Bára
Dobrý den,
nevím si rady. Nevím, jak mám všechno zvládnout.
Před třemi lety jsem byla znás….. na vysokoškolské koleji. Teď se musím po přerušení studia do toho města znovu vrátit a podstoupit státnice. Mám stres ze státnic, ale i z toho místa. Z toho, co se tam stalo. Mám potvrzené podezření na PTSD, ale k žádnému „odborníkovi“ nedocházím. Po pár pokusech mám k nim nyní (zatím) negativní postoj. Tak proto píši sem.
V poslední době jsem jak v temné bublině, občas mě přepadají černé myšlenky, že bych nejradši vše vzdala. Chtěla bych, aby všechno skončilo. Úplně všechno. A do toho učení. Neleze mi to do hlavy.
Omlouvám se, že píši. Asi jsem to potřebovala někomu napsat.
SPONDEA, z.ú.
Dobrý den, Báro,
cením si odvahy, se kterou jste napsala, i přes váš negativní postoj k odborníkům.
Období státnic je zatěžující samo o sobě a chápu, že na učení teď nemáte kapacitu, když do toho ještě bojujete za svou psychiku.
Píšete, že vše potřebujete někomu napsat. Sdílení může být velkým zdrojem a vyrovnávací strategií. Sdílení přes písmenka je jednou z možností. Mnoho knih nebo svépomocných iniciativ vzniklo ze sdílení, a od klientů často slyším, že jim pomáhá třeba psát si deník.
Píšete taky, že nevíte, jak „to všechno zvládnout“. E-mailové poradenství má bohužel své limity a je potřeba s někým prozkoumávat, co pro vás konkrétně znamená „to všechno zvládnout“, jaké jsou teď vaše aktuální prožitky, potřeby a kapacita. Přesto vám nějaké možnosti nabídnu, i když se týkají dalšího kontaktu s odborníky. Ale držím se vašeho slovíčka, že k nim máte „zatím“ negativní postoj a posílám naději, že to často trvá čas a hledání, než si spolupráce sedne.
Hodně škol má aktuálně vysokoškolská poradenská centra, kde pracují psychologové, kteří mají zkušenosti s tím, co je všechno možné v rámci studia nebo státnic přizpůsobit potřebám studentů. Často mají nápady, co by mohlo pomoct, např. zda je možné nějak upravit formu státnic, aby byla pro vás zvladatelnější. Nemusíte se jim svěřovat s vaším konkrétním příběhem a podrobnostmi, zároveň by vám mohli pomoct, co se týče přípravy a učení.
Práce s podezřením na PTSD vyžaduje bezpečný terapeutický vztah. Obecně doporučuju, aby psycholog byl někdo, kdo má potřebné vzdělání v práci s PTSD. Tedy minimálně dlouhodobý psychoterapeutický výcvik. Je důležitá také vaše intuice, důvěřovat člověku, otevřít se, není jen tak.
S psychoterapií se pak dobře doplňuje psychiatrická péče (medikace), která by vám mohla pomoct s případnými symptomy PTSD, tedy např. sebevražedné myšlenky nebo velkou úzkost, lidé často mívají noční můry a podobně.
Mezikrokem mezi napsáním příběhu a osobním kontaktem může být linka bezpečí. Tam můžou být také lidé, se kterými můžete sdílet. Linka funguje nonstop, bezplatně a anonymně. V některé dny je možné s nimi i chatovat. Nevýhodou je, že budete mluvit pokaždé s někým jiným a nebudou s vámi pracovat terapeuticky, ale dokážou vás provést situací, kdy se necítíte dobře a nemůžete nebo nechcete se svěřit nikomu blízkému. Na lince bezpečí by vám také mohli pomoct vyhledat odborníka v místě vašeho bydliště, např. krizové centrum, kde je často spolupráce také bezplatná a může být i anonymní. Více informací najdete na www.linkabezpeci.cz.
Držím Vám moc palce, i se státnicemi, i s dalším životem.
Michaela Rudolfová, psycholožka SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
Bára
Dobrý den,
nevím si rady. Nevím, jak mám všechno zvládnout.
Před třemi lety jsem byla znás….. na vysokoškolské koleji. Teď se musím po přerušení studia do toho města znovu vrátit a podstoupit státnice. Mám stres ze státnic, ale i z toho místa. Z toho, co se tam stalo. Mám potvrzené podezření na PTSD, ale k žádnému „odborníkovi“ nedocházím. Po pár pokusech mám k nim nyní (zatím) negativní postoj. Tak proto píši sem.
V poslední době jsem jak v temné bublině, občas mě přepadají černé myšlenky, že bych nejradši vše vzdala. Chtěla bych, aby všechno skončilo. Úplně všechno. A do toho učení. Neleze mi to do hlavy.
Omlouvám se, že píši. Asi jsem to potřebovala někomu napsat.
SPONDEA, z.ú.
Dobrý den, Báro,
cením si odvahy, se kterou jste napsala, i přes váš negativní postoj k odborníkům.
Období státnic je zatěžující samo o sobě a chápu, že na učení teď nemáte kapacitu, když do toho ještě bojujete za svou psychiku.
Píšete, že vše potřebujete někomu napsat. Sdílení může být velkým zdrojem a vyrovnávací strategií. Sdílení přes písmenka je jednou z možností. Mnoho knih nebo svépomocných iniciativ vzniklo ze sdílení, a od klientů často slyším, že jim pomáhá třeba psát si deník.
Píšete taky, že nevíte, jak „to všechno zvládnout“. E-mailové poradenství má bohužel své limity a je potřeba s někým prozkoumávat, co pro vás konkrétně znamená „to všechno zvládnout“, jaké jsou teď vaše aktuální prožitky, potřeby a kapacita. Přesto vám nějaké možnosti nabídnu, i když se týkají dalšího kontaktu s odborníky. Ale držím se vašeho slovíčka, že k nim máte „zatím“ negativní postoj a posílám naději, že to často trvá čas a hledání, než si spolupráce sedne.
Hodně škol má aktuálně vysokoškolská poradenská centra, kde pracují psychologové, kteří mají zkušenosti s tím, co je všechno možné v rámci studia nebo státnic přizpůsobit potřebám studentů. Často mají nápady, co by mohlo pomoct, např. zda je možné nějak upravit formu státnic, aby byla pro vás zvladatelnější. Nemusíte se jim svěřovat s vaším konkrétním příběhem a podrobnostmi, zároveň by vám mohli pomoct, co se týče přípravy a učení.
Práce s podezřením na PTSD vyžaduje bezpečný terapeutický vztah. Obecně doporučuju, aby psycholog byl někdo, kdo má potřebné vzdělání v práci s PTSD. Tedy minimálně dlouhodobý psychoterapeutický výcvik. Je důležitá také vaše intuice, důvěřovat člověku, otevřít se, není jen tak.
S psychoterapií se pak dobře doplňuje psychiatrická péče (medikace), která by vám mohla pomoct s případnými symptomy PTSD, tedy např. sebevražedné myšlenky nebo velkou úzkost, lidé často mívají noční můry a podobně.
Mezikrokem mezi napsáním příběhu a osobním kontaktem může být linka bezpečí. Tam můžou být také lidé, se kterými můžete sdílet. Linka funguje nonstop, bezplatně a anonymně. V některé dny je možné s nimi i chatovat. Nevýhodou je, že budete mluvit pokaždé s někým jiným a nebudou s vámi pracovat terapeuticky, ale dokážou vás provést situací, kdy se necítíte dobře a nemůžete nebo nechcete se svěřit nikomu blízkému. Na lince bezpečí by vám také mohli pomoct vyhledat odborníka v místě vašeho bydliště, např. krizové centrum, kde je často spolupráce také bezplatná a může být i anonymní. Více informací najdete na www.linkabezpeci.cz.
Držím Vám moc palce, i se státnicemi, i s dalším životem.
Michaela Rudolfová, psycholožka SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
