Rozchod s partnerem

Veronika

Dobry den, uvazuji nad rozchodem a hlava se pere se srdcem jestli delam dobre. Potrebovala bych nestranny nazor na situaci. S partnerem jsme spolu 10 let, deti nemame. Do zacatku vztahu jsem sla jako velice vztahove zavisla osoba. Toto se zmenilo. Partner se mi odcizil. Je mi lepe kdyz neni doma, netesim se na nej. Neni absolutne empaticky, kdyz mu rikam svoje problemy nebo nazory, tak nic nerekne nebo jen rekne „a co ti na to mam rict ?“Neskutecne me to vytaci. Kdyz on mluvi o sve praci tak je to v poradku. Nerikam mu uz skoro nic protoze se setkavam jen s nepochopenim. Sebere se klidne na jeden den, veme psa a ani nenapise kdy prijde nebo, ze vzal i psa. Uz si nevolame ani nepiseme. Z moji strany se snazim o nejaky kontakt, ale je to marne. Kdyz pritelovi reknu co mi vadi tak je to u nas v pohode tak na 3 mesice a pak je to stejne. Absolutne si nevidi do pusy, kdyz jen tak mi rekne ,ze vypadam v satech strasne, ze je nemam nosit. Pritom je nosim skoro porad. Doma neuklizi, nepomaha protoze ma hodne prace.Ja pracuji z domu, takze to bere ze jsem prece doma. Jenze opravdu tech 8 hodin pracuji. Neresime zadne dulezite veci jako svatbu nebo deti. Kdyz je nastvany tak nemluvi a utika pryc. Pripadam si, ze ziju s malym ditetem. Snazila jsem se ten vztah lepit protoze jsem myslela ,ze je chyba ve me. Kdyz si reknu plusy toho vztahu ,tak mi uz jen vyjde, ze neplatim cely najem a ze se pekne stara ke psovi. Coz je docela malo. Uvazuju nad rozchodem uz dlouho. Kdyzmu to reknu, tak pak zbabele vemu zpatecku mozna ze zvyku, ze uz jsme spolu dlouho. Nevim jak sebrat odvahu. Vim, ze do nejake poradny by nesel a jelikoz spolu nic nevlastnime tak rozchod je podle me jedine reseni. Je taky dost cholerik a ja jsem.klidna povaha. Nedokazu si s takovym clovekem predstavit vychovu deti, kdyz se hadame o vychove psa. Nerespektujeme me. Kdyz neco reknu, ze nechci nebo su nepreju aby to delal, tak to ignoruje. Dekuji Vam

Junek Petr, PhDr.

Dobrý den, předně – vyjadřovat se k třetí osobě, potažmo ke vztahu dvou lidí, mám-li zprávu jen od jednoho fakticky není možné.Co mohu, je napsat Vám, co jsem četl ve Vašem textu: je tam váhavost až nerozhodnost, je to vidět už v první větě. Co tedy vlastně říká hlava a co srdce? Není to totiž moc jasné. A to mi připadá důležité: zdá se mi, že když začnete uvažovat, vylekáte se. Vypadá to, že se leknete toho, co Vás napadá. A potom, ve snaze vyhnout se svým tíživým pocitům, začnete uvažovat o partnerovi (který – vypadá to – jako kdyby tohleto všechno víceméně způsobil). Dalo by se možná říci, že Vám v té chvíli nepomáhá s tím, co zažíváte. A pak už vůbec nemusí být jasné, co „musíte vymyslet“ sama a s čím se opravdu můžete obrátit na něj. Vypadá to, že s Vaší váhavostí Vám pomoci nemůže. A vy naopak nemusíte mít vždy jasno, co po sobě a co po něm chtít. Popisujete, že se nedohodnete ani na výchově psa: může to být těžké, když si každý člen vztahu úzkostlivě hájí svá práva, svou pravdu – a může obtížněji vidět pravdu a práva toho druhého. Může být pohodlné, tzv. trvat na svém a bedlivě sledovat, co ten druhý.

Tedy:

máte možnost zvážit svou partnerskou volbu;
zvažte, zda jste do ní neumístila to, čeho se u sebe obáváte, co Vám samotné dobře nejde: když píšete, že „on utíká pryč“ a o kus dále „jak sebrat odvahu“, vypadá to docela podobně: vzájemná nevědomá partnerská volba by pak mohla obsahovat nevyřčené přání, aby ten druhý/ta druhá měl/a odvahu;
souhlasím s Vámi, že do poradny se zřejmě společně nedostanete, neviděl bych v tom až tak velký smysl – jak můžete číst, spíše bych ho viděl ve vyjasnění toho, co můžete chtít od sebe a co od toho druhého a zda se tam nemůže míchat „kdo je kdo, co kdo od koho vlastně chce“.

S pozdravem

PhDr. Petr Junek,

klinický psycholog,

Psychoterapie Břeh, Praha 2

Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách

Veronika

Dobry den, uvazuji nad rozchodem a hlava se pere se srdcem jestli delam dobre. Potrebovala bych nestranny nazor na situaci. S partnerem jsme spolu 10 let, deti nemame. Do zacatku vztahu jsem sla jako velice vztahove zavisla osoba. Toto se zmenilo. Partner se mi odcizil. Je mi lepe kdyz neni doma, netesim se na nej. Neni absolutne empaticky, kdyz mu rikam svoje problemy nebo nazory, tak nic nerekne nebo jen rekne „a co ti na to mam rict ?“Neskutecne me to vytaci. Kdyz on mluvi o sve praci tak je to v poradku. Nerikam mu uz skoro nic protoze se setkavam jen s nepochopenim. Sebere se klidne na jeden den, veme psa a ani nenapise kdy prijde nebo, ze vzal i psa. Uz si nevolame ani nepiseme. Z moji strany se snazim o nejaky kontakt, ale je to marne. Kdyz pritelovi reknu co mi vadi tak je to u nas v pohode tak na 3 mesice a pak je to stejne. Absolutne si nevidi do pusy, kdyz jen tak mi rekne ,ze vypadam v satech strasne, ze je nemam nosit. Pritom je nosim skoro porad. Doma neuklizi, nepomaha protoze ma hodne prace.Ja pracuji z domu, takze to bere ze jsem prece doma. Jenze opravdu tech 8 hodin pracuji. Neresime zadne dulezite veci jako svatbu nebo deti. Kdyz je nastvany tak nemluvi a utika pryc. Pripadam si, ze ziju s malym ditetem. Snazila jsem se ten vztah lepit protoze jsem myslela ,ze je chyba ve me. Kdyz si reknu plusy toho vztahu ,tak mi uz jen vyjde, ze neplatim cely najem a ze se pekne stara ke psovi. Coz je docela malo. Uvazuju nad rozchodem uz dlouho. Kdyzmu to reknu, tak pak zbabele vemu zpatecku mozna ze zvyku, ze uz jsme spolu dlouho. Nevim jak sebrat odvahu. Vim, ze do nejake poradny by nesel a jelikoz spolu nic nevlastnime tak rozchod je podle me jedine reseni. Je taky dost cholerik a ja jsem.klidna povaha. Nedokazu si s takovym clovekem predstavit vychovu deti, kdyz se hadame o vychove psa. Nerespektujeme me. Kdyz neco reknu, ze nechci nebo su nepreju aby to delal, tak to ignoruje. Dekuji Vam

Junek Petr, PhDr.

Dobrý den, předně – vyjadřovat se k třetí osobě, potažmo ke vztahu dvou lidí, mám-li zprávu jen od jednoho fakticky není možné.Co mohu, je napsat Vám, co jsem četl ve Vašem textu: je tam váhavost až nerozhodnost, je to vidět už v první větě. Co tedy vlastně říká hlava a co srdce? Není to totiž moc jasné. A to mi připadá důležité: zdá se mi, že když začnete uvažovat, vylekáte se. Vypadá to, že se leknete toho, co Vás napadá. A potom, ve snaze vyhnout se svým tíživým pocitům, začnete uvažovat o partnerovi (který – vypadá to – jako kdyby tohleto všechno víceméně způsobil). Dalo by se možná říci, že Vám v té chvíli nepomáhá s tím, co zažíváte. A pak už vůbec nemusí být jasné, co „musíte vymyslet“ sama a s čím se opravdu můžete obrátit na něj. Vypadá to, že s Vaší váhavostí Vám pomoci nemůže. A vy naopak nemusíte mít vždy jasno, co po sobě a co po něm chtít. Popisujete, že se nedohodnete ani na výchově psa: může to být těžké, když si každý člen vztahu úzkostlivě hájí svá práva, svou pravdu – a může obtížněji vidět pravdu a práva toho druhého. Může být pohodlné, tzv. trvat na svém a bedlivě sledovat, co ten druhý.

Tedy:

máte možnost zvážit svou partnerskou volbu;

zvažte, zda jste do ní neumístila to, čeho se u sebe obáváte, co Vám samotné dobře nejde: když píšete, že „on utíká pryč“ a o kus dále „jak sebrat odvahu“, vypadá to docela podobně: vzájemná nevědomá partnerská volba by pak mohla obsahovat nevyřčené přání, aby ten druhý/ta druhá měl/a odvahu;

souhlasím s Vámi, že do poradny se zřejmě společně nedostanete, neviděl bych v tom až tak velký smysl – jak můžete číst, spíše bych ho viděl ve vyjasnění toho, co můžete chtít od sebe a co od toho druhého a zda se tam nemůže míchat „kdo je kdo, co kdo od koho vlastně chce“.

S pozdravem

PhDr. Petr Junek,

klinický psycholog,

Psychoterapie Břeh, Praha 2

Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách