Anonym
Dobrý den, upřímně nevím, jestli píšu na správný email, ale potřebuji se někomu svěřit, protože to momentálně nechci říkat nikomu z mého okolí.
Už od mala mě lidi často označovali jako „divnou“. Byla jsem hodně přecitlivělá, kvůli čemuž jsem dokonce měla odklad ve škole, což mě doprovází dodnes. Často brečím kvůli různým věcem, ale na veřejnosti už ne, protože jsem si uvědomila, že to není úplně normální. Moje emoce jsou buď extrémně nahoře, nebo dole, většinou bez jakéhokoliv středu. Co se tohohle týče, někdy je to horší a někdy lepší.
Ale na druhou stranu, mám problémy vcítit se do ostatních lidí. Například když se někomu něco podaří a sdílí to se mnou, nevím, jak na to správně reagovat, nebo jak se vcítit do jejich emocí. Můj nevlastní táta mi vždycky říká že mám neco pro ostatní udělat prostože mě to naplní, a budu mít radost z toho že ostaní maj radost, ale já to takhle nikdy necítila a tohleto vůbec nechápu. Někdy také nechápu to, jak emocionálně reagovat na situace, což mě často staví do nepříjemné pozice. Když například čtu o úmrtí známé osobnosti, nebo když si vymýšlím nějakej příběh v hlavě, je mi z toho smutno a brečím, ale když zemřel můj pradědeček, necítila jsem vůbec nic, ani jsem nebrečela, a to jsem ho měla ráda. To se mi stalo víckrát, což mě mate a znepokojuje.
Od mala také říkám věci, které jsou pro ostatní jsou divné nebo až příliš upřímné, často si to neuvědomuji, dokud mi někdo neřekne, že to je nevhodné. Lidé mi často říkají, že mám zvláštní stavbu vět a způsob komunikace, a že se furt ptám na hloupé otázky, ale ja si to neuvědomuju.
Mám různé rituály a pravidla, například potřebuji, aby některé věci byly v násobcích dvou nebo tří, to je taky hodně specifické, okolo toho mam ještě další pravidla. Když tato pravidla poruším, připadám si, jako bych měla zešílet. A když na to někdo upozorní, nebo na moje chovaní, přivede mě to do stresu, začnu se nervózně houpat, podivně se hýbat a hrát si s věcmi, což dělám často i normálně. Můj hlas má pak zvláštní plochý tón, což normálně nemám, a když jsem ve stresu, začnu panikařit a chovat se neobvykle.
Mám problémy se soustředěním, ale jen na věci, které mě nezajímají, úplně vypnu a nedokážu se soustředit. Naopak na věci, které mě baví, jako jsou sedmdesátá léta, zvlášť hudba a móda z té doby, focení, kreativní činnosti, angličtina a historie, znám o těhlech věcech téměř vše, a mohla bych o tom mluvit hodiny. K těmto zájmům mám silné emocionální vazby, až mi to někdy přijde fakt ujetý.
Jednou když jsem byla u psycholožky, kvůli problémům s matikou a soustředěním a s tím že mi přijde že mám emoce furt nahoru a dolů, řekla mi že mé problémy se soustředěním jsou běžné a v pohodě, a že jí příjde že jsem se celou dobu soustředila. A že to s těma emocema je u teenagerů normální, což mi ale nepřijde jako úplně dostačující vysvětlení. Tak už jsem za ní pak už nikdy nešla.
Mám také trochu problémy s fyzikým kontaktem, ale je to také hodně specifické. U svého nejlepšího kamaráda mi to nevadí, ale když mě někdo obejme, nebo se mě nečekaně dotkne někdo z rodiny nebo někdo cizí, cítím se jako bych z toho měla mít osypky. Sociální situace mě často vyčerpávají, i když mám ráda svou rodinu a kamarády, ale po určité době už to prostě nezvládám.
Ve stresu mám potřebu opakovat různé pohyby nebo vydávat zvuky pořád dokola. Nervózně sebou škubu a houpu se, ale to mi pomáhá se uklidnit. Taky mám často problém pochopit humor, zejména sarkasmus, který mám ráda a často ho sama používám. Ale já mám problém s tím když ho použije někdo jiný, jsem z toho zaskočená protože toho člověka nedokážu přečíst. Ale rozhodně nejsem neempatická, doufám že to tak nevyznělo.
Omlouvám se že to bylo tak dlouhé, ale ja se potřebovala někomu svěřit. A upřímně nevím co dělat a co si o sobě myslet. Tak jestli mi němůžete sdělit váš názor nebo mě aspoň uklidnit, že je tohleto doufám normalní. Pokud tam jsou nějaké gramatické chyby tak se taky omlouvám. Dopředu děkuji.
—
Dobrý den,
v první řadě vám velice děkuji, že jste se obrátila na naši iPoradnu. Dále děkuji za velmi upřímný a otevřený dopis a oceňuji, že jste našla odvahu svěřit se a podělit o své pocity a zkušenosti, i když to určitě nebylo snadné. Je to první důležitý krok na cestě k vašemu hledání odpovědí na všechny otázky, které se vám nyní honí hlavou. Mohu vás ubezpečit, že jste napsala na správné místo.
Z toho, co popisujete, je patrné, že se snažíte porozumět sama sobě a že už delší dobu vnímáte, že některé vaše reakce nebo potřeby se mohou lišit od ostatních. A to je naprosto v pořádku. Každý člověk je jiný a svým způsobem jedinečný. Někdy může být opravdu náročné, když tyto odlišnosti vyvolávají nejistotu, nepochopení nebo i únavu z toho, že se člověk snaží „zapadnout“.
To, co popisujete, jako například citlivost na podněty, kolísání emocí, náročnost sociálních situací, silné zájmy, potřebu určitých pravidel nebo rituálů a i způsob, jak se uklidňujete, je ukazatelem toho, že pouhá jednorázová odpověď, byť ze strany odborníka, nebude dostačující. Doporučila bych vám proto vyhledat si klinického psychologa, který se specializuje na neurodiverzitu (např. poruchy autistického spektra nebo OCD – obsedantně kompulzivní porucha). Při správném diagnostikování a odborném popisu vašich obtíží byste mohla získat lepší porozumění sama sobě, naučit se využívat své silné stránky a zároveň si ulevit od toho, co vás vyčerpává. Většinou to je tak, že už jen přesné pojmenování toho, „co nám je“ nám uleví a usnadní život v mnoha ohledech. Je to proto, že se lépe poznáme a získáme tak pocit jistoty. Spousta otázek a domněnek, které by nás mohly trápit, tak odpadne stranou.
Je velmi cenné a vzácné, že o sobě přemýšlíte takto do hloubky, a že chcete vše pochopit. Proto je výborný nápad spojit se s odborníkem, který vám bude naslouchat bez předsudků a pomůže vám dát do souvislostí to, co prožíváte, nabídne vám cestu, jak si ulevit, aniž byste se musela přetvařovat nebo potlačovat to, kým doopravdy jste.
Zkuste si tedy s někým blízkým, komu důvěřujete, např. s maminkou, nebo školní psycholožkou, promluvit o tom, že byste ráda absolvovala důkladnější psychologické vyšetření. Můžete jim klidně ukázat i svůj dopis, ve kterém jste krásně popsala své pocity. To by mohlo být výborným výchozím bodem.
Doporučila bych vám také „nedělat si hlavu“ s tím, když vám někdo občas řekne, že jste „divná“ apod. Můžete si to pro sebe přeložit jako odlišnost. Ovšem kdo říká, že odlišnost v horším slova smyslu? Můžete být jen v jistém ohledu svá, citlivá, vnímavá, možná potřebujete věci jinak než ostatní. Ale to neznamená, že je to špatně. Znamená to jen, že potřebujete porozumění a prostor, kde můžete být sama sebou.
Přeji vám hodně štěstí na vaší cestě hledání pomoci pro sebe. Váš první krok, napsat nám do iPoradny, byl naprosto výborný. Ukazuje na to, jak jste silná, bez ohledu na vaše obtíže.
S přáním klidu a důvěry v sebe,
Radka Pavelková
Dotaz administrovala: Jitka Fialová pracovnice v sociálních službách
Anonym
Dobrý den, upřímně nevím, jestli píšu na správný email, ale potřebuji se někomu svěřit, protože to momentálně nechci říkat nikomu z mého okolí.
Už od mala mě lidi často označovali jako „divnou“. Byla jsem hodně přecitlivělá, kvůli čemuž jsem dokonce měla odklad ve škole, což mě doprovází dodnes. Často brečím kvůli různým věcem, ale na veřejnosti už ne, protože jsem si uvědomila, že to není úplně normální. Moje emoce jsou buď extrémně nahoře, nebo dole, většinou bez jakéhokoliv středu. Co se tohohle týče, někdy je to horší a někdy lepší.
Ale na druhou stranu, mám problémy vcítit se do ostatních lidí. Například když se někomu něco podaří a sdílí to se mnou, nevím, jak na to správně reagovat, nebo jak se vcítit do jejich emocí. Můj nevlastní táta mi vždycky říká že mám neco pro ostatní udělat prostože mě to naplní, a budu mít radost z toho že ostaní maj radost, ale já to takhle nikdy necítila a tohleto vůbec nechápu. Někdy také nechápu to, jak emocionálně reagovat na situace, což mě často staví do nepříjemné pozice. Když například čtu o úmrtí známé osobnosti, nebo když si vymýšlím nějakej příběh v hlavě, je mi z toho smutno a brečím, ale když zemřel můj pradědeček, necítila jsem vůbec nic, ani jsem nebrečela, a to jsem ho měla ráda. To se mi stalo víckrát, což mě mate a znepokojuje.
Od mala také říkám věci, které jsou pro ostatní jsou divné nebo až příliš upřímné, často si to neuvědomuji, dokud mi někdo neřekne, že to je nevhodné. Lidé mi často říkají, že mám zvláštní stavbu vět a způsob komunikace, a že se furt ptám na hloupé otázky, ale ja si to neuvědomuju.
Mám různé rituály a pravidla, například potřebuji, aby některé věci byly v násobcích dvou nebo tří, to je taky hodně specifické, okolo toho mam ještě další pravidla. Když tato pravidla poruším, připadám si, jako bych měla zešílet. A když na to někdo upozorní, nebo na moje chovaní, přivede mě to do stresu, začnu se nervózně houpat, podivně se hýbat a hrát si s věcmi, což dělám často i normálně. Můj hlas má pak zvláštní plochý tón, což normálně nemám, a když jsem ve stresu, začnu panikařit a chovat se neobvykle.
Mám problémy se soustředěním, ale jen na věci, které mě nezajímají, úplně vypnu a nedokážu se soustředit. Naopak na věci, které mě baví, jako jsou sedmdesátá léta, zvlášť hudba a móda z té doby, focení, kreativní činnosti, angličtina a historie, znám o těhlech věcech téměř vše, a mohla bych o tom mluvit hodiny. K těmto zájmům mám silné emocionální vazby, až mi to někdy přijde fakt ujetý.
Jednou když jsem byla u psycholožky, kvůli problémům s matikou a soustředěním a s tím že mi přijde že mám emoce furt nahoru a dolů, řekla mi že mé problémy se soustředěním jsou běžné a v pohodě, a že jí příjde že jsem se celou dobu soustředila. A že to s těma emocema je u teenagerů normální, což mi ale nepřijde jako úplně dostačující vysvětlení. Tak už jsem za ní pak už nikdy nešla.
Mám také trochu problémy s fyzikým kontaktem, ale je to také hodně specifické. U svého nejlepšího kamaráda mi to nevadí, ale když mě někdo obejme, nebo se mě nečekaně dotkne někdo z rodiny nebo někdo cizí, cítím se jako bych z toho měla mít osypky. Sociální situace mě často vyčerpávají, i když mám ráda svou rodinu a kamarády, ale po určité době už to prostě nezvládám.
Ve stresu mám potřebu opakovat různé pohyby nebo vydávat zvuky pořád dokola. Nervózně sebou škubu a houpu se, ale to mi pomáhá se uklidnit. Taky mám často problém pochopit humor, zejména sarkasmus, který mám ráda a často ho sama používám. Ale já mám problém s tím když ho použije někdo jiný, jsem z toho zaskočená protože toho člověka nedokážu přečíst. Ale rozhodně nejsem neempatická, doufám že to tak nevyznělo.
Omlouvám se že to bylo tak dlouhé, ale ja se potřebovala někomu svěřit. A upřímně nevím co dělat a co si o sobě myslet. Tak jestli mi němůžete sdělit váš názor nebo mě aspoň uklidnit, že je tohleto doufám normalní. Pokud tam jsou nějaké gramatické chyby tak se taky omlouvám. Dopředu děkuji.
—
Dobrý den,
v první řadě vám velice děkuji, že jste se obrátila na naši iPoradnu. Dále děkuji za velmi upřímný a otevřený dopis a oceňuji, že jste našla odvahu svěřit se a podělit o své pocity a zkušenosti, i když to určitě nebylo snadné. Je to první důležitý krok na cestě k vašemu hledání odpovědí na všechny otázky, které se vám nyní honí hlavou. Mohu vás ubezpečit, že jste napsala na správné místo.
Z toho, co popisujete, je patrné, že se snažíte porozumět sama sobě a že už delší dobu vnímáte, že některé vaše reakce nebo potřeby se mohou lišit od ostatních. A to je naprosto v pořádku. Každý člověk je jiný a svým způsobem jedinečný. Někdy může být opravdu náročné, když tyto odlišnosti vyvolávají nejistotu, nepochopení nebo i únavu z toho, že se člověk snaží „zapadnout“.
To, co popisujete, jako například citlivost na podněty, kolísání emocí, náročnost sociálních situací, silné zájmy, potřebu určitých pravidel nebo rituálů a i způsob, jak se uklidňujete, je ukazatelem toho, že pouhá jednorázová odpověď, byť ze strany odborníka, nebude dostačující. Doporučila bych vám proto vyhledat si klinického psychologa, který se specializuje na neurodiverzitu (např. poruchy autistického spektra nebo OCD – obsedantně kompulzivní porucha). Při správném diagnostikování a odborném popisu vašich obtíží byste mohla získat lepší porozumění sama sobě, naučit se využívat své silné stránky a zároveň si ulevit od toho, co vás vyčerpává. Většinou to je tak, že už jen přesné pojmenování toho, „co nám je“ nám uleví a usnadní život v mnoha ohledech. Je to proto, že se lépe poznáme a získáme tak pocit jistoty. Spousta otázek a domněnek, které by nás mohly trápit, tak odpadne stranou.
Je velmi cenné a vzácné, že o sobě přemýšlíte takto do hloubky, a že chcete vše pochopit. Proto je výborný nápad spojit se s odborníkem, který vám bude naslouchat bez předsudků a pomůže vám dát do souvislostí to, co prožíváte, nabídne vám cestu, jak si ulevit, aniž byste se musela přetvařovat nebo potlačovat to, kým doopravdy jste.
Zkuste si tedy s někým blízkým, komu důvěřujete, např. s maminkou, nebo školní psycholožkou, promluvit o tom, že byste ráda absolvovala důkladnější psychologické vyšetření. Můžete jim klidně ukázat i svůj dopis, ve kterém jste krásně popsala své pocity. To by mohlo být výborným výchozím bodem.
Doporučila bych vám také „nedělat si hlavu“ s tím, když vám někdo občas řekne, že jste „divná“ apod. Můžete si to pro sebe přeložit jako odlišnost. Ovšem kdo říká, že odlišnost v horším slova smyslu? Můžete být jen v jistém ohledu svá, citlivá, vnímavá, možná potřebujete věci jinak než ostatní. Ale to neznamená, že je to špatně. Znamená to jen, že potřebujete porozumění a prostor, kde můžete být sama sebou.
Přeji vám hodně štěstí na vaší cestě hledání pomoci pro sebe. Váš první krok, napsat nám do iPoradny, byl naprosto výborný. Ukazuje na to, jak jste silná, bez ohledu na vaše obtíže.
S přáním klidu a důvěry v sebe,
Radka Pavelková
Dotaz administrovala: Jitka Fialová pracovnice v sociálních službách
