Dobrý den, chtěla bych se svěřit někomu více odbornému a někomu, kdo by mi porozuměl. Delší dobu mě trápí jedna situace a nevím co už mám dělat… Jde o mého přítele. Sice jsme spolu teprve 4 měsíce, ale přísahám, že jsem nikdy nenašla nikoho takového, jako je on. I když by spousta lidí řeklo, že to bych mohla tvrdit o každém, s kým bych byla, ale tak to není. Přítel se jmenuje Adam, abych nemusela psát dokola přítel. Ale o co tu jde je, že hraje dlouhodobě basketbal, je v něm dobrý, baví ho a hlavně by to chtěl dotáhnout co nejdál a proto se mu naskytla někdy v polovině listopadu nabídka, že by mohl odjet pryč a začít zkrátka nový život v jiném městě. Tam se bude startovat extra liga pro jeho kategorii a samozřejmě o to má velký zájem.., ale na druhou stranu by nechtěl odjet kvůli mně a kvůli tomu, že tu má rodinu, přátelé, školu a tak. Upřímně když jsem se dozvěděla, že se mu naskytla tahle nabídka, tak jsem začala trpět každým dnem stresem, nervozitou a tak podobně. Od toho dne se nic nezměnilo a akorát se to horší. Kdyby odjel, tak bych ho stále plně podporovala a hlavně by mi šlo o to, aby byl šťastný, ale mě to naprosto zničilo.. my jsme zvyklí se výdat třeba 3-4 za týden a nedokázala bych si představit, že by jsme se viděli max. jednou za 14 dní, někdy ani to ne.. Každopádně to jak se on rozhodne, to už bude na něm a on víceméně ví, jak na tom s mým psychickým stavem jsem a samozřejmě ho to bolí a nejraději by se nechtěl rozhodnout. Jde o to, že jsem se na něj strašně rychle upla a nedokážu bez něj být..už prostě ne. On je jediný, kdo mi dodává takový pocit bezpečí a jistoty, on je někdo, před kým se nemusím za nic stydět, protože vím, že by mě za nic nikdy neodsoudil. Je ten nejvíce respektující a empatický kluk, kterého znám. Kvůli němu bych dokázala všechny odškrtnout, protože on mi nahrazuje úplně všechny.. já bych nepotřebovala k životu nikoho jinýho. On je zároveň jako můj nejlepší kamarád, brácha a táta. S ním se prostě cítím jako doma. Moje mamka to moc nechápe, myslí si, že není důvod být kvůli tomuhle tak smutná, ale jen kdyby ona věděla, jak na to jsem a jak moc by mi ta situace ublížila. Snaží se mě vždycky uklidnita říká, že vztah na dálku nebude zas tak komplikovaný, protože jestli prostě budeme spolu chtít být, tak zůstaneme i když to bude těžký. Je to od našeho města přes 135km daleko. Spíš co je horší je, že jeho mamka ho tam tlačí a říká, aby mě připravil na to, že odjede. Samozřejmě já to asi chápu, je to prostě příležitost a on by měl pak šanci být v reprezentaci a já bych na něj byla nesmírně pyšná a moc bych mu to přála. Na rozhodnutí dostal ještě nějaký čas navíc a definitivní odpověď má zaslat někdy příští týden. Kvůli tomu, že mi tohle dělá každodenní stresy a každodenně brečím, jsem si musela koupit prášky na uklidnění a stres. Jenomže jestli se rozhodne, že ano, protože to tak i vypadá, tak by odjel až v září a já bych byla v tom vztahu nešťastná.., prostě bych nemohla žít s tím, že bych věděla, že odejde… a všechno by se změnilo. On by bydlel na nějaký ubytovně a teď nová škola, nový lidi, nový prostředí, jiný holky a tak.. bojím se neskutečně moc všeho.., že si třeba najde někoho lepšího nebo že zapadne do nějaké blbé party.. vážně se obávám. On ani nemá představu, co by to se mnou udělalo.. tady bych to asi chtěla zakončit a předem moc poděkovat, že jsem se mohla někomu svěřit.