Secretgirl678
Mám delší dobu dva problémy se kterými si nevím rady. Ten první je že prostě neumím brečet. Když se mi stane něco při čem by každý normální člověk brečel. Já prostě jen ležím a nejsem schopná nic dělat. Dokonce mám ti takový pocit jako kdybych měla brečet a já i chci brečet. Nejsem schopná se toho zbavit. Můžu být nesmírně smutná, mít deprese ale brečet nemůžu. Je to blbý ale přijdu si rozbitá. Nevím, co se mnou je. Občas z toho všeho tak rozbitá že je mi i obtížné a vysílající dýchat. Ta činnost kterou dělají všichni. Naprosto všichni mě neuvěřitelně vysiluje a unavuje.
A ten druhý problém je že se ve svém těle velmi často cítím jako cizinec. Přijde mě že jediné co je moje je mozek a ten taky cítím. Stává se mi to často když vidím nebo čtu nebo vtipného. Moje tělo se směje ale uvnitř mě se cítím normálně (spíše sklesle). To stejně platí u všech pocitů kromě naštvaní a smutku. Všechny kladné pocity vlastě necítím. Při mé oblíbené aktivitě se nijak necítím. Prostě to se to děje. Připadám si jako v bublině a celý svět kolem mě jako byl bylo pouze film nebo hra na kterou se dívám ale nejsem její součástí. Jednoduše to neprožívám.
A k tomu se pojí další věc. Když na něco vzpomínám například na odpoledne strávené s přáteli nemám tu vzpomínku jaksi živou. Opět jak kdyby se to nestalo mě ale nějaké úplně cizí osobě. Mám pouze asi jen dvě vzpomínky nad kterými jsem schopná se alespoň pousmát nebo z nich cítit nějaký pocit. A taky často vidím své vzpomínky z pohledu třetí osoby. Jak kdybych byla jen divák co sleduje film. Tím filmem je realita kolem mě ale já ji nevnímám a přijdu si neuvěřitelně špatně.
Je mi 14 let.
Dobrý den,
to, co popisujete, se člověku jednak může zdát důvěrně známé – to jsou přece pocity, které člověk prožívá v době dospívání; jednak se ale může stát, že to, co popisujete, může být znakem toho, že se s nároky, které na Vás dospívání klade, momentálně nedokážete vypořádat. Avšak nemusí se jednat o poruchu: prostě prožíváte náročné životní období, to je asi formulace, na níž se lze shodnout.
Dobrá, ale o s tím, jak dál? Navrhuji Vaši situaci v daný moment „nepsychiatrizovat“ a spíše se pokuste s někým, komu důvěřujete, o své situaci mluvit. Když člověk uvažuje „potichu“, mlčky, je to něco docela jiného, než když své zážitky, představy, obavy vysloví, popíše. Také můžete zkusit klást sama sobě otázky – co se to děje, čemu nerozumíte, apod. – tak, abyste co nejpřesněji sama sobě popsala, co se s Vámi vlastně děje. Sama pak uvidíte, zda svůj současný citový zmatek přečkáte, zpracujete – to Vás pak může posílit, povzbudit, anebo zda nakonec přece jen zvolíte kontakt s odborníkem (s psychiatrem či s klinickým psychologem).
Ať se si svými obtížemi co možná nejlépe poradíte!
S pozdravem
PhDr. Petr Junek,
Secretgirl678
Mám delší dobu dva problémy se kterými si nevím rady. Ten první je že prostě neumím brečet. Když se mi stane něco při čem by každý normální člověk brečel. Já prostě jen ležím a nejsem schopná nic dělat. Dokonce mám ti takový pocit jako kdybych měla brečet a já i chci brečet. Nejsem schopná se toho zbavit. Můžu být nesmírně smutná, mít deprese ale brečet nemůžu. Je to blbý ale přijdu si rozbitá. Nevím, co se mnou je. Občas z toho všeho tak rozbitá že je mi i obtížné a vysílající dýchat. Ta činnost kterou dělají všichni. Naprosto všichni mě neuvěřitelně vysiluje a unavuje.
A ten druhý problém je že se ve svém těle velmi často cítím jako cizinec. Přijde mě že jediné co je moje je mozek a ten taky cítím. Stává se mi to často když vidím nebo čtu nebo vtipného. Moje tělo se směje ale uvnitř mě se cítím normálně (spíše sklesle). To stejně platí u všech pocitů kromě naštvaní a smutku. Všechny kladné pocity vlastě necítím. Při mé oblíbené aktivitě se nijak necítím. Prostě to se to děje. Připadám si jako v bublině a celý svět kolem mě jako byl bylo pouze film nebo hra na kterou se dívám ale nejsem její součástí. Jednoduše to neprožívám.
A k tomu se pojí další věc. Když na něco vzpomínám například na odpoledne strávené s přáteli nemám tu vzpomínku jaksi živou. Opět jak kdyby se to nestalo mě ale nějaké úplně cizí osobě. Mám pouze asi jen dvě vzpomínky nad kterými jsem schopná se alespoň pousmát nebo z nich cítit nějaký pocit. A taky často vidím své vzpomínky z pohledu třetí osoby. Jak kdybych byla jen divák co sleduje film. Tím filmem je realita kolem mě ale já ji nevnímám a přijdu si neuvěřitelně špatně.
Je mi 14 let.
Dobrý den,
to, co popisujete, se člověku jednak může zdát důvěrně známé – to jsou přece pocity, které člověk prožívá v době dospívání; jednak se ale může stát, že to, co popisujete, může být znakem toho, že se s nároky, které na Vás dospívání klade, momentálně nedokážete vypořádat. Avšak nemusí se jednat o poruchu: prostě prožíváte náročné životní období, to je asi formulace, na níž se lze shodnout.
Dobrá, ale o s tím, jak dál? Navrhuji Vaši situaci v daný moment „nepsychiatrizovat“ a spíše se pokuste s někým, komu důvěřujete, o své situaci mluvit. Když člověk uvažuje „potichu“, mlčky, je to něco docela jiného, než když své zážitky, představy, obavy vysloví, popíše. Také můžete zkusit klást sama sobě otázky – co se to děje, čemu nerozumíte, apod. – tak, abyste co nejpřesněji sama sobě popsala, co se s Vámi vlastně děje. Sama pak uvidíte, zda svůj současný citový zmatek přečkáte, zpracujete – to Vás pak může posílit, povzbudit, anebo zda nakonec přece jen zvolíte kontakt s odborníkem (s psychiatrem či s klinickým psychologem).
Ať se si svými obtížemi co možná nejlépe poradíte!
S pozdravem
PhDr. Petr Junek,
