L.
Dobrý den, chtěla bych se s něčím svěřit. Je mi do 15 let a trpím poruchou přijmu potravy. Bohužel, má rodina abych pravdu řekla se mi snaží až moc pomoct. Tím jak mě hlídají, mám nutkání jíst méně a méně. Dokola mne staví na váhu a vyhrožují o hospitalizaci. To nebylo tak špatné dokud jsme nejeli na dovolenou. Ještě před tím než nudu pokračovat, chtěla bych zmínit 2 důležité věci- Chodím k psychologovi a můj bratr je ve vězení a má problémy s drogami. Normálně bych to tak neřekla, ale díky bohu je to anonymní. Na dovolenou jsem se moc bála jet kvůli tomu že jsem se bála že bych přibrala. Do té doby jsem jedla 3krat denne a velike jakože velike porce tak jsem se moc bala i toho že bych stratila postavu a nebyla už taková jaká jsem chtěla protože dovolená byla na 21 dní. No, abych to zkrátila, snažila jsem se jíst co nejméně a šíleně se stresovala kvůli rodičům kteří mne nejspise psychicky tyrali a srovnavali s brachou a rikali jak nicim rodinu a jejich jmeno atd… Pry ze se to bude resit az v Praze… No, prijeli jsme z dovolene vcera v noci a dnes rano me nutili jit na vahu. Vzhledem k tomu ze mi gynekolozka u ktere jsme byli kvuli zastave menstruace rekla ze je to psychicke a ze by me nemeli vazit odmitla, tak jsem hned byla zbita a odvezena k doktorce na prevazeni a zjistili ze jsem zhubla. Merim 168cm a mam 39.3 kg. Vsichni se na me nastvali i babicka a domluvili ze me v pondeli tam zavezou zpatky a ze mi daji doporuceni abych byla hospitalizovana. Je toho na moji psychiku strasne moc, zvlast kdyz jsem konecne zacinala byt stastna a vzdy kdyz se chci zmenit tak za chvili neco zasepta nene a zas je to jinak. Kdybych se jen tak mohla nekomu vypovidat treba te psycholozce jenomze rodice si z toho stejne vezmou jen co se jim hodi a prebarvi si to abych ja byla ta spatna. Ale ta moznost sverit se a vedet ze tu nekdo je kdo ma stejny nazor jako vy, to dokaze dohnat k slzam. Ale jeste musim rict ze nemam tak hroznou ppp, spise se jen bojim pribrat a nevim jak si drzet vahu a proto porad hubnu jenomze se nemam kohu sverit. Jsem kostlivec, lhar, nejhorsi dite, jen náctiletýti lety parchant, jsem proti nim nic, chteji se zabit kvuli me, ja se mam zabit, mam si podrezat zily, jsem histerka, pry chci byt jen zajimava, mam se najist abych byla prijemna… Rozvracim a nicim rodicu, jsem stejna jako bracha on po lecebnach a ja taky jen on to delal az v 15Ti a ve 13ti byl zlaty… Nikdy jim nebdúdu dobra a nikdy jsem ani nebyla. Tolik to od rodicu boli. Zkousela jsem i sebeposkozovani a i zvracet coz jsem ani nedotahla diky bohu ale na ziletku uz jsem sahla… V te dobe co jsem toto psala se tu zastavil tata a ja si s nim popovidala a nejak jsme se domluvili ze to bude stejne jako to bylo nez jsme odjeli na dovolenou. Jenomze neco v hlave zas septa nemusi to tak byt nemusis pribirat (protoze vim ze kdyz zacnu jist jako pred dovolenou tak priberu) staci že když te budou chctit vazit at je to po jidle a vypij spousta vody. jenomze ja vim ze jsem mala a ze takhle mam blbnout az v 16ti nebo az dospela jenomze dneska mi babicka chtela pomoct a tak vytahla noviny s hereckama ktery si prosli anorexii a bylo tam ze hana vagnerova vazila 37 a to ve 170cm a ja… Ja furt tolik nemam a vidite? jsme u toho…. Chtela bych se zeptat jestli nemate radu co delat protoze vim ze jakmile rekne tata o nasi promluve mame tak ta souhlasit nebude a stejne se to cele sesype. Prosim, co mam delat, co maji delat rodice a predevsim nejake rady? dekuju hrozne moc a omlouvam se za pravopisne chyby a za otravovaní.
Lucie studentka psychologie
Mgr. Barbora Kryštofová, garant psychologického poradenství
Ahoj,
Především si vážím toho, že ses odhodlala nám napsat a svěřit se se svou situací. Vidím, že se nacházíš ve velmi obtížné situaci, která není vůbec jednoduchá a právě o to víc bych chtěla ocenit, že jsi se dokázala svěřit. Porucha příjmu potravy je komplexní problém, který zasahuje do fyzického i duševního zdraví. Je dobře, že hledáš pomoc u psychologa a myslím, že je důležité, abys s ním mluvila o svých pocitech a obavách, ať už se týkají stravovacích návyků nebo rodinných vztahů.
Tvoje rodinná situace je velmi obtížná, to, že máš bratra ve vězení a má takovéto problémy musí být pro tebe velmi náročné. Na druhou stranu si myslím, že je důležité se oddělit od toho, co za problémy má tvůj bratr a nesrovnávat se s ním, tvůj život může být úplně odlišný. Ale naprosto chápu, že celá tato situace na tebe také dopadá, jelikož ji řeší tvoji rodiče a mohou to přenášet i na tebe. Ty ale nejsi ta, kdo má problémy s drogami a ani se tou osobou nikdy stát nemusíš. Nezáleží na tom, jestli je ti 13 či 16, na tom tolik nesejde, důležité je uvědomit si, že drogy bývají jen způsob, kterým člověk před problémy utíká. Tento způsob však nic neřeší a je tak lepší zvolit takový, jenž ti může pomoct. Udělala jsi už první těžký krok, napsala jsi nám. S každým dalším krokem co uděláš, bude ten další blíže na dosah, stejně jako cíl, kdy se budeš zase cítit dobře ve svém těle bude blíže a blíže.
Vím, že představa hospitalizace je pro tebe v tuto chvíli děsivá, možná to dokonce vnímáš jako trest od tvých rodičů, ale není čeho se bát. Z mé zkušenosti vím, že lidé v těchto zařízeních jsou velmi chápaví a nápomocní a neprobíhá to tak, jak si můžeš představovat. Navíc vzhledem k tomu, co píšeš, jak vycházíte s rodiči a jak je to s nimi někdy složité, mohla by být hospitalizace dobrá příležitost na to, si na chvíli oddechnout od těchto rodinných problémů a zaměřit se na sebe a zlepšení svého stavu. Tvoje zdraví může být v opravdovém ohrožení a touto cestou bys mohla dosáhnout nejrychlejší úzdravy. Navíc se tam můžeš seznámit s dalšími lidmi, kteří trpí podobnými problémy jako ty a mohlo by ti to pomoct v tom, abys na to nebyla tak sama.
Podle toho, co píšeš, se zdá, že způsob, jakým spolu v rodině komunikujete a vycházíte, hraje důležitou roli v tom, jak se cítíš a jak zvládáš svoje potíže s jídlem.
Vnímám, jak je pro tebe důležité, abys od svých nejbližších cítila podporu a respektování tvých pocitů a potřeb. Možná se i tvoji rodiče o tebe bojí a snaží se ti pomoct, jen neví, jak k tomu přistoupit a mohou být také bezradní. Možná se rodiče se bojí, že ztratí i tebe. A ve strachu lidé říkají věci, které tak nemyslí a kterých poté třeba i litují. Proto by mohlo být užitečné, kdyby se ti s rodinou podařilo najít společné řešení a porozumění. V tom by mohly pomoci služby některé z neziskových organizací, jako je například centrum Anabell, které poskytuje podporu a pomoc osobám s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým, mají pobočku také v Praze. Nabízejí, kromě dalších užitečných služeb, také jak individuální, tak rodinné poradenství, pokud by sis s nimi chtěla domluvit setkání, zde máš kontakt: 775 904 778, praha@anabell.cz, http://www.anabell.cz/.
Také si myslím, že je důležité, abys to všechno probrala se svým lékařem a psychologem, abyste společně mohli pracovat na řešení tvých obav a na nalezení zdravějších způsobů péče o tvé tělo a duševní zdraví. Věřím, že právě doktor nebo psycholog by ti mohl pomoci a nebo by ti mohli doporučit jiného odborníka, aby ti pomohl. Problém PPP řeší mnoho dívek, proto se neboj o svém problému mluvit, o to rychleji bys mohla najít nejlepší způsob řešení.
Pokud tě napadají myšlenky na sebevraždu či sebepoškozování, neboj se v těchto situacích co nejdříve vyhledat pomoc buďto přímo na našich stránkách (můžeš nám zavolat, nebo chatovat zde), nebo můžeš využít telefonní číslo pražské linky důvěry: 222 580 697, která funguje nonstop, a i oni mají chat: www.chat-pomoc.cz.
Cesta k uzdravení může být složitá, ale věřím, že s podporou a odbornou pomocí můžeš postupně dosáhnout lepšího stavu, jak ve fyzické, tak duševní rovině.
Lucie studentka psychologie
Mgr. Barbora Kryštofová, garant psychologického poradenství
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
L.
Dobrý den, chtěla bych se s něčím svěřit. Je mi do 15 let a trpím poruchou přijmu potravy. Bohužel, má rodina abych pravdu řekla se mi snaží až moc pomoct. Tím jak mě hlídají, mám nutkání jíst méně a méně. Dokola mne staví na váhu a vyhrožují o hospitalizaci. To nebylo tak špatné dokud jsme nejeli na dovolenou. Ještě před tím než nudu pokračovat, chtěla bych zmínit 2 důležité věci- Chodím k psychologovi a můj bratr je ve vězení a má problémy s drogami. Normálně bych to tak neřekla, ale díky bohu je to anonymní. Na dovolenou jsem se moc bála jet kvůli tomu že jsem se bála že bych přibrala. Do té doby jsem jedla 3krat denne a velike jakože velike porce tak jsem se moc bala i toho že bych stratila postavu a nebyla už taková jaká jsem chtěla protože dovolená byla na 21 dní. No, abych to zkrátila, snažila jsem se jíst co nejméně a šíleně se stresovala kvůli rodičům kteří mne nejspise psychicky tyrali a srovnavali s brachou a rikali jak nicim rodinu a jejich jmeno atd… Pry ze se to bude resit az v Praze… No, prijeli jsme z dovolene vcera v noci a dnes rano me nutili jit na vahu. Vzhledem k tomu ze mi gynekolozka u ktere jsme byli kvuli zastave menstruace rekla ze je to psychicke a ze by me nemeli vazit odmitla, tak jsem hned byla zbita a odvezena k doktorce na prevazeni a zjistili ze jsem zhubla. Merim 168cm a mam 39.3 kg. Vsichni se na me nastvali i babicka a domluvili ze me v pondeli tam zavezou zpatky a ze mi daji doporuceni abych byla hospitalizovana. Je toho na moji psychiku strasne moc, zvlast kdyz jsem konecne zacinala byt stastna a vzdy kdyz se chci zmenit tak za chvili neco zasepta nene a zas je to jinak. Kdybych se jen tak mohla nekomu vypovidat treba te psycholozce jenomze rodice si z toho stejne vezmou jen co se jim hodi a prebarvi si to abych ja byla ta spatna. Ale ta moznost sverit se a vedet ze tu nekdo je kdo ma stejny nazor jako vy, to dokaze dohnat k slzam. Ale jeste musim rict ze nemam tak hroznou ppp, spise se jen bojim pribrat a nevim jak si drzet vahu a proto porad hubnu jenomze se nemam kohu sverit. Jsem kostlivec, lhar, nejhorsi dite, jen náctiletýti lety parchant, jsem proti nim nic, chteji se zabit kvuli me, ja se mam zabit, mam si podrezat zily, jsem histerka, pry chci byt jen zajimava, mam se najist abych byla prijemna… Rozvracim a nicim rodicu, jsem stejna jako bracha on po lecebnach a ja taky jen on to delal az v 15Ti a ve 13ti byl zlaty… Nikdy jim nebdúdu dobra a nikdy jsem ani nebyla. Tolik to od rodicu boli. Zkousela jsem i sebeposkozovani a i zvracet coz jsem ani nedotahla diky bohu ale na ziletku uz jsem sahla… V te dobe co jsem toto psala se tu zastavil tata a ja si s nim popovidala a nejak jsme se domluvili ze to bude stejne jako to bylo nez jsme odjeli na dovolenou. Jenomze neco v hlave zas septa nemusi to tak byt nemusis pribirat (protoze vim ze kdyz zacnu jist jako pred dovolenou tak priberu) staci že když te budou chctit vazit at je to po jidle a vypij spousta vody. jenomze ja vim ze jsem mala a ze takhle mam blbnout az v 16ti nebo az dospela jenomze dneska mi babicka chtela pomoct a tak vytahla noviny s hereckama ktery si prosli anorexii a bylo tam ze hana vagnerova vazila 37 a to ve 170cm a ja… Ja furt tolik nemam a vidite? jsme u toho…. Chtela bych se zeptat jestli nemate radu co delat protoze vim ze jakmile rekne tata o nasi promluve mame tak ta souhlasit nebude a stejne se to cele sesype. Prosim, co mam delat, co maji delat rodice a predevsim nejake rady? dekuju hrozne moc a omlouvam se za pravopisne chyby a za otravovaní.
Lucie studentka psychologie
Mgr. Barbora Kryštofová, garant psychologického poradenství
Ahoj,
Především si vážím toho, že ses odhodlala nám napsat a svěřit se se svou situací. Vidím, že se nacházíš ve velmi obtížné situaci, která není vůbec jednoduchá a právě o to víc bych chtěla ocenit, že jsi se dokázala svěřit. Porucha příjmu potravy je komplexní problém, který zasahuje do fyzického i duševního zdraví. Je dobře, že hledáš pomoc u psychologa a myslím, že je důležité, abys s ním mluvila o svých pocitech a obavách, ať už se týkají stravovacích návyků nebo rodinných vztahů.
Tvoje rodinná situace je velmi obtížná, to, že máš bratra ve vězení a má takovéto problémy musí být pro tebe velmi náročné. Na druhou stranu si myslím, že je důležité se oddělit od toho, co za problémy má tvůj bratr a nesrovnávat se s ním, tvůj život může být úplně odlišný. Ale naprosto chápu, že celá tato situace na tebe také dopadá, jelikož ji řeší tvoji rodiče a mohou to přenášet i na tebe. Ty ale nejsi ta, kdo má problémy s drogami a ani se tou osobou nikdy stát nemusíš. Nezáleží na tom, jestli je ti 13 či 16, na tom tolik nesejde, důležité je uvědomit si, že drogy bývají jen způsob, kterým člověk před problémy utíká. Tento způsob však nic neřeší a je tak lepší zvolit takový, jenž ti může pomoct. Udělala jsi už první těžký krok, napsala jsi nám. S každým dalším krokem co uděláš, bude ten další blíže na dosah, stejně jako cíl, kdy se budeš zase cítit dobře ve svém těle bude blíže a blíže.
Vím, že představa hospitalizace je pro tebe v tuto chvíli děsivá, možná to dokonce vnímáš jako trest od tvých rodičů, ale není čeho se bát. Z mé zkušenosti vím, že lidé v těchto zařízeních jsou velmi chápaví a nápomocní a neprobíhá to tak, jak si můžeš představovat. Navíc vzhledem k tomu, co píšeš, jak vycházíte s rodiči a jak je to s nimi někdy složité, mohla by být hospitalizace dobrá příležitost na to, si na chvíli oddechnout od těchto rodinných problémů a zaměřit se na sebe a zlepšení svého stavu. Tvoje zdraví může být v opravdovém ohrožení a touto cestou bys mohla dosáhnout nejrychlejší úzdravy. Navíc se tam můžeš seznámit s dalšími lidmi, kteří trpí podobnými problémy jako ty a mohlo by ti to pomoct v tom, abys na to nebyla tak sama.
Podle toho, co píšeš, se zdá, že způsob, jakým spolu v rodině komunikujete a vycházíte, hraje důležitou roli v tom, jak se cítíš a jak zvládáš svoje potíže s jídlem.
Vnímám, jak je pro tebe důležité, abys od svých nejbližších cítila podporu a respektování tvých pocitů a potřeb. Možná se i tvoji rodiče o tebe bojí a snaží se ti pomoct, jen neví, jak k tomu přistoupit a mohou být také bezradní. Možná se rodiče se bojí, že ztratí i tebe. A ve strachu lidé říkají věci, které tak nemyslí a kterých poté třeba i litují. Proto by mohlo být užitečné, kdyby se ti s rodinou podařilo najít společné řešení a porozumění. V tom by mohly pomoci služby některé z neziskových organizací, jako je například centrum Anabell, které poskytuje podporu a pomoc osobám s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým, mají pobočku také v Praze. Nabízejí, kromě dalších užitečných služeb, také jak individuální, tak rodinné poradenství, pokud by sis s nimi chtěla domluvit setkání, zde máš kontakt: 775 904 778, praha@anabell.cz, http://www.anabell.cz/.
Také si myslím, že je důležité, abys to všechno probrala se svým lékařem a psychologem, abyste společně mohli pracovat na řešení tvých obav a na nalezení zdravějších způsobů péče o tvé tělo a duševní zdraví. Věřím, že právě doktor nebo psycholog by ti mohl pomoci a nebo by ti mohli doporučit jiného odborníka, aby ti pomohl. Problém PPP řeší mnoho dívek, proto se neboj o svém problému mluvit, o to rychleji bys mohla najít nejlepší způsob řešení.
Pokud tě napadají myšlenky na sebevraždu či sebepoškozování, neboj se v těchto situacích co nejdříve vyhledat pomoc buďto přímo na našich stránkách (můžeš nám zavolat, nebo chatovat zde), nebo můžeš využít telefonní číslo pražské linky důvěry: 222 580 697, která funguje nonstop, a i oni mají chat: www.chat-pomoc.cz.
Cesta k uzdravení může být složitá, ale věřím, že s podporou a odbornou pomocí můžeš postupně dosáhnout lepšího stavu, jak ve fyzické, tak duševní rovině.
Lucie studentka psychologie
Mgr. Barbora Kryštofová, garant psychologického poradenství
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovnice v sociálních službách
