Eliška
Dobrý den,
nevím jestli mi toto pomůže, ale pokusím se o to. Je mi do 15 let a nemám s rodiči zrovna dobrý vztah. Mám deprese, i když teď už ne tak často. Rodiče mě nechápou a nepodporují mě. Moje máma ještě před návštěvami předstírá, jak mě má ráda, ale když návštěva odejde hned je jak vyměněná a nadává mi – jsem prý smrad, hajzl,… Říká že jí štvu. Když jsem byla menší, tak jsme se spolu bavili, byli jsme si blízké. Jenže pak se narodila moje mladší sestra a už se o mě tolik nezajímala. A teď se o mě vůbec nezajímá. Taťka moc není doma, ale myslím, že mě má rád. Usmívá se na mě a do ničeho mě zrovna nenutí.
O prázdninách jsme se – já s mojí kamarádkou přestaly bavit a já byla úplně na dně. Měla jsem pocit, jako bych nikoho nezajímala a koho bych už nebyla ta správná. Měla jsem deprese, bylo to hrozný. Párkrát jsem brečela na záchodě, nebo jen tak když jsem byla sama a nevěděla co dělat. Nikdo mě nepodpořil. Máma ještě k tomu dala jasně najevo jak jí tu překážím a já začala přemýšlet o sebevraždě. Vzala jsem si nůž do ruky, jenže jsem to nedokázala, poté jsem si stoupla do okna. Čekala jsem jestli mě někdo zachrání nebo budu zase všem jedno. Přišla máma, začala na mě řvát, ať okamžitě slezu, že nejsem normální. Slezla jsem. A pak už nic, nezajímala se o mě ani o mojí psychiku. Nikdy nezařídila schůzku s psychologem. Předstírala, že je vše v pořádku.
Jednou jsem řekla babičce, že mi máma nerozumí a nezajímá se o mě. Dokonce jsem jí i řekla, že někdy přemýšlím nad sebevraždou. Babička řekla, že nás má máma ráda, jenom na nás nemá moc čas. A taky, ať nad tím nepřemýšlím. Ok, ale proč teda se s mladší sestrou baví a se mnou ne? Nechápu to. Myslím, že babička vždy stála spíše na straně mámy (taky je to její matka) a zrovna na mojí straně moc ne.
No a občas mám pořád deprese a ne jenom kvůli přátelství které bylo delší jak 7 let, ale hlavně kvůli tomu že nemám komu bych se svěřila, rodiče mě nechápou.
A proto sem píšu, aby se mi trochu ulevilo. A pokud by jste mi mohli nějak pomoci…
Děkuju moc za všechno.
Eliška
Dobrý den, Eliško,
nejprve zkusím shrnout, co ve tvém e-mailu čtu. Píšeš o tom, že bys od rodičů potřebovala větší podporu a porozumění a zmiňuješ, že dřív jste si s mamkou více rozuměly. Teď se k tobě nechová hezky. U taťky vidíš, že tě má rád, ale nebývá moc doma. Otevíráš i téma pokusu o sebevraždu, kdy ses necítila dobře po hádce s kamarádkou a to, že tě mamka v tu chvíli vůbec nepodpořila, ačkoliv viděla, že stojíš v okně. Pokusila ses o svých pocitech promluvit s babičkou, ale ta moc nevěděla, jak na tvé myšlenky na sebevraždu vhodně reagovat a požádala tě, ať na to nemyslíš.
V první řadě bych chtěla ocenit tvou velkou odvahu, se kterou si k nám do poradny napsala. I z tvých činů cítím velkou touhu a sílu, kdy se snažíš, aby ses cítila lépe. Svěřit se někomu blízkému s myšlenkami na sebevraždu je většinou výzva a chce to hodně síly. Mrzí mě, že babička nevěděla, jak tě v tu chvíli podpořit. O to více si cením důvěry, se kterou si se pokusila požádat o podporu i někoho dalšího. Věřím, že cesta hledání podpory je velmi důležitá.
Nepíšeš, kde přesně bydlíš, ale zkusím ti napsat několik nápadů, které nyní mám. V každém případě bych chtěla říci, že nikdo by ti neměl nadávat, ani tě ponižovat. Moc bych ti přála, abyste k sobě s mamkou našly znovu cestu. Nyní však může být začátek v tom, že najdeš podporu pro sebe.
Zmínila si v textu úvahu nad vyhledáním psychologa. V tom mě napadá, že na školách nyní bývá školní psycholog/psycholožka, nebo výchovný poradce/poradkyně, za kterými bys mohla přijít a svěřit se jim. Nejprve můžeš začít u toho, že se necítíš dobře a ve chvíli, kdy zjistíš, že ti ten člověk sedí, může být jednodušší se s ním pobavit i o myšlenkách na sebevraždu.
Někdy je to však náročné, obzvláště ve chvíli, když se potkáváme osobně. Možná by mohlo být ze začátku jednodušší zavolat na linku bezpečí (telefon na ně je: 116 111). Je to anonymní linka, kde tě mohou nasměrovat na pomoc v okolí tvého bydliště a probrat i to, jak to udělat, aby ti bylo lépe.
Po celé republice jsou Nízkoprahové kluby pro děti a mládež (mapa klubů je zde), kde jsou odborníci, kteří dokáží podpořit ve chvíli, kdy ti není dobře. Super je, že je to anonymní prostor, takže by se rodiče nedozvěděli, že si tam byla a mohla by si v bezpečí probrat všechno, co bys v tu chvíli potřebovala. Někdy může trochu ulevit i jen to, že nás někdo slyší a přijímá nás, tak jak jsme.
V rámci republiky jsou také rozmístěná krizová centra, kde je možné čerpat podporu. Můžeš se podívat do mapy, jestli by bylo nějaké centrum blízko tvého bydliště. Můžeš tam přijít a nezávazně se pobavit o tom, co všechno se nyní děje a jak by ti mohlo být lépe.
Občas bývá fajn zkusit oslovit i někoho, u koho cítíš důvěru, ale nejedná se přímo o odborníka na duševní pohodu. Ačkoliv se může zdát, že např. trenér v kroužku nemůže nic dělat, může tě podpořit v kontaktu s rodiči. Jako dospělý může také znát i více možností, které můžeš využít a přinejmenším tě může vyslechnout, což má mnohdy také velkou sílu.
V neposlední řadě bych tě chtěla podpořit, abys ve chvíli, kdy načerpáš další odvahu, zkusila oslovit taťku, nebo někoho z blízkých, u koho cítíš, že by tě mohl slyšet a brát tvé pocity vážně. Někdy to může být sestřenka, nebo teta. Je možné, že nikdo takový teď není, ale i to se může časem proměňovat. Pokud bys chtěla, je super zkusit někam zavolat, nebo za někým zajít, abyste mohli co nejvíce přizpůsobit formu podpory přímo tobě a tomu, co potřebuješ. Moc bych ti přála, aby některé z výše zmíněných míst ti bylo sympatické a zkusila si jednu z forem pomoci vybrat.
Budu držet palce, ať je ti v rámci možností co nejlépe a podaří se ti narazit na někoho, kdo tě uslyší a pomůže ti, aby ses cítila lépe.
S pozdravem
Jana Hofmanová, SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
Eliška
Dobrý den,
nevím jestli mi toto pomůže, ale pokusím se o to. Je mi do 15 let a nemám s rodiči zrovna dobrý vztah. Mám deprese, i když teď už ne tak často. Rodiče mě nechápou a nepodporují mě. Moje máma ještě před návštěvami předstírá, jak mě má ráda, ale když návštěva odejde hned je jak vyměněná a nadává mi – jsem prý smrad, hajzl,… Říká že jí štvu. Když jsem byla menší, tak jsme se spolu bavili, byli jsme si blízké. Jenže pak se narodila moje mladší sestra a už se o mě tolik nezajímala. A teď se o mě vůbec nezajímá. Taťka moc není doma, ale myslím, že mě má rád. Usmívá se na mě a do ničeho mě zrovna nenutí.
O prázdninách jsme se – já s mojí kamarádkou přestaly bavit a já byla úplně na dně. Měla jsem pocit, jako bych nikoho nezajímala a koho bych už nebyla ta správná. Měla jsem deprese, bylo to hrozný. Párkrát jsem brečela na záchodě, nebo jen tak když jsem byla sama a nevěděla co dělat. Nikdo mě nepodpořil. Máma ještě k tomu dala jasně najevo jak jí tu překážím a já začala přemýšlet o sebevraždě. Vzala jsem si nůž do ruky, jenže jsem to nedokázala, poté jsem si stoupla do okna. Čekala jsem jestli mě někdo zachrání nebo budu zase všem jedno. Přišla máma, začala na mě řvát, ať okamžitě slezu, že nejsem normální. Slezla jsem. A pak už nic, nezajímala se o mě ani o mojí psychiku. Nikdy nezařídila schůzku s psychologem. Předstírala, že je vše v pořádku.
Jednou jsem řekla babičce, že mi máma nerozumí a nezajímá se o mě. Dokonce jsem jí i řekla, že někdy přemýšlím nad sebevraždou. Babička řekla, že nás má máma ráda, jenom na nás nemá moc čas. A taky, ať nad tím nepřemýšlím. Ok, ale proč teda se s mladší sestrou baví a se mnou ne? Nechápu to. Myslím, že babička vždy stála spíše na straně mámy (taky je to její matka) a zrovna na mojí straně moc ne.
No a občas mám pořád deprese a ne jenom kvůli přátelství které bylo delší jak 7 let, ale hlavně kvůli tomu že nemám komu bych se svěřila, rodiče mě nechápou.
A proto sem píšu, aby se mi trochu ulevilo. A pokud by jste mi mohli nějak pomoci…
Děkuju moc za všechno.
Eliška
Dobrý den, Eliško,
nejprve zkusím shrnout, co ve tvém e-mailu čtu. Píšeš o tom, že bys od rodičů potřebovala větší podporu a porozumění a zmiňuješ, že dřív jste si s mamkou více rozuměly. Teď se k tobě nechová hezky. U taťky vidíš, že tě má rád, ale nebývá moc doma. Otevíráš i téma pokusu o sebevraždu, kdy ses necítila dobře po hádce s kamarádkou a to, že tě mamka v tu chvíli vůbec nepodpořila, ačkoliv viděla, že stojíš v okně. Pokusila ses o svých pocitech promluvit s babičkou, ale ta moc nevěděla, jak na tvé myšlenky na sebevraždu vhodně reagovat a požádala tě, ať na to nemyslíš.
V první řadě bych chtěla ocenit tvou velkou odvahu, se kterou si k nám do poradny napsala. I z tvých činů cítím velkou touhu a sílu, kdy se snažíš, aby ses cítila lépe. Svěřit se někomu blízkému s myšlenkami na sebevraždu je většinou výzva a chce to hodně síly. Mrzí mě, že babička nevěděla, jak tě v tu chvíli podpořit. O to více si cením důvěry, se kterou si se pokusila požádat o podporu i někoho dalšího. Věřím, že cesta hledání podpory je velmi důležitá.
Nepíšeš, kde přesně bydlíš, ale zkusím ti napsat několik nápadů, které nyní mám. V každém případě bych chtěla říci, že nikdo by ti neměl nadávat, ani tě ponižovat. Moc bych ti přála, abyste k sobě s mamkou našly znovu cestu. Nyní však může být začátek v tom, že najdeš podporu pro sebe.
Zmínila si v textu úvahu nad vyhledáním psychologa. V tom mě napadá, že na školách nyní bývá školní psycholog/psycholožka, nebo výchovný poradce/poradkyně, za kterými bys mohla přijít a svěřit se jim. Nejprve můžeš začít u toho, že se necítíš dobře a ve chvíli, kdy zjistíš, že ti ten člověk sedí, může být jednodušší se s ním pobavit i o myšlenkách na sebevraždu.
Někdy je to však náročné, obzvláště ve chvíli, když se potkáváme osobně. Možná by mohlo být ze začátku jednodušší zavolat na linku bezpečí (telefon na ně je: 116 111). Je to anonymní linka, kde tě mohou nasměrovat na pomoc v okolí tvého bydliště a probrat i to, jak to udělat, aby ti bylo lépe.
Po celé republice jsou Nízkoprahové kluby pro děti a mládež (mapa klubů je zde), kde jsou odborníci, kteří dokáží podpořit ve chvíli, kdy ti není dobře. Super je, že je to anonymní prostor, takže by se rodiče nedozvěděli, že si tam byla a mohla by si v bezpečí probrat všechno, co bys v tu chvíli potřebovala. Někdy může trochu ulevit i jen to, že nás někdo slyší a přijímá nás, tak jak jsme.
V rámci republiky jsou také rozmístěná krizová centra, kde je možné čerpat podporu. Můžeš se podívat do mapy, jestli by bylo nějaké centrum blízko tvého bydliště. Můžeš tam přijít a nezávazně se pobavit o tom, co všechno se nyní děje a jak by ti mohlo být lépe.
Občas bývá fajn zkusit oslovit i někoho, u koho cítíš důvěru, ale nejedná se přímo o odborníka na duševní pohodu. Ačkoliv se může zdát, že např. trenér v kroužku nemůže nic dělat, může tě podpořit v kontaktu s rodiči. Jako dospělý může také znát i více možností, které můžeš využít a přinejmenším tě může vyslechnout, což má mnohdy také velkou sílu.
V neposlední řadě bych tě chtěla podpořit, abys ve chvíli, kdy načerpáš další odvahu, zkusila oslovit taťku, nebo někoho z blízkých, u koho cítíš, že by tě mohl slyšet a brát tvé pocity vážně. Někdy to může být sestřenka, nebo teta. Je možné, že nikdo takový teď není, ale i to se může časem proměňovat. Pokud bys chtěla, je super zkusit někam zavolat, nebo za někým zajít, abyste mohli co nejvíce přizpůsobit formu podpory přímo tobě a tomu, co potřebuješ. Moc bych ti přála, aby některé z výše zmíněných míst ti bylo sympatické a zkusila si jednu z forem pomoci vybrat.
Budu držet palce, ať je ti v rámci možností co nejlépe a podaří se ti narazit na někoho, kdo tě uslyší a pomůže ti, aby ses cítila lépe.
S pozdravem
Jana Hofmanová, SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
