky moc dobře nebylo, on mě bil i před nimi, jeho máma z toho byla hodně špatná, navíc v tu dobu bral perník a já byla odhodlána od něj odejit, druhý syn byl ještě opravdu malinké miminko, a vzhledem k tomu, že u jeho rodičů byl neustálý kravál, tak jsem musela jít i s dětmi do azylového domu. To bylo vsak osudové pro všechny strany, tam jsem si začala psát s jedním starším panem, do kterého jsem se nejspíš také platonicky zamilovala a poslala jsem mu své nahé fotky, když jsem to příteli oznamila že od něj jdu pryč, nechtěl mě pustit a začaly sliby, a tak já tedy zůstala s tím dotyčným co jsem si psala a posílala ty nahé fotky jsem to ukončila, vím že to byla obrovská chyba a moc mě to mrzí, vím, ale že by se to nestalo, kdybych se necítila tak nemilovaná a špatná. Ten pán s kterým jsem si psala a posílala ty intimnosti to napsal a poslal všechno tomu mému současnému příteli a začalo peklo na zemi. Od té doby až vlastně do teď panují u nás doma jen samé výčitky bití urazeni a tak podobně, podotýkám, že je to opravdu asi 5 let. Co už si s nikým nepíšu a mám to pořád na talíři. Cítím i velkou vinu za to, že jsem do toho nešla úplně čistě a že jsem si s těmi muži psala, opravdu mě to mrzí, ale myslím, že mi to partner už 100x vrátil tím jak se ke mě chová. Mám tu i děti, které jsou toho svědky, takže i to je špatné. Pokaždé když chci odejít jsem úplně paralyzovaná strachem, že mu strašně ublížit a že mi vlastně nedá pokoj a někdy si přesto všechno říkám,že i přes to všechno zlé ho i mám pořád ráda, nevím co dělat jsem labilní. A nevím jak dál celé dny se cítím bez energie a nemám chuť se se smát,kdybych tu neměla ty děti tak se asi už nikdy nezasmeju. Mám úzkosti z toho že chci odejit z toho všeho prostě nevím jak dál.