Sebepoškozování

Alena

Dobrý den, neumím se zbavit dlouholetého problému s formou sebepoškozování. Pinzetou si mačkám kůži na hrudníku a obličeji a tím si způsobuji ranky. Ty na obličeji jen když nemusím mezi lidi. Popřípadě je ukryju make apem. Léčím se asi 10let na psychiatrii. Doktrorce se bojím to říct. Někdy pár dnů vydržím, ale když zůstanu sama zase to udělám až když to udělám je mi to líto a říkám si že už to neudělám. Bohužel ,udělám zas a pořád dokola. Moje dospělá dcera to dělá také. Nechce o tom mluvit jako já. Mám diagnostikovanou schyzoafektivní poruchu a postraumatycký syndrom. Léky beru. Depresu a jiné potíže už nemám. Bojím se řešit s doktorkou. Nechci do nemocnice nebo víc léků. Spíše radu co dělat ,když vemu pinzetu do ruky ,když ji vyhodím koupím novou. Nebo mačkám nehtama. Někdy se škrábu na hlavě až mám strupy. Nebo si koušu kůži u nehtů. Ale nejvíc s tou pinzetou. Doma mám klid ,partner je hodný, nemám žádný důvod to dělat

Junek Petr, PhDr.

Vážená paní tazatelko,

patrně se jedná o stereotypní chování, jehož prostřednictvím zřejmě snižujete psychické napětí. U těchto obtíží je každá rada drahá: samozřejmě, můžete to s paní doktorkou probrat a nemusíte se bát, že to nějak ovlivní léčbu, že dostanete víc léků, atp. Mám za to, že jediné, co má cenu je Vaše vlastní snaha pokoušet se do nějaké míry snížení frekvence sebepoškozování – uvidíte, že pokud se Vám to podaří to alespoň někdy neudělat, bude to pro Vás velké zadostiučinění. Můžete se s Vaší ošetřující lékařkou rovněž domluvit na psychoterapeutické podpoře Vašeho snažení o to, aby se Vám zkrátka alespoň někdy podařilo nepodlehnout pokušení se poškozovat. Mohlo by to podpořit Vaše sebevědomí a úsilí v léčbě Vašeho duševního onemocnění.

S pozdravem

PhDr. Petr Junek,

klinický psycholog

Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách

Alena

Dobrý den, neumím se zbavit dlouholetého problému s formou sebepoškozování. Pinzetou si mačkám kůži na hrudníku a obličeji a tím si způsobuji ranky. Ty na obličeji jen když nemusím mezi lidi. Popřípadě je ukryju make apem. Léčím se asi 10let na psychiatrii. Doktrorce se bojím to říct. Někdy pár dnů vydržím, ale když zůstanu sama zase to udělám až když to udělám je mi to líto a říkám si že už to neudělám. Bohužel ,udělám zas a pořád dokola. Moje dospělá dcera to dělá také. Nechce o tom mluvit jako já. Mám diagnostikovanou schyzoafektivní poruchu a postraumatycký syndrom. Léky beru. Depresu a jiné potíže už nemám. Bojím se řešit s doktorkou. Nechci do nemocnice nebo víc léků. Spíše radu co dělat ,když vemu pinzetu do ruky ,když ji vyhodím koupím novou. Nebo mačkám nehtama. Někdy se škrábu na hlavě až mám strupy. Nebo si koušu kůži u nehtů. Ale nejvíc s tou pinzetou. Doma mám klid ,partner je hodný, nemám žádný důvod to dělat

Junek Petr, PhDr.

Vážená paní tazatelko,

patrně se jedná o stereotypní chování, jehož prostřednictvím zřejmě snižujete psychické napětí. U těchto obtíží je každá rada drahá: samozřejmě, můžete to s paní doktorkou probrat a nemusíte se bát, že to nějak ovlivní léčbu, že dostanete víc léků, atp. Mám za to, že jediné, co má cenu je Vaše vlastní snaha pokoušet se do nějaké míry snížení frekvence sebepoškozování – uvidíte, že pokud se Vám to podaří to alespoň někdy neudělat, bude to pro Vás velké zadostiučinění. Můžete se s Vaší ošetřující lékařkou rovněž domluvit na psychoterapeutické podpoře Vašeho snažení o to, aby se Vám zkrátka alespoň někdy podařilo nepodlehnout pokušení se poškozovat. Mohlo by to podpořit Vaše sebevědomí a úsilí v léčbě Vašeho duševního onemocnění.

S pozdravem

PhDr. Petr Junek,

klinický psycholog

Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách