Zdenka
Dobrý den,
mám syna s paranoidní schizofrenií. Nyní je v léčebně již 4 rok. Léky, jako KLOZAPIN, LITHIUM, Asentra nezabírají, dostal asi 12 elektrošoků, bez efektu. Už zkusil a trpěl strašně moc, nevydržel by to normální zdravý člověk. Jsem jeho matka – je mi strašně. Nyní mi ho chtějí dát do ústavu, že se to nelepší a stále není v realitě, nevím už jak mu pomoci. Prosím o radu, jestli by ústav bylo jediné řešení.
S pozdravem Zdena
Městková Tereza studentka psychologie
Dobrý den,
děkuji Vám, že jste se obrátila na naši poradnu a svěřila se s tak těžkou životní situací. Z Vašich slov je patrné, jak moc svého syna milujete a kolik energie a péče mu dlouhodobě věnujete. Je pochopitelné, že když se ani přes veškerou péči a léčbu nedaří dosáhnout výraznějšího posunu, může to být velmi vyčerpávající a frustrující. Vaše bolest je naprosto pochopitelná a lidská – být rodičem člověka s vážnou duševní nemocí je nesmírně náročné a Vy si zasloužíte velký respekt za to, co vše pro syna děláte.
Paranoidní schizofrenie je závažné onemocnění, a bohužel se někdy stává, že běžně dostupná medikace ani jiné léčebné přístupy – jako například elektrošoková terapie – nevedou k očekávanému zlepšení. Pokud lékaři po čtyřech letech intenzivní péče navrhují ústavní zařízení dlouhodobého typu, neznamená to, že se někdo vzdává naděje, ale spíše že je potřeba zajistit Vašemu synovi prostředí, které mu nabídne klid, strukturu, bezpečí a trvalou odbornou péči.
Ústavní péče může být v některých případech tím nejvhodnějším řešením – ne proto, že by už nebyla šance na zlepšení, ale proto, aby byl nemocný stabilizovaný, v kontaktu s profesionály a mohl případně využívat podpůrné programy a aktivity, které zlepšují kvalitu života i u lidí s těžšími formami onemocnění. Pro Vás to zároveň může znamenat možnost trochu si odpočinout, aniž byste se musela trápit obavami o synovu bezpečnost.
Pokud byste měla pochybnosti o postupu léčby, máte právo požádat o druhý lékařský názor. Chtěla bych Vás ujistit, že i v této fázi existují cesty podpory – ať už prostřednictvím neziskových organizací nebo poraden pro blízké. Doporučit můžeme například Fokus ČR, který se zaměřuje na podporu lidí s duševním onemocněním a jejich rodin. A dále se na pomoc pečujícím zaměřuje i organizace Nevypusť duši. Na závěr bych ráda zmínila, že na své starosti nemusíte být sama. Můžete se s nimi svěřit někomu, kdo Vás chápe a dokáže naslouchat, což může být první krok k úlevě. I když se situace může zdát bezvýchodná, vždy existuje cesta, která povede k většímu klidu a podpoře – pro Vás i Vašeho syna.
S přáním všeho dobrého a mnoho sil,
Městková Tereza studentka psychologie
Mgr. Martina Žabková, garantka psychologického poradenství
Dotaz administrovala Bc. Andrea Rakušanová
Zdenka
Dobrý den,
mám syna s paranoidní schizofrenií. Nyní je v léčebně již 4 rok. Léky, jako KLOZAPIN, LITHIUM, Asentra nezabírají, dostal asi 12 elektrošoků, bez efektu. Už zkusil a trpěl strašně moc, nevydržel by to normální zdravý člověk. Jsem jeho matka – je mi strašně. Nyní mi ho chtějí dát do ústavu, že se to nelepší a stále není v realitě, nevím už jak mu pomoci. Prosím o radu, jestli by ústav bylo jediné řešení.
S pozdravem Zdena
Městková Tereza studentka psychologie
Dobrý den,
děkuji Vám, že jste se obrátila na naši poradnu a svěřila se s tak těžkou životní situací. Z Vašich slov je patrné, jak moc svého syna milujete a kolik energie a péče mu dlouhodobě věnujete. Je pochopitelné, že když se ani přes veškerou péči a léčbu nedaří dosáhnout výraznějšího posunu, může to být velmi vyčerpávající a frustrující. Vaše bolest je naprosto pochopitelná a lidská – být rodičem člověka s vážnou duševní nemocí je nesmírně náročné a Vy si zasloužíte velký respekt za to, co vše pro syna děláte.
Paranoidní schizofrenie je závažné onemocnění, a bohužel se někdy stává, že běžně dostupná medikace ani jiné léčebné přístupy – jako například elektrošoková terapie – nevedou k očekávanému zlepšení. Pokud lékaři po čtyřech letech intenzivní péče navrhují ústavní zařízení dlouhodobého typu, neznamená to, že se někdo vzdává naděje, ale spíše že je potřeba zajistit Vašemu synovi prostředí, které mu nabídne klid, strukturu, bezpečí a trvalou odbornou péči.
Ústavní péče může být v některých případech tím nejvhodnějším řešením – ne proto, že by už nebyla šance na zlepšení, ale proto, aby byl nemocný stabilizovaný, v kontaktu s profesionály a mohl případně využívat podpůrné programy a aktivity, které zlepšují kvalitu života i u lidí s těžšími formami onemocnění. Pro Vás to zároveň může znamenat možnost trochu si odpočinout, aniž byste se musela trápit obavami o synovu bezpečnost.
Pokud byste měla pochybnosti o postupu léčby, máte právo požádat o druhý lékařský názor. Chtěla bych Vás ujistit, že i v této fázi existují cesty podpory – ať už prostřednictvím neziskových organizací nebo poraden pro blízké. Doporučit můžeme například Fokus ČR, který se zaměřuje na podporu lidí s duševním onemocněním a jejich rodin. A dále se na pomoc pečujícím zaměřuje i organizace Nevypusť duši. Na závěr bych ráda zmínila, že na své starosti nemusíte být sama. Můžete se s nimi svěřit někomu, kdo Vás chápe a dokáže naslouchat, což může být první krok k úlevě. I když se situace může zdát bezvýchodná, vždy existuje cesta, která povede k většímu klidu a podpoře – pro Vás i Vašeho syna.
S přáním všeho dobrého a mnoho sil,
Městková Tereza studentka psychologie
Mgr. Martina Žabková, garantka psychologického poradenství
Dotaz administrovala Bc. Andrea Rakušanová
