Vážená tazatelko,
jsem ráda, že hledáte pomoc. Někdy to může být matoucí, člověk neví, na koho se obrátit, nebo může mít třeba strach, tak jsem ráda, že jste udělala první krok a že to spolu můžeme nějak projít. Potřebovala bych se zeptat na spoustu věcí, ale nemůžeme si popovídat naživo, takže napíšu nějaké nápady a doufám, že se z toho bude něco hodit. Píšete o rodičích, proto jsem pochopila, že ještě nejste plnoletá a podle toho na dotaz odpovídám. Pokud plnoletá jste, máte více možností si sehnat pomoc i sama, bez rodičů. I když Vám ale osmnáct ještě nebylo, je spousta cest, jak se k pomoci dostat. Píšete, že se Vám minule motala hlava a bylo Vám zle, že jste to přehnala, nevím, co to znamená, ráda bych se na to zeptala, ale pokud by Vám bylo nějak špatně nebo jste byla ve vážném ohrožení, vyhledejte hned někoho, aby Vám pomohl, případně zavolejte si pomoc (záchranku), pokud bude potřeba.
Píšete, že se nemáte komu svěřit a rodiče by Vás „seřvali“, zároveň se ale ptáte, jak jim to říct, takže jsem z toho pochopila, že s nimi o tom mluvit chcete. Nevím ale, zkoušela jste jim už něco říct, nebo si jen myslíte, že by Vás seřvali? Pokud už se to stalo, že jste jim to zkusila říct a nereagovali, jak byste potřebovala, mrzí mě, že rodiče se k tomu zatím staví takhle, ale možná je to nedostatek informací, strach o Vás (seřvou vás, protože se vlastně o Vás bojí…), ale to si jen domýšlím, musela bych o tom samozřejmě vědět víc. Až s nimi o tom budete mluvit (a rodiče by to určitě vědět měli), zkusila bych se na to připravit (klidně si to říct nahlas, nebo si napsat body, co chci říct), zaměřte se na to, jak se cítíte a co byste potřebovala od nich (i jim třeba můžete říct, že je to pro Vás důležité, chcete je poprosit, aby reagovali v klidu, nechali Vás domluvit, že se cítíte špatně…). Přesto, že píšete, že nikomu nevěříte, bych, být Vámi, zkusila v okolí najít někoho, s kým se o tom dá mluvit, kdo třeba i pak promluví s rodiči a podpoří Vás – školního psychologa, učitele, kterému věříte, dalšího příbuzného… Existuje také Linka důvěry, kam se dá i anonymně zavolat a poradit se. Někdy pomůže se jen z věcí vypovídat, dostat je ze sebe a mít někoho, kdo poslouchá a bere to vážně, nebo se s ním nad vším mohu zamyslet trochu jinak. Na Lince se mohou doptat na spoustu dalších věcí, na které já se teď zeptat nemůžu, tak by mohli také pomoci. Kontakty přikládám na konci. Můžete spolu i třeba víc naplánovat, jak to rodičům řeknete. Napadá mě i projekt Nevypusť duši, který se věnuje osvětě o duševním zdraví, můžete nějaké info z jejich webu dát rodičům, také mě napadlo, jak jsem nabízela tu Linku důvěry, existuje i rodičovská linka, kde si mohou promluvit a poradit se rodiče. Pro Vás by mohla pomoci aplikace Nepanikař, ale určitě to není náhrada za psychologa.
Co se týče sebepoškozování, nemám jednoduchou radu, bylo by třeba si najít někoho, s kým o tom budete mluvit a společně se snažit přijít na to, proč je Vám špatně, co se dá dělat místo sebepoškozování a aby Vám bylo líp. Doporučuji najít psychologa. Pokud by rodiče nechtěli někoho Vám najít, můžete i sama zkusit Dětské krizové centrum (nevím, odkud jste), případně OSPOD (podle místa bydliště), který by se s rodiči spojil a vysvětlil jim, že je důležité Vám pomoct, v tomhle by také hodně mohl pomoci právě třeba školní psycholog, nebo jestli žádného nemáte, učitel, to bych zkusila asi jako první. Pokud máte školního psychologa, mohla byste možná docházet i rovnou k němu.
Držte se a nevzdávejte hledání pomoci, ta určitě existuje, nejste v tom sama a určitě doporučuji s tím sama nezůstávat.
Dočekalová Markéta, Mgr.

Kontakty:
Linka bezpečí – zdarma, nonstop, telefon 116 111
chat – http://chat.modralinka.cz

https://nevypustdusi.cz/infografika/

https://nepanikar.eu/

 

Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách