Petra
Dobrý den,
před 13 lety jsme si s přítelem vzali baráček na hypotéku. Pak přišlo po dvou letech dítě. Po dítěti toužil přítel, já tak úplně ne, ale né, že bych ho nechtěla, ale nebyla tam ta touha, co měl on. (Možná prostě nemám mateřské pudy). Nicméně jsem za dítko neskutečně ráda, miluju ho, dala bych za něj život. Svatba nebyla potřeba, prý časem, po porodu, po roce … Po cca roce přítel zjistil, že ho vlastně ten rodinný život nebaví, že ho/nás dítě omezuje v aktivitách, kterých měl nespočet a tak si našel jinou, bezdětnou, která mohla vše. Zůstala jsem s dítkem sama od jeho jednoho roku. Nastal ale boj o přežití. Vysoká hypotéka + náklady na barák, ve kterém jsem zůstala najednou sama, rozhodování co dál, dohady atd … Mateřská pouhých 7tis. Trvalo to rok, než si to tak nějak sedlo. Vydala jsem se ze všech úspor co jsem měla, jen abych mohla splácet hypotéku dál. Vybrakovala jsem všechny spořící účty, důchodové spoření, vše co jsem měla …Nechala jsem si barák i hypotéku, našla si novou, lépe placenou práci. Toto období pro mě bylo hodně náročné. Psychicky. Zůstat sama s ročním dítětem, vysokou hypotéku a barákem na mateřské není prostě žádná sranda. On jako podnikatel nepřiznával státu nic, takže dohady o alimenty (přes soud to nemělo smysl, dostala bych minimum). On vydělává velké peníze, ale nepřiznává nic a navíc to není zodpovědný člověk, takže přišla několikrát i exekuce. Dokonce v době, kdy už s náma nežil, ale pořád měl u mě trvalý pobyt, přišla exekuce a mě vzali auto, které bylo psané na něj. Vím, že barák se mohl prodat, ale v tu dobu byly byty na stejné úrovni jako byla pořizovací cena baráku a do nájmu se mi nechtělo. Navíc mi zůstal dva velký psi, jeden jeho, jeden společný, takže do bytu s nimi by to ani nešlo a do útulku bych je nedala.. Ustála jsem to a jsem na sebe neskutečně hrdá. Ale ty proplakané noci plné beznaděje a pocitu zoufalství se nadají ani spočítat.
Uběhlo pár let a našla jsem si nového přítele. Nastěhoval se ke mně. Sám nic neměl. Bydlel s manželkou v jejím bytě, takže po rozvodu si našel podnájem. Je to hrozně hodný člověk. Ze začátku byly trochu boje, on bezdětný měl jinou představu o výchově a rodičovství, ale asi můžu říct, že už se to uhladilo. Po 4 letech přišel s touhou po svém vlastním dítěti. Od samého začátku, kdy jsme se bavili o tom jestli bych ještě nějaké dítě chtěla jsem říkala, že ano, ale že nejdřív svatba a pak dítě. Celý můj předchozí příběh zná, dokonce ví více detailů, než popisuji tady, takže ví, jak těžké to bylo a že už bych chtěla nějaké jistoty. Bohužel se trochu začal podobat mému bývalému. Má taky rád volnost, rád si jezdí s kamarádama sám na akce jako je týden poznávaní nějaké země, týden vinobraní, týden na lyžích v alpách, teď se mu zalíbilo lezení po skalách, tak se jezdí na víkendy lézt do Alp, sem tam nějaká párty. Lézt jezdíme spolu, také mě to baví, také spolu hodně cestujeme, dovolenou máme i 4x do roka + víkendy.
I mě tento život baví, dítě už mám velké, takže už není žádné velké omezení, mám volnost, mám dobrou práci, mám dobré peníze. Nic mi v tuto chvíli nechybí. Když on odjede na týden na hory, můžu i já zabalit dítě a jet s kamarádkou na hory. Představa, že zase zůstanu doma s mimčem mě úplně nenadchla. Protože o něj ale nechci přijít a vím, že by si mimčo moc přál, tak jsem mu řekla, že bych chtěla ale nějaké jistoty, abych předešla tomu, že dopadnu stejně jako v prvním případě. Chtěla jsem, aby zúžil své aktivity, aby si vybral třeba jeden týden který bude chtít být s klukama sám, že nechci zůstat doma zase sama a koukat na to, jak ten druhý si užívá. Jenže svatba je pro něj zbytečně drahý papír a omezit aktivity nechce. Přece o nic nejde. Přece bych ho měla znát a měla bych vědět, že se o nás finančně postará a že on by neodešel a nenechal mě… to samé už jsem kdysi slyšela …
Jenže já to vidím jinak. Přijdu si v naprosto stejné situaci, v jaké jsem byla před lety. Je to jak přes kopírák. Nejspíš krize středního věku, kdy najednou touží po dítěti, po volnosti, po užívání si a já se mám přizpůsobit. Pořád mám tu vysokou hypotéku na hrbu, pořád si jí platím sama. Nechci zůstat s dalším miminem sama, sama na vše. Jsem zoufalá. Jelikož už oba máme věk, tak moc času na rozmýšlení není. On má pocit, že ho chci omezovat a ještě k tomu mu navléknout kroužek na prst. Ale v tuto chvíli už nechci ani ten kroužek, protože by to bylo vynucené a to nechci. Přála jsem si zažít to, že by mě muž miloval natolik, že by si mě chtěl vzít a založit rodinu, né že přijde s tím, že chce svoje vlastní dítě.
Ale co teď?
Jsem opravdu divná já, že chci nějakou jistotu? Že se bojím, že zažiju to samé? Ale mám pocit, že najednou žiju znovu to samé jen s jiným člověkem, ale najednou na chlup stejné. Dokonce přemýšlím, co mi tím chce vesmír/bůh říct. Proč stojím před úplně stejným rozhodováním? A jak se mám teď rozhodnout? Mám tedy nechat své touhy a potřeby stranou a znovu „uspokojit“ toho druhého? Nebo se mám ponaučit z předchozích „chyb“ a stát si za svým ? Ale pokud si budu stát za svým, nebude to nucené a štěstí mi to stejně nepřinese?
Ještě tedy podotknu, že moje dítě je moje dítě a jeho rodina ho úplně nepřijala za své. Respektive, ano, koupí mu dárky na vánoce, ale nějaký větší zájem, třeba že by si ho vzali na výlet, nebo na zmrzlinu nebo se zeptali jak mu to jde ve škole nebo se zeptali, jestli máme obstarané prázdniny atd, to ne… Ale slýchám taky vzdechy, že by chtěli „svoje vlastní“ vnouče a kdy už jim ho pořídíme. A to by potom jezdili na výlety se svým vlastním a s mým ne? Nebo by až potom vzali na milosti i to moje? nebo to vidím zaujatě?
Další věc která mě trápí je to, že prý neumí vyjádřit city. Což tvrdí on, že to neumí. Takže říct „“miluju tě““ u nás neexistuje. Napíše to jen ve chvíli velké sms hádky, kdy už se začneme bavit o rozchodu. Nejvíce si toho řekneme po sms, protože když chci v konverzaci pokračovat osobně, tak on převážně mlčí. Dřív se ale vyjadřoval a problém mu to nedělalo ani veřejně na sociálních sítích. Své manželce tam neustále psal pod fotky, které on sám sdílel, že je to to nejlepší co ho potkalo, že je to ta nejkrásnější žena pod sluncem, že jí miluje. To jsou věty, které já nikdy ani náznakem neslyšela, stejně jako naše společné fotky tam nikdy nedá… Takže já necítím jistotou vlastně ani v tom, že nás miluje. Nedávno mé dítě mu řeklo „“miluju tě““. Nejprve dělal, že to neslyší a když mu to bylo zopakované tak řekl „“hm taky taky““. co je to za odpověď? Bydlíme několik let u mě. Na bydlení přispívá, ale pořád jsem to já, kdo platí větší částku nákladů, protože je to moje hypotéka. Dovolené ale z 90 procent platí on. Teď nastala situace, kdy se nám oboum rozbila auta. Mě vybírá takové ty horší a levnější a sobě ty lepší a dražší… proč já jsem zase ta míň? Já mu taky přeci nevyhrazuju v mém domě jen určitou, menší část. Včera mi ukazoval auto, které si vybral a já se zeptala, jestli v něm budu moct jezdit a on mi řekl „“nekoupim si drahé auto, abys v něm pak jezdila ty““ to mě docela ranilo. Tvrdí, že to vyznělo jinak než to myslel, ale řekl to! Já ho o to auto přeci nechtěla připravit.
Myslím si, že se zasekl někde v minulosti, kdy měl svou první lásku, která se stala jeho ženou, s ní plánoval budoucnost, jí miloval, ale ona si našla jiného a jeho to ranilo. Stejné city ke mě rozhodně nechová. Tak proč bych já měla teď plnit zase jeho touhu po dítěti a mojí touhu po tom být něčí milovaná žena zase zahodit? Dodám, že tam v té rodině to bylo úplně jinak než tady teď. Tam miloval i svou neteř (od sestry své ženy), kterou si půjčoval ikdyž jsme byli už spolu. Chodili jsme společně ven, ale já začala vidět velké rozdíly, které dělá mezi dětmi a začalo mi to vadit. Jeho neteř mohla všechno a moje dítě ne. Na to reagoval tak, že neteř má občas půjčenou tak na ní nechce být zlý, ale moje dítě má pořád, tak to může… Časem jsem řekla, že on ať se s neteří vídá, ale my s nimi ven chodit nebudeme. Nevím jak je to teď. Ven už asi nechodí, nebo o tom nevím, možná udržují jen kontakt po telefonu. Ale to nevím, neptám se.
Ale jinak se chová k mému dítě hezky. Necítím tam teda, že by jí miloval, jak jsem spala, ale nemá problém jí něco koupit, oblečení, hračku, zaplatí jí také dovolenou atd … V tom je zase jako štědrý.
Nabídla jsem mu, že bychom mohli zajít k odborníkovi se poradit, ale to odmítá. Prý by nám stejně řekl, že máme jít od sebe. Ještě podotknu, že jsme ve fázi, kdy já mu řekla, že děti už mít nebudu a že jeho už si nikdy nevezmu, protože mi tolikrát ublížil tím, co řekl, že už o to nestojím. Určitě to není vše, co bych mohla napsat ale na vykreslení situace to asi stačí …
Děkuji za přečtení a reakci
Petra
Dobrý den, paní Petro,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte s Vaší situací na iporadnu.
Píšete, že jste si před 13 lety vzala s přítelem hypotéku na baráček. Po dvou letech se Vám narodilo dítě, po roce od narození dítěte se přítel rozhodl odejít od rodinného života. Na vše jste zůstala sama, na dítě, na hypotéku. Vydala jste se z úspor, našla si lépe placenou práci, a nakonec Vám zůstal i baráček, i hypotéku jste utáhla, postarala jste se o dítě. Ačkoliv bylo toto období pro Vás velmi psychicky náročné, jste na sebe hrdá, že jste ho ustála.
A teď, po letech, máte pocit, že se nacházíte v úplně stejné situaci, jako přes kopírák. Jako byste zažívala to stejné, akorát s jiným člověkem. Přítel by chtěl dítě, vy si ale nejste jistá tím, jestli další dítě chcete. Zároveň se bojíte, že přítele ztratíte.
Myslím, že tušíte, že Vám nikdo nemůže říct, jak se máte rozhodnout. Jak máte naložit se svým životem. Ale z Vašeho dotazu mi připadá, že to ani nechcete. Že snad hledáte ujištění o tom, že „nejste divná, když chcete nějakou jistotu“. Ne, myslím, že opravdu divná nejste. Zažila jste opravdu těžké období, velice těžkou zkušenost, kdy jste zůstala na dítě sama. Zkušenosti, které prožijeme, nás utváří, ať chceme, nebo ne. Záleží na Vás, co si z této zkušenosti po letech chcete vzít do svého života ? Co si z ní chcete odnést ? Co Vám dala ? Jedno jste popsala krásně – ta zkušenost Vám dala to, že víte, čeho jste schopná 😉 – zůstat sama na roční dítě, hypotéku a barák – to by každý nezvládl. Klobouk dolů, opravdu.
Co dalšího si chcete vzít z té zkušenosti? Jistě by bylo smutné, kdybyste už nevěřila na lásku, nedokázala důvěřovat. Ale také by bylo nejspíš lehkovážné, kdybyste ignorovala svou intuici, svůj vnitřní hlas, svou nejistotu či pochybnosti – když už jste se jednou spálila a víte, jaký je to pocit, jak to vypadá, jaké jsou varovné signály.
K tomu, že „nejste divná, když chcete nějakou jistotu.“ Co se týká otázky zda mít či nemít dítě, je v nás ženách evolučně zakódováno, že hledáme partnera, na kterého se můžeme spolehnout – který nás a naše dítě/děti dokáže zaopatřit, ochránit. Vím, že doba je jiná, a nerada bych se dotkla nějakého kontroverzního tématu, ale myslím, že takto to příroda vymyslela, zařídila, dává to takto smysl. Žena v těhotenství a po porodu je tak zranitelná, že je přece přirozené, že potřebujete od svého partnera ujištění, mít pocit bezpečí a jistoty. Navíc, jak píšete, když přítel zná Váš příběh ještě detailněji, než jste jej tady popsala, měl by přece chápat, že potřebujete ujištění, jistotu, bezpečí. Myslím, že Váš nejbližší člověk, člověk, se kterým přemýšlíte nad tím, že přivedete SPOLEČNĚ na svět dítě, by Vám měl rozumět, by Vám měl být schopný poskytnout ujištění, v nějaké podobě – třeba to jen přítel neumí vyjádřit způsobem, jaký byste potřebovala? (Zde doporučuji knížku Pět jazyků lásky – Gary Chapman).
Jak říkám, nikdo Vám neřekne udělej tohle, nebo tamto. Ale to Vy, myslím, ani nečekáte. Zkuste si přečíst znovu to, co jste ve svém dotazu napsala. Myslím, že odpověď naleznete sama v sobě, možná i ve svém dotazu, který jste nám poslala. Někdy velmi pomáhá si v takové komplikované situaci, napsat na papír své myšlenky, jakýsi „deník“ sama sobě. Člověku to pomáhá srovnat si myšlenky a někdy, když si to pak po sobě přečte a slyší tak vlastně svůj „vnitřní hlas“, své vnitřní myšlenky a pocity, tak se mu situace najedou vyjasní.
Píšete, že přítel touží po dítěti. Vy si nejste jistá, zda chcete další dítě. Vaše dítě je už větší, můžete s ním podnikat spoustu věcí, nemusíte být vázaná doma, máte dobrou práci, máte volnost…. Myslím, že je důležité si jasně říct, že dítě nikdy žádný partnerský vztah nezachránilo. Právě naopak, dítě vztah prověří. Je Váš vztah dostatečně silný na to, aby byl takto prověřen?
Zkuste si odpovědět na otázku: „Co nejhoršího by se mohlo stát?“, a „Co nejmenšího můžu udělat pro to, aby se to nestalo?“
Když jsem četla Vás dotaz, připadalo mi, že se více než otázce mít či nemít další dítě, potřebujete vypsat z věcí, které Vám dělají starosti ve Vašem partnerském vztahu – otázka svatby, toho, že Vám přítel několikrát ublížil v této věci, otázka jakési nejistoty ve Vašem vztahu vůči příteli, to, že Vám chybí vyjadřování citů z jeho strany. Píšete, že jste příteli nabídla zajít k odborníkovi, který by Vám ve Vašem vztahu mohl pomoci, přítel odmítl. To je škoda, můžete zkusit tuto otázku ještě párkrát nadnést, vysvětlit mu svůj pohled, proč je to podle Vás důležité… Přítel se bojí, že by Vám párový terapeut řekl, že máte jít od sebe. To by ale nebyl příliš dobrý párový terapeut 🙂 Párový terapeut tu není od toho, aby Vám jakožto páru říkal, co máte či nemáte dělat. Spíše je to jakýsi průvodce, který dokáže vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém si s partnerem konstruktivně promluvíte o věcech, které potřebujete ve Vašem vztahu zlepšit, a také Vám ukáže, jak můžete ty věci zlepšit – například se naučíte lépe spolu komunikovat.
Pokud přítel nebude chtít navštívit párového terapeuta, bohužel ho nikdo nepřinutí. Bohužel totiž, nezměníme chování druhého člověka, i když bychom tolikrát chtěli. Můžeme změnit jen své chování, svůj přístup. Pak je otázka na Vás: „Co já můžu v této situaci změnit?“
Píšete, že se ptáte, co Vám vesmír/bůh chce říct tím, že Vás vystavuje stejné situaci. Víte, že mě tohle přesně napadlo, když jsem Vás dotaz četla? Říkala jsem si, že to je zvláštní, že mi to připadá, jakože se máte něco naučit, a proto se Vám děje něco podobného – a pak jsem dočetla do místa, kde jste to Vy sama takto napsala 🙂 Zvláštní… Co myslíte, že Vám chce Bůh/vesmír ukázat? Co si myslíte Vy, že se máte naučit?
Paní Petro, doufám, že Vám má reakce třeba trochu pomůže se zorientovat sama v sobě.
Přeju Vám pokud možno klidné dny.
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
Petra
Dobrý den,
před 13 lety jsme si s přítelem vzali baráček na hypotéku. Pak přišlo po dvou letech dítě. Po dítěti toužil přítel, já tak úplně ne, ale né, že bych ho nechtěla, ale nebyla tam ta touha, co měl on. (Možná prostě nemám mateřské pudy). Nicméně jsem za dítko neskutečně ráda, miluju ho, dala bych za něj život. Svatba nebyla potřeba, prý časem, po porodu, po roce … Po cca roce přítel zjistil, že ho vlastně ten rodinný život nebaví, že ho/nás dítě omezuje v aktivitách, kterých měl nespočet a tak si našel jinou, bezdětnou, která mohla vše. Zůstala jsem s dítkem sama od jeho jednoho roku. Nastal ale boj o přežití. Vysoká hypotéka + náklady na barák, ve kterém jsem zůstala najednou sama, rozhodování co dál, dohady atd … Mateřská pouhých 7tis. Trvalo to rok, než si to tak nějak sedlo. Vydala jsem se ze všech úspor co jsem měla, jen abych mohla splácet hypotéku dál. Vybrakovala jsem všechny spořící účty, důchodové spoření, vše co jsem měla …Nechala jsem si barák i hypotéku, našla si novou, lépe placenou práci. Toto období pro mě bylo hodně náročné. Psychicky. Zůstat sama s ročním dítětem, vysokou hypotéku a barákem na mateřské není prostě žádná sranda. On jako podnikatel nepřiznával státu nic, takže dohady o alimenty (přes soud to nemělo smysl, dostala bych minimum). On vydělává velké peníze, ale nepřiznává nic a navíc to není zodpovědný člověk, takže přišla několikrát i exekuce. Dokonce v době, kdy už s náma nežil, ale pořád měl u mě trvalý pobyt, přišla exekuce a mě vzali auto, které bylo psané na něj. Vím, že barák se mohl prodat, ale v tu dobu byly byty na stejné úrovni jako byla pořizovací cena baráku a do nájmu se mi nechtělo. Navíc mi zůstal dva velký psi, jeden jeho, jeden společný, takže do bytu s nimi by to ani nešlo a do útulku bych je nedala.. Ustála jsem to a jsem na sebe neskutečně hrdá. Ale ty proplakané noci plné beznaděje a pocitu zoufalství se nadají ani spočítat.
Uběhlo pár let a našla jsem si nového přítele. Nastěhoval se ke mně. Sám nic neměl. Bydlel s manželkou v jejím bytě, takže po rozvodu si našel podnájem. Je to hrozně hodný člověk. Ze začátku byly trochu boje, on bezdětný měl jinou představu o výchově a rodičovství, ale asi můžu říct, že už se to uhladilo. Po 4 letech přišel s touhou po svém vlastním dítěti. Od samého začátku, kdy jsme se bavili o tom jestli bych ještě nějaké dítě chtěla jsem říkala, že ano, ale že nejdřív svatba a pak dítě. Celý můj předchozí příběh zná, dokonce ví více detailů, než popisuji tady, takže ví, jak těžké to bylo a že už bych chtěla nějaké jistoty. Bohužel se trochu začal podobat mému bývalému. Má taky rád volnost, rád si jezdí s kamarádama sám na akce jako je týden poznávaní nějaké země, týden vinobraní, týden na lyžích v alpách, teď se mu zalíbilo lezení po skalách, tak se jezdí na víkendy lézt do Alp, sem tam nějaká párty. Lézt jezdíme spolu, také mě to baví, také spolu hodně cestujeme, dovolenou máme i 4x do roka + víkendy.
I mě tento život baví, dítě už mám velké, takže už není žádné velké omezení, mám volnost, mám dobrou práci, mám dobré peníze. Nic mi v tuto chvíli nechybí. Když on odjede na týden na hory, můžu i já zabalit dítě a jet s kamarádkou na hory. Představa, že zase zůstanu doma s mimčem mě úplně nenadchla. Protože o něj ale nechci přijít a vím, že by si mimčo moc přál, tak jsem mu řekla, že bych chtěla ale nějaké jistoty, abych předešla tomu, že dopadnu stejně jako v prvním případě. Chtěla jsem, aby zúžil své aktivity, aby si vybral třeba jeden týden který bude chtít být s klukama sám, že nechci zůstat doma zase sama a koukat na to, jak ten druhý si užívá. Jenže svatba je pro něj zbytečně drahý papír a omezit aktivity nechce. Přece o nic nejde. Přece bych ho měla znát a měla bych vědět, že se o nás finančně postará a že on by neodešel a nenechal mě… to samé už jsem kdysi slyšela …
Jenže já to vidím jinak. Přijdu si v naprosto stejné situaci, v jaké jsem byla před lety. Je to jak přes kopírák. Nejspíš krize středního věku, kdy najednou touží po dítěti, po volnosti, po užívání si a já se mám přizpůsobit. Pořád mám tu vysokou hypotéku na hrbu, pořád si jí platím sama. Nechci zůstat s dalším miminem sama, sama na vše. Jsem zoufalá. Jelikož už oba máme věk, tak moc času na rozmýšlení není. On má pocit, že ho chci omezovat a ještě k tomu mu navléknout kroužek na prst. Ale v tuto chvíli už nechci ani ten kroužek, protože by to bylo vynucené a to nechci. Přála jsem si zažít to, že by mě muž miloval natolik, že by si mě chtěl vzít a založit rodinu, né že přijde s tím, že chce svoje vlastní dítě.
Ale co teď?
Jsem opravdu divná já, že chci nějakou jistotu? Že se bojím, že zažiju to samé? Ale mám pocit, že najednou žiju znovu to samé jen s jiným člověkem, ale najednou na chlup stejné. Dokonce přemýšlím, co mi tím chce vesmír/bůh říct. Proč stojím před úplně stejným rozhodováním? A jak se mám teď rozhodnout? Mám tedy nechat své touhy a potřeby stranou a znovu „uspokojit“ toho druhého? Nebo se mám ponaučit z předchozích „chyb“ a stát si za svým ? Ale pokud si budu stát za svým, nebude to nucené a štěstí mi to stejně nepřinese?
Ještě tedy podotknu, že moje dítě je moje dítě a jeho rodina ho úplně nepřijala za své. Respektive, ano, koupí mu dárky na vánoce, ale nějaký větší zájem, třeba že by si ho vzali na výlet, nebo na zmrzlinu nebo se zeptali jak mu to jde ve škole nebo se zeptali, jestli máme obstarané prázdniny atd, to ne… Ale slýchám taky vzdechy, že by chtěli „svoje vlastní“ vnouče a kdy už jim ho pořídíme. A to by potom jezdili na výlety se svým vlastním a s mým ne? Nebo by až potom vzali na milosti i to moje? nebo to vidím zaujatě?
Další věc která mě trápí je to, že prý neumí vyjádřit city. Což tvrdí on, že to neumí. Takže říct „“miluju tě““ u nás neexistuje. Napíše to jen ve chvíli velké sms hádky, kdy už se začneme bavit o rozchodu. Nejvíce si toho řekneme po sms, protože když chci v konverzaci pokračovat osobně, tak on převážně mlčí. Dřív se ale vyjadřoval a problém mu to nedělalo ani veřejně na sociálních sítích. Své manželce tam neustále psal pod fotky, které on sám sdílel, že je to to nejlepší co ho potkalo, že je to ta nejkrásnější žena pod sluncem, že jí miluje. To jsou věty, které já nikdy ani náznakem neslyšela, stejně jako naše společné fotky tam nikdy nedá… Takže já necítím jistotou vlastně ani v tom, že nás miluje. Nedávno mé dítě mu řeklo „“miluju tě““. Nejprve dělal, že to neslyší a když mu to bylo zopakované tak řekl „“hm taky taky““. co je to za odpověď? Bydlíme několik let u mě. Na bydlení přispívá, ale pořád jsem to já, kdo platí větší částku nákladů, protože je to moje hypotéka. Dovolené ale z 90 procent platí on. Teď nastala situace, kdy se nám oboum rozbila auta. Mě vybírá takové ty horší a levnější a sobě ty lepší a dražší… proč já jsem zase ta míň? Já mu taky přeci nevyhrazuju v mém domě jen určitou, menší část. Včera mi ukazoval auto, které si vybral a já se zeptala, jestli v něm budu moct jezdit a on mi řekl „“nekoupim si drahé auto, abys v něm pak jezdila ty““ to mě docela ranilo. Tvrdí, že to vyznělo jinak než to myslel, ale řekl to! Já ho o to auto přeci nechtěla připravit.
Myslím si, že se zasekl někde v minulosti, kdy měl svou první lásku, která se stala jeho ženou, s ní plánoval budoucnost, jí miloval, ale ona si našla jiného a jeho to ranilo. Stejné city ke mě rozhodně nechová. Tak proč bych já měla teď plnit zase jeho touhu po dítěti a mojí touhu po tom být něčí milovaná žena zase zahodit? Dodám, že tam v té rodině to bylo úplně jinak než tady teď. Tam miloval i svou neteř (od sestry své ženy), kterou si půjčoval ikdyž jsme byli už spolu. Chodili jsme společně ven, ale já začala vidět velké rozdíly, které dělá mezi dětmi a začalo mi to vadit. Jeho neteř mohla všechno a moje dítě ne. Na to reagoval tak, že neteř má občas půjčenou tak na ní nechce být zlý, ale moje dítě má pořád, tak to může… Časem jsem řekla, že on ať se s neteří vídá, ale my s nimi ven chodit nebudeme. Nevím jak je to teď. Ven už asi nechodí, nebo o tom nevím, možná udržují jen kontakt po telefonu. Ale to nevím, neptám se.
Ale jinak se chová k mému dítě hezky. Necítím tam teda, že by jí miloval, jak jsem spala, ale nemá problém jí něco koupit, oblečení, hračku, zaplatí jí také dovolenou atd … V tom je zase jako štědrý.
Nabídla jsem mu, že bychom mohli zajít k odborníkovi se poradit, ale to odmítá. Prý by nám stejně řekl, že máme jít od sebe. Ještě podotknu, že jsme ve fázi, kdy já mu řekla, že děti už mít nebudu a že jeho už si nikdy nevezmu, protože mi tolikrát ublížil tím, co řekl, že už o to nestojím. Určitě to není vše, co bych mohla napsat ale na vykreslení situace to asi stačí …
Děkuji za přečtení a reakci
Petra
Dobrý den, paní Petro,
děkuji za důvěru, se kterou se obracíte s Vaší situací na iporadnu.
Píšete, že jste si před 13 lety vzala s přítelem hypotéku na baráček. Po dvou letech se Vám narodilo dítě, po roce od narození dítěte se přítel rozhodl odejít od rodinného života. Na vše jste zůstala sama, na dítě, na hypotéku. Vydala jste se z úspor, našla si lépe placenou práci, a nakonec Vám zůstal i baráček, i hypotéku jste utáhla, postarala jste se o dítě. Ačkoliv bylo toto období pro Vás velmi psychicky náročné, jste na sebe hrdá, že jste ho ustála.
A teď, po letech, máte pocit, že se nacházíte v úplně stejné situaci, jako přes kopírák. Jako byste zažívala to stejné, akorát s jiným člověkem. Přítel by chtěl dítě, vy si ale nejste jistá tím, jestli další dítě chcete. Zároveň se bojíte, že přítele ztratíte.
Myslím, že tušíte, že Vám nikdo nemůže říct, jak se máte rozhodnout. Jak máte naložit se svým životem. Ale z Vašeho dotazu mi připadá, že to ani nechcete. Že snad hledáte ujištění o tom, že „nejste divná, když chcete nějakou jistotu“. Ne, myslím, že opravdu divná nejste. Zažila jste opravdu těžké období, velice těžkou zkušenost, kdy jste zůstala na dítě sama. Zkušenosti, které prožijeme, nás utváří, ať chceme, nebo ne. Záleží na Vás, co si z této zkušenosti po letech chcete vzít do svého života ? Co si z ní chcete odnést ? Co Vám dala ? Jedno jste popsala krásně – ta zkušenost Vám dala to, že víte, čeho jste schopná 😉 – zůstat sama na roční dítě, hypotéku a barák – to by každý nezvládl. Klobouk dolů, opravdu.
Co dalšího si chcete vzít z té zkušenosti? Jistě by bylo smutné, kdybyste už nevěřila na lásku, nedokázala důvěřovat. Ale také by bylo nejspíš lehkovážné, kdybyste ignorovala svou intuici, svůj vnitřní hlas, svou nejistotu či pochybnosti – když už jste se jednou spálila a víte, jaký je to pocit, jak to vypadá, jaké jsou varovné signály.
K tomu, že „nejste divná, když chcete nějakou jistotu.“ Co se týká otázky zda mít či nemít dítě, je v nás ženách evolučně zakódováno, že hledáme partnera, na kterého se můžeme spolehnout – který nás a naše dítě/děti dokáže zaopatřit, ochránit. Vím, že doba je jiná, a nerada bych se dotkla nějakého kontroverzního tématu, ale myslím, že takto to příroda vymyslela, zařídila, dává to takto smysl. Žena v těhotenství a po porodu je tak zranitelná, že je přece přirozené, že potřebujete od svého partnera ujištění, mít pocit bezpečí a jistoty. Navíc, jak píšete, když přítel zná Váš příběh ještě detailněji, než jste jej tady popsala, měl by přece chápat, že potřebujete ujištění, jistotu, bezpečí. Myslím, že Váš nejbližší člověk, člověk, se kterým přemýšlíte nad tím, že přivedete SPOLEČNĚ na svět dítě, by Vám měl rozumět, by Vám měl být schopný poskytnout ujištění, v nějaké podobě – třeba to jen přítel neumí vyjádřit způsobem, jaký byste potřebovala? (Zde doporučuji knížku Pět jazyků lásky – Gary Chapman).
Jak říkám, nikdo Vám neřekne udělej tohle, nebo tamto. Ale to Vy, myslím, ani nečekáte. Zkuste si přečíst znovu to, co jste ve svém dotazu napsala. Myslím, že odpověď naleznete sama v sobě, možná i ve svém dotazu, který jste nám poslala. Někdy velmi pomáhá si v takové komplikované situaci, napsat na papír své myšlenky, jakýsi „deník“ sama sobě. Člověku to pomáhá srovnat si myšlenky a někdy, když si to pak po sobě přečte a slyší tak vlastně svůj „vnitřní hlas“, své vnitřní myšlenky a pocity, tak se mu situace najedou vyjasní.
Píšete, že přítel touží po dítěti. Vy si nejste jistá, zda chcete další dítě. Vaše dítě je už větší, můžete s ním podnikat spoustu věcí, nemusíte být vázaná doma, máte dobrou práci, máte volnost…. Myslím, že je důležité si jasně říct, že dítě nikdy žádný partnerský vztah nezachránilo. Právě naopak, dítě vztah prověří. Je Váš vztah dostatečně silný na to, aby byl takto prověřen?
Zkuste si odpovědět na otázku: „Co nejhoršího by se mohlo stát?“, a „Co nejmenšího můžu udělat pro to, aby se to nestalo?“
Když jsem četla Vás dotaz, připadalo mi, že se více než otázce mít či nemít další dítě, potřebujete vypsat z věcí, které Vám dělají starosti ve Vašem partnerském vztahu – otázka svatby, toho, že Vám přítel několikrát ublížil v této věci, otázka jakési nejistoty ve Vašem vztahu vůči příteli, to, že Vám chybí vyjadřování citů z jeho strany. Píšete, že jste příteli nabídla zajít k odborníkovi, který by Vám ve Vašem vztahu mohl pomoci, přítel odmítl. To je škoda, můžete zkusit tuto otázku ještě párkrát nadnést, vysvětlit mu svůj pohled, proč je to podle Vás důležité… Přítel se bojí, že by Vám párový terapeut řekl, že máte jít od sebe. To by ale nebyl příliš dobrý párový terapeut 🙂 Párový terapeut tu není od toho, aby Vám jakožto páru říkal, co máte či nemáte dělat. Spíše je to jakýsi průvodce, který dokáže vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém si s partnerem konstruktivně promluvíte o věcech, které potřebujete ve Vašem vztahu zlepšit, a také Vám ukáže, jak můžete ty věci zlepšit – například se naučíte lépe spolu komunikovat.
Pokud přítel nebude chtít navštívit párového terapeuta, bohužel ho nikdo nepřinutí. Bohužel totiž, nezměníme chování druhého člověka, i když bychom tolikrát chtěli. Můžeme změnit jen své chování, svůj přístup. Pak je otázka na Vás: „Co já můžu v této situaci změnit?“
Píšete, že se ptáte, co Vám vesmír/bůh chce říct tím, že Vás vystavuje stejné situaci. Víte, že mě tohle přesně napadlo, když jsem Vás dotaz četla? Říkala jsem si, že to je zvláštní, že mi to připadá, jakože se máte něco naučit, a proto se Vám děje něco podobného – a pak jsem dočetla do místa, kde jste to Vy sama takto napsala 🙂 Zvláštní… Co myslíte, že Vám chce Bůh/vesmír ukázat? Co si myslíte Vy, že se máte naučit?
Paní Petro, doufám, že Vám má reakce třeba trochu pomůže se zorientovat sama v sobě.
Přeju Vám pokud možno klidné dny.
S pozdravem, Mgr. Kateřina Ivanovová
Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová
