Karolína
Dobrý den, jsem studentka na vysoké škole. S rodiči se moc nevídam ale i tak jsem se chtěla zeptat. Moje máma byla před třemi lety na psychiatrické léčebně (důvod rozvod, psychika) a od té doby bere prášky na úzkost, jsem sice ráda že jí pomáhají ale přijde mi že se chová jinak. Většinu času spí, klepe se,pomalu pohybuje a pomalu mluví, působí bez emocí, bojí se vařit . Jakožto dceru mě to velmi tíží, obzvláště proto, že vychovává mého mladšho bratra. Chtěla bych aby se chovala jako kdysi, ale prášky bude brát do konce života. Mohu jí já nějak pomoci?
Děkuji za odpověď
K.
Vážená tazatelko, chápu Vaši starost o Vaši maminku, je ale velmi nesnadné nesnadné vyjádřit se k osobě (a jejímu onemocnění), kterou znám pouze ze zprostředkovaného stručného popisu. Přesto zkouším odpovědět: první a asi nejdůležitější věcí je zkoušet s maminkou povídat. Vidíte, že se její chování změnilo a může být velmi těžké vhodným způsobem o tom s ní hovořit (aby se jí to nedotklo, aby Vám zároveň rozuměla, atd.). Jsou situace, kdy je takovýto dialog z mnoha důvodů nedostupný. Nicméně za pokusy to stojí – počítejte velmi pravděpodobně s tím, že to půjde pomalu (který rodič napoprvé obstojí v situaci, kdy se má svěřit s něčím tak osobním jako jsou psychické obtíže vlastnímu dítěti?).
Karolína
Dobrý den, jsem studentka na vysoké škole. S rodiči se moc nevídam ale i tak jsem se chtěla zeptat. Moje máma byla před třemi lety na psychiatrické léčebně (důvod rozvod, psychika) a od té doby bere prášky na úzkost, jsem sice ráda že jí pomáhají ale přijde mi že se chová jinak. Většinu času spí, klepe se,pomalu pohybuje a pomalu mluví, působí bez emocí, bojí se vařit . Jakožto dceru mě to velmi tíží, obzvláště proto, že vychovává mého mladšho bratra. Chtěla bych aby se chovala jako kdysi, ale prášky bude brát do konce života. Mohu jí já nějak pomoci?
Děkuji za odpověď
K.
Vážená tazatelko, chápu Vaši starost o Vaši maminku, je ale velmi nesnadné nesnadné vyjádřit se k osobě (a jejímu onemocnění), kterou znám pouze ze zprostředkovaného stručného popisu. Přesto zkouším odpovědět: první a asi nejdůležitější věcí je zkoušet s maminkou povídat. Vidíte, že se její chování změnilo a může být velmi těžké vhodným způsobem o tom s ní hovořit (aby se jí to nedotklo, aby Vám zároveň rozuměla, atd.). Jsou situace, kdy je takovýto dialog z mnoha důvodů nedostupný. Nicméně za pokusy to stojí – počítejte velmi pravděpodobně s tím, že to půjde pomalu (který rodič napoprvé obstojí v situaci, kdy se má svěřit s něčím tak osobním jako jsou psychické obtíže vlastnímu dítěti?).
