Max
Tohle bude docela těžké pro mě popsat co se děje ale budu se snažit aby to bylo pochopitelné
Mnohokrát ležím v posteli, a koukám na strop s muzikou ve sluchátkách a žiju v vlastním světě, protože nedokážu aspoň na dlouho být v tom reálném, v tom reálném ani nic moc také nemám , kdo by to taky chtěl. Už od malá v domě bylo drama hádky každý den někdy i fyzické hádky a já už v prvním týdnu v 1. Třídě měl ADHD takže ve škole jsem zrovna nejlepší nebyl a to jenom zhoršovalo to co se dělo doma, matka řvala a fackovala, už jen kvůli tomu jsem školu nenáviděl a bál jsem se domů brát žákovskou kvůli tomu že když jsem měl 4-5 tak matka často tu žákovskou po mě hodila a řekla že jsi mám hledat kamarády v nižším stupni, takhle to šlo až do učňáku, (když jsem dospíval, tak se matka s otcem rozešli a já zůstal s matkou….což mě málem dohnalo k tomu to všechno skončit) už v tomto věku jsem začínal chápat věci a když jsem je pochopil cítil jsem se jako nula, nic, špína ale to byl teprve jen začátek, když se matka znovu vdala tak jsem získal dva nevlastní bráchy (manželství trvalo jen 2-3 roky než se nejstarší se všema rozloučil v podobě sebevraždy) matka mezi náma dělala velké rozdíly i když říkala že nás má ráda všechny stejně…a pomalu my začalo docházet že matka kterou můj mladší mozek považoval za nejdůležitější osobu na planetě začal zjišťovat že matka byla zlatokopka a manipulátorka, ještě před dalším rozvodem jsi matka stihla koupit dům a novomanžela využila jen kvůli práci na domů a mě a bráchu (předtím než se zabil) použila jako levné dělníky, v mrazu v pařáku jsme museli pracovat, ale to jsem trochu odbočil, doma když jsem byl doma sám s matkou…stal se z ní jinej člověk, buďto jsme se hádali a nebo hádali s výjimkou že někdy použila slzy že začátku my ji bylo líto nechtěl jsem hádky ale to pomalu eskalovalo, začala my do postele házet odpadky… stavu a mé oblíbené knížky, knížky jsem zachránil ale v tu jsem dostal takový vstek že jsem matku málem uhodil a dopadlo to tak že mě z pokoje uzamkla a pustila až když se z odpadků kroutily červy a mouchy, to však nebylo vše její oblíbenou taktikou bylo emocionální vydíráni, mnohokrát mi vyprávěla jak mě nikdo nikdy v rodinně nechtěl, jen jenom ona si mě vyprosila, a když jsem chtěl za někým jet tak my to týden rozmlouvala a další se mnou nemluvila protože jsi myslela že mě navedli proti ní, tohle mě jednou dovedlo do takových úzkosti že celý večer jsem brečel, nenáviděl se a (to bylo už delší dobu) jsem se hnusil tomu co jsem viděl v zrcadle (sám sebe) od toho všechno už šlo přímo z kopce tu noc jsem poprvé dostal sebevražedné myšlenky mohl jsem to trápení skončit na tom místě stačilo jen otevřít láhev mrazící kapaliny do auta ale z toho mě vymluvila moje teta…teta…matka se nikdy nestarala o mé mentální zdraví , neměl jsem na nic chuť, nic nejradši jsem ležel v posteli a byl ve vlastním světě, nikdo na mě nemohl v tom světě když jsem byl naštvaný vypustil jsem svůj vztek tam, smutný ? Vyplakal jsem se ve svém světě, prázdný? Můj svět.
Takhle to pokračovalo dál, 20 let jsem musel být s matkou a doufal jsem, ne jenom doufal já jsem si to přál aby jsem nevstal nechtěl jsem se probudit, v té době jediné co mě drželo na zemi byl můj pes kterého i přes to všecko jsem miloval) matka stihla po rozvodu vystřídat 2-3 chlapy ten 3 vydržel nejdil, neměl jsem ani radost z dárků netěšil jsem se na ně a u vánočního stolu když sme dělali přípitek „aby jsem se tu všichni sešli v dalším roce“ já jsem prostě řekl „já doufám že ne“ už jsem byl na konci všeho, Vánoce skončily a přišel Silvestr do silvestra jsem se cítil jak pes, pořád v posteli, Stratil jsem chuť kreslit a hry na počítači co my dodávali úkryt a bezpečí mě přestali bavit, také jsem začal chodit k školnímu psychologovi který podle toho co slyšel a podle toho jak moje vlastní matka chtěla aby jí řekl co jsi povídáme my potvrdil že je manipulátorka a že bych se měl od ní odstěhovat co nejdříve, Silvestr byl nejhorší co jsem kdy zažil, ležel jsem v posteli jako vždy ve tmě, necítil jsem se vůbec dobře, nechuť, bolest hlavy a unavený…ale to jsem byl pořád i když jsem byl jen v posteli, a taky jsem našel nový nebo dva nové způsoby jak si udělat lépe první bylo jídlo. V té chvíli když jsem byl úplně na dně, matka mě vytáhla z postele a posadila mě před televizi v obýváku nechtěl jsem tam být (byla tam ona a její přítel) nechtěl jsem tam vůbec být, a samozřejmě její taktika…slzy chtěl jsem jí to vysvětlit co se děje, opravdu jsem se cítíl na dně ale matka všechny mentální problémy ignorovala říkala „to není pravý problém“ „to není pravda řekni pravdu“ což jsem neustále a začal jsem brečet a utekl do pokoje, tu noc jsem hledal úlevu a trest sám pro sebe a našel jsem jedinou věc, žiletky ten pocit úlevy a bolesti byl….ulevující, druhej den ? Znovu, třetí den ? Znovu než si toho matka čtvrtý den všimla….řvala, fackovala, tahala mě za uši a plivala do obličeje a donutila mě k dalšímu psychologovi, který po dvou návštěvách mě chtěla poslat k psychiatrovi aby jsem dostal nějaké prášky, i učitelé ve škole jsi začali všímat, jeden dokonce pomohl, a získal si můj respekt, sehnal my místo na intru takže jsem se mohl přestěhovat tam na týden a o víkendu jsem ztravil u otce, ale i když jsem utekl, matka ten den co jsem odešel přijela do mé brigády a chtěla vidět vysvědčení….to byla první věc co po mě chtěla, druhý den poté když jsem šel že školy její přítel na mě čekal (hodný chlap ale hloupý když jsem mu řekl že ho matka využívá tak my odpověděl „já vím“) a přinutil mě abych zavolal matce z jeho telefonu, po 10 minutách vyhrožovala že pokud se nevrátím do dvou dnů v poledne skočí pod vlak v tu dobu jsem ji tak nenáviděl a furt nenávidím že by my to bylo úplně jedno, došel jsem do konce školy a našel jsem si práci, otec mi pomohl.
Vím tohle má být prosba o pomoc ale myslel jsem že by tohle pomohlo
Od té doby co jsem se svým otcem, mám neustále strach z toho že mě vyhodí, že nejsem dobrý syn, z každého problémů mám strach, i když my několikrát řekl že mě má rád a že jsem hodně chlap jen linej, já se snažím co nejlépe když něco má proti mě tak se snažím aby nebyl naštvaný, snažím se co nejlépe aby moje přítomnost nezasahovala do života jeho a jeho nové manželky, došlo to tak daleko že mám jen strach si dojít udělat jídlo když je jeden z nich v kuchyni…a když jsou u nás hosté tak nedokážu odejít z pokoje, snažím se tak moc být dobrým synem že už sám nevím kdo jsem, připadám jsi jako dron….udělej tohle, támhle to ale sám od sebe prostě nedokážu nic udělat nedokážu jsi všimnout věci okolo mě, prostě prázdný nic jedina dvě světle stránky jsou my prarodiče od tatovy strany (děda od matčiny strany my vyhrožoval že jestli mě někdy uvidí tak my dá přes držku, a že nejsem jeho vnuk, což byla rána pořádná…miloval jsem ho, ale teď má nějaké dítě které není ani jeho….takže na mě ani nemyslí) a můj svět kterej jsem neopustil a pořád v něm nacházím útěchu, ale v posledních dvou dnech jsem zjistil že to prázdnota byla jako barel co držel vodu která furt a furt do toho barelu tekla až se ten barel protrhl, udělal jsem omylem jeden průšvih a k tomu macecha jsi na mě vymyslela něco co jsem neudělal….jakmile otec odešel všechno se to na mě navalilo úplně znovu, sebe nenávist, úplne dno, a smutek zase to přišlo zase jsem to chtěl všechno skončit „proč jsem tak špatný syn“ a nejhůř hlas, který my furt nadával, ponižoval a já jsem jen cítil to že jsi to zasloužím všechno, probrečel jsem celé dopoledne, odpoledne….trošku útěchy jsem našel u prarodičů ale po té jsem se cítil tak vyčerpaně, když jsem se vrátil domů tak jsem usnul a když jsem se probral tak zrovna otec přišel do pokoje, chvilku jsme mluvily ale moje vyčerpaná mluva a smutek mu zněla jako kdybych byl na něj naštvaný, takže byl zas naštvaný a já aby jsem se odreagoval, jsem šel ven a dal si cigáro, ale to nepomohlo, tak jsem si znovu ulevil pořád rozhavenej vajgl jsem přitiskl k ruce, jediné co my probíhalo hlavou bylo to že jsi to zasloužím a nic jiného což mě i trochu uklidnilo
Omlouvám se že je to tak dlouhé vím že by to mělo být kratší ale nedokážu to jinak popsat, já opravdu nevím co se děje, mám deprese ? Nemám ? Jsem jen rozmazleného spratek ? Já opravdu nevim…
Dobrý den Maxi,
děkujeme za dotaz – není potřeba se omlouvat za délku dotazu, jsme tu pro vás v jakékoliv formě si přejete dotaz poskytnout.
Nejdříve bych vás chtěla pochválit za to, že se snažíte svou situaci řešit dlouhodobě – ať to byl školní psycholog, učitelé ve škole, stěhování na intr nebo k otci. Vaše rodinná situace je nepochybně složitá a rozhodně vzdálená od jakéhosi standardu, kterého by se vám mělo při dospívání dostávat. Nicméně, zvládnul jste vzít všechny síly a situaci řešit.
Přímo k vašemu dotazu, píšete, že nevíte co se děje, zda máte deprese, jste rozmazlený nebo něco jiného. Z popisu který jste poskytnul se nedomnívám, že byste byl „rozmazlený spratek“, vzhledem k situaci ve které jste vyrůstal máte naučené určité vzorce chování a ty se samozřejmě projevují i teď, i přestože jste v prostředí, které je klidnější. Pravděpodobně, protože vás děsí představa toho, že byste se někdy musel vrátit k matce jste o to více ve stresu, že cokoliv co uděláte může být negativně vnímáno v domácnosti vašeho otce a tím byste o toto prostředí mohl příjít. Chtěla bych vás ubezpečit, že toto je zcela běžné chování – pokud nám na něčem záleží, jsme mnohem více opatrní. Na druhou stranu pokud se to dostává do extrémní formy není to pro vás a vaši psychiku zdravé – v podstatě jste neustále v „krizovém“ módu. Lidé nejsou neomylné stroje a chybují – mějte toto na paměti, chybujeme všichni a je to normální.
Co se týká depresí, na toto vám bohužel nejsem schopna odpovědět vzhledem k omezeným informacím, které od vás mám. Za sebe bych vám doporučila návštěvu jak psychologa, tak psychiatra poblíž vašeho bydliště. Ti jsou vám schopni pomoci s odpovědí na tuto otázku. Zkuste si najít někoho, kdo vám sedne a budete k němu cítit důvěru. Ne vždy se musí jednat o placenou službu pokud by finance byli problémem.
Co se týká vztahu s vaším otcem, zkuste být maximálně upřímný ve sdílení toho co se ve vás odehrává. V tomto vám může pomoci psycholog také, zkuste vzít otce s sebou na rodinnou terapii. Jak píšete, pokud se domníváte, že otec odchází po rozhovoru s vámi s dojmem, že jste na něj naštvaný, ale vy jste vyčerpaný a smutný, tak ho zastavte a zkuste mu vysvětlit co se ve vás odehrává.
Přeji vám hodně sil a klidu, výdrž a odhodlání už máte . 🙂
S pozdravem
Mgr. Kristýna Potůčková
Administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
Max
Tohle bude docela těžké pro mě popsat co se děje ale budu se snažit aby to bylo pochopitelné
Mnohokrát ležím v posteli, a koukám na strop s muzikou ve sluchátkách a žiju v vlastním světě, protože nedokážu aspoň na dlouho být v tom reálném, v tom reálném ani nic moc také nemám , kdo by to taky chtěl. Už od malá v domě bylo drama hádky každý den někdy i fyzické hádky a já už v prvním týdnu v 1. Třídě měl ADHD takže ve škole jsem zrovna nejlepší nebyl a to jenom zhoršovalo to co se dělo doma, matka řvala a fackovala, už jen kvůli tomu jsem školu nenáviděl a bál jsem se domů brát žákovskou kvůli tomu že když jsem měl 4-5 tak matka často tu žákovskou po mě hodila a řekla že jsi mám hledat kamarády v nižším stupni, takhle to šlo až do učňáku, (když jsem dospíval, tak se matka s otcem rozešli a já zůstal s matkou….což mě málem dohnalo k tomu to všechno skončit) už v tomto věku jsem začínal chápat věci a když jsem je pochopil cítil jsem se jako nula, nic, špína ale to byl teprve jen začátek, když se matka znovu vdala tak jsem získal dva nevlastní bráchy (manželství trvalo jen 2-3 roky než se nejstarší se všema rozloučil v podobě sebevraždy) matka mezi náma dělala velké rozdíly i když říkala že nás má ráda všechny stejně…a pomalu my začalo docházet že matka kterou můj mladší mozek považoval za nejdůležitější osobu na planetě začal zjišťovat že matka byla zlatokopka a manipulátorka, ještě před dalším rozvodem jsi matka stihla koupit dům a novomanžela využila jen kvůli práci na domů a mě a bráchu (předtím než se zabil) použila jako levné dělníky, v mrazu v pařáku jsme museli pracovat, ale to jsem trochu odbočil, doma když jsem byl doma sám s matkou…stal se z ní jinej člověk, buďto jsme se hádali a nebo hádali s výjimkou že někdy použila slzy že začátku my ji bylo líto nechtěl jsem hádky ale to pomalu eskalovalo, začala my do postele házet odpadky… stavu a mé oblíbené knížky, knížky jsem zachránil ale v tu jsem dostal takový vstek že jsem matku málem uhodil a dopadlo to tak že mě z pokoje uzamkla a pustila až když se z odpadků kroutily červy a mouchy, to však nebylo vše její oblíbenou taktikou bylo emocionální vydíráni, mnohokrát mi vyprávěla jak mě nikdo nikdy v rodinně nechtěl, jen jenom ona si mě vyprosila, a když jsem chtěl za někým jet tak my to týden rozmlouvala a další se mnou nemluvila protože jsi myslela že mě navedli proti ní, tohle mě jednou dovedlo do takových úzkosti že celý večer jsem brečel, nenáviděl se a (to bylo už delší dobu) jsem se hnusil tomu co jsem viděl v zrcadle (sám sebe) od toho všechno už šlo přímo z kopce tu noc jsem poprvé dostal sebevražedné myšlenky mohl jsem to trápení skončit na tom místě stačilo jen otevřít láhev mrazící kapaliny do auta ale z toho mě vymluvila moje teta…teta…matka se nikdy nestarala o mé mentální zdraví , neměl jsem na nic chuť, nic nejradši jsem ležel v posteli a byl ve vlastním světě, nikdo na mě nemohl v tom světě když jsem byl naštvaný vypustil jsem svůj vztek tam, smutný ? Vyplakal jsem se ve svém světě, prázdný? Můj svět.
Takhle to pokračovalo dál, 20 let jsem musel být s matkou a doufal jsem, ne jenom doufal já jsem si to přál aby jsem nevstal nechtěl jsem se probudit, v té době jediné co mě drželo na zemi byl můj pes kterého i přes to všecko jsem miloval) matka stihla po rozvodu vystřídat 2-3 chlapy ten 3 vydržel nejdil, neměl jsem ani radost z dárků netěšil jsem se na ně a u vánočního stolu když sme dělali přípitek „aby jsem se tu všichni sešli v dalším roce“ já jsem prostě řekl „já doufám že ne“ už jsem byl na konci všeho, Vánoce skončily a přišel Silvestr do silvestra jsem se cítil jak pes, pořád v posteli, Stratil jsem chuť kreslit a hry na počítači co my dodávali úkryt a bezpečí mě přestali bavit, také jsem začal chodit k školnímu psychologovi který podle toho co slyšel a podle toho jak moje vlastní matka chtěla aby jí řekl co jsi povídáme my potvrdil že je manipulátorka a že bych se měl od ní odstěhovat co nejdříve, Silvestr byl nejhorší co jsem kdy zažil, ležel jsem v posteli jako vždy ve tmě, necítil jsem se vůbec dobře, nechuť, bolest hlavy a unavený…ale to jsem byl pořád i když jsem byl jen v posteli, a taky jsem našel nový nebo dva nové způsoby jak si udělat lépe první bylo jídlo. V té chvíli když jsem byl úplně na dně, matka mě vytáhla z postele a posadila mě před televizi v obýváku nechtěl jsem tam být (byla tam ona a její přítel) nechtěl jsem tam vůbec být, a samozřejmě její taktika…slzy chtěl jsem jí to vysvětlit co se děje, opravdu jsem se cítíl na dně ale matka všechny mentální problémy ignorovala říkala „to není pravý problém“ „to není pravda řekni pravdu“ což jsem neustále a začal jsem brečet a utekl do pokoje, tu noc jsem hledal úlevu a trest sám pro sebe a našel jsem jedinou věc, žiletky ten pocit úlevy a bolesti byl….ulevující, druhej den ? Znovu, třetí den ? Znovu než si toho matka čtvrtý den všimla….řvala, fackovala, tahala mě za uši a plivala do obličeje a donutila mě k dalšímu psychologovi, který po dvou návštěvách mě chtěla poslat k psychiatrovi aby jsem dostal nějaké prášky, i učitelé ve škole jsi začali všímat, jeden dokonce pomohl, a získal si můj respekt, sehnal my místo na intru takže jsem se mohl přestěhovat tam na týden a o víkendu jsem ztravil u otce, ale i když jsem utekl, matka ten den co jsem odešel přijela do mé brigády a chtěla vidět vysvědčení….to byla první věc co po mě chtěla, druhý den poté když jsem šel že školy její přítel na mě čekal (hodný chlap ale hloupý když jsem mu řekl že ho matka využívá tak my odpověděl „já vím“) a přinutil mě abych zavolal matce z jeho telefonu, po 10 minutách vyhrožovala že pokud se nevrátím do dvou dnů v poledne skočí pod vlak v tu dobu jsem ji tak nenáviděl a furt nenávidím že by my to bylo úplně jedno, došel jsem do konce školy a našel jsem si práci, otec mi pomohl.
Vím tohle má být prosba o pomoc ale myslel jsem že by tohle pomohlo
Od té doby co jsem se svým otcem, mám neustále strach z toho že mě vyhodí, že nejsem dobrý syn, z každého problémů mám strach, i když my několikrát řekl že mě má rád a že jsem hodně chlap jen linej, já se snažím co nejlépe když něco má proti mě tak se snažím aby nebyl naštvaný, snažím se co nejlépe aby moje přítomnost nezasahovala do života jeho a jeho nové manželky, došlo to tak daleko že mám jen strach si dojít udělat jídlo když je jeden z nich v kuchyni…a když jsou u nás hosté tak nedokážu odejít z pokoje, snažím se tak moc být dobrým synem že už sám nevím kdo jsem, připadám jsi jako dron….udělej tohle, támhle to ale sám od sebe prostě nedokážu nic udělat nedokážu jsi všimnout věci okolo mě, prostě prázdný nic jedina dvě světle stránky jsou my prarodiče od tatovy strany (děda od matčiny strany my vyhrožoval že jestli mě někdy uvidí tak my dá přes držku, a že nejsem jeho vnuk, což byla rána pořádná…miloval jsem ho, ale teď má nějaké dítě které není ani jeho….takže na mě ani nemyslí) a můj svět kterej jsem neopustil a pořád v něm nacházím útěchu, ale v posledních dvou dnech jsem zjistil že to prázdnota byla jako barel co držel vodu která furt a furt do toho barelu tekla až se ten barel protrhl, udělal jsem omylem jeden průšvih a k tomu macecha jsi na mě vymyslela něco co jsem neudělal….jakmile otec odešel všechno se to na mě navalilo úplně znovu, sebe nenávist, úplne dno, a smutek zase to přišlo zase jsem to chtěl všechno skončit „proč jsem tak špatný syn“ a nejhůř hlas, který my furt nadával, ponižoval a já jsem jen cítil to že jsi to zasloužím všechno, probrečel jsem celé dopoledne, odpoledne….trošku útěchy jsem našel u prarodičů ale po té jsem se cítil tak vyčerpaně, když jsem se vrátil domů tak jsem usnul a když jsem se probral tak zrovna otec přišel do pokoje, chvilku jsme mluvily ale moje vyčerpaná mluva a smutek mu zněla jako kdybych byl na něj naštvaný, takže byl zas naštvaný a já aby jsem se odreagoval, jsem šel ven a dal si cigáro, ale to nepomohlo, tak jsem si znovu ulevil pořád rozhavenej vajgl jsem přitiskl k ruce, jediné co my probíhalo hlavou bylo to že jsi to zasloužím a nic jiného což mě i trochu uklidnilo
Omlouvám se že je to tak dlouhé vím že by to mělo být kratší ale nedokážu to jinak popsat, já opravdu nevím co se děje, mám deprese ? Nemám ? Jsem jen rozmazleného spratek ? Já opravdu nevim…
Dobrý den Maxi,
děkujeme za dotaz – není potřeba se omlouvat za délku dotazu, jsme tu pro vás v jakékoliv formě si přejete dotaz poskytnout.
Nejdříve bych vás chtěla pochválit za to, že se snažíte svou situaci řešit dlouhodobě – ať to byl školní psycholog, učitelé ve škole, stěhování na intr nebo k otci. Vaše rodinná situace je nepochybně složitá a rozhodně vzdálená od jakéhosi standardu, kterého by se vám mělo při dospívání dostávat. Nicméně, zvládnul jste vzít všechny síly a situaci řešit.
Přímo k vašemu dotazu, píšete, že nevíte co se děje, zda máte deprese, jste rozmazlený nebo něco jiného. Z popisu který jste poskytnul se nedomnívám, že byste byl „rozmazlený spratek“, vzhledem k situaci ve které jste vyrůstal máte naučené určité vzorce chování a ty se samozřejmě projevují i teď, i přestože jste v prostředí, které je klidnější. Pravděpodobně, protože vás děsí představa toho, že byste se někdy musel vrátit k matce jste o to více ve stresu, že cokoliv co uděláte může být negativně vnímáno v domácnosti vašeho otce a tím byste o toto prostředí mohl příjít. Chtěla bych vás ubezpečit, že toto je zcela běžné chování – pokud nám na něčem záleží, jsme mnohem více opatrní. Na druhou stranu pokud se to dostává do extrémní formy není to pro vás a vaši psychiku zdravé – v podstatě jste neustále v „krizovém“ módu. Lidé nejsou neomylné stroje a chybují – mějte toto na paměti, chybujeme všichni a je to normální.
Co se týká depresí, na toto vám bohužel nejsem schopna odpovědět vzhledem k omezeným informacím, které od vás mám. Za sebe bych vám doporučila návštěvu jak psychologa, tak psychiatra poblíž vašeho bydliště. Ti jsou vám schopni pomoci s odpovědí na tuto otázku. Zkuste si najít někoho, kdo vám sedne a budete k němu cítit důvěru. Ne vždy se musí jednat o placenou službu pokud by finance byli problémem.
Co se týká vztahu s vaším otcem, zkuste být maximálně upřímný ve sdílení toho co se ve vás odehrává. V tomto vám může pomoci psycholog také, zkuste vzít otce s sebou na rodinnou terapii. Jak píšete, pokud se domníváte, že otec odchází po rozhovoru s vámi s dojmem, že jste na něj naštvaný, ale vy jste vyčerpaný a smutný, tak ho zastavte a zkuste mu vysvětlit co se ve vás odehrává.
Přeji vám hodně sil a klidu, výdrž a odhodlání už máte . 🙂
S pozdravem
Mgr. Kristýna Potůčková
Administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
