Vanesa
co mam delat , nemám ještě 15, kazdy den se hadam s mamou a nevim proc vubec nechapu co se deje v cem jsem tak spatna a ta nejhrosi co delam spante vsechno co mi mama rekne me strasne boli brecim jenom sebepozkozovala jsem se nic v mem zivote nedava smysl jenom kamaradi z kterych jde vesti laska jak od moji mamy rika mi dost hnusnych veci na ktery nikdy nezapomenu a budu je mit navzdy vhlave jen kdyz si vzpomenu brecim nejde mi nic ani ve skole mam chut umrit a to mi ještě není 15…
Ahoj,
díky, že ses svěřila s tím, že se často doma s mámou hádáte a jaký to má vliv na tvé psychické zdraví. Zároveň si představuju, že je to vše mnohem složitější, než se dá napsat na pár řádků anebo vyřešit přes psaný text. Zkusím tedy napsat pár obecných doporučení a ty si z nich můžeš vybrat, zda tě něco osloví.
Říkám si, zda je to s mámou jenom o hádkách, anebo jestli někdy máte společné chvilky, kdy je to klid, nebo kdy si aspoň trochu rozumíte. A taky jestli někdy dřív byly doby, kdy jste se nehádaly a bylo vám spolu fajn. Pokud by teď nebo v minulosti byly věci, které fungovaly, dalo by se k nim vrátit, anebo na vztahu pracovat. Pak si dokážu představit možnost s mámou probrat, to, co píšeš: že tě společné hádky trápí, že nevíš, co se děje a že je ti líto a ubližuje ti, co ti říká. V této komunikaci taky může pomoct nějaký prostředník, kdo vás zná obě- třeba jiný příbuzný. Anebo je možnost se společně zajít poradit do nějaké rodinné poradny, jak to udělat, aby vám doma bylo oběma líp.
Pokud to pro tebe není varianta, zkus se zamyslet, komu jinému ve tvém okolí by ses mohla svěřit s tím, jak se cítíš. Pokud máš chuť umřít, často pláčeš a sebepoškozuješ se, je to určitě stav, který je potřeba řešit a na který bys neměla být sama. Pomoct může někdo jiný z rodiny, třeba i vzdálenější příbuzní jako je nějaká teta nebo prarodič. Nebo taky píšeš o škole, že ti to tam nejde. Možná už si toho všimli i učitelé, a některému z nich by se šlo svěřit, čím je tvoje horší soustředění teď způsobeno. Na školách jsou taky výchovní poradci a často i školní psychologové a jejich úkolem je pomáhat tyto složitosti řešit. No a v neposlední řadě láska a podpora od kamarádů je taky moc důležitá.
Pokud tě nikdo dospělý nenapadá, jsou tu ještě odborníci, psychologové, kteří na to můžou být s tebou. Na lince bezpečí (lze je kontaktovat telefonicky i přes chat) s tebou základně situaci proberou, anebo tě můžou odkázat na odborníky/krizová centra v okolí tvého bydliště. Jde se jim ozvat zdarma a anonymně na telefon 116 111, chatovací hodiny najdeš zde: https://www.linkabezpeci.cz/pomoc.
Nakonec ti posílám ještě dva odkazy, kde si můžeš přečíst o sebepoškozování, jsou tam i tipy, jak si s ním zkoušet poradit. :
Posílám taky trochu naděje. Vztah s rodiči se vyvíjí, ve tvém věku to často bývá nejsložitější. Chodí za mnou na konzutlace dospělí lidé, kterým se podařilo své dospívání přežít a teď, když už třeba s rodiči nebydlí a budují si svůj život, už je jim lépe. A často s rodiči vychází jinak anebo se třeba s nimi vůbec nebaví. To, že to teď třeba vypadá beznadějně, nemusí znamenat, že to takhle bude celý život.
Držím moc palce s dalším hledáním pomoci,
Michaela Rudolfová, psycholožka SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách
Vanesa
co mam delat , nemám ještě 15, kazdy den se hadam s mamou a nevim proc vubec nechapu co se deje v cem jsem tak spatna a ta nejhrosi co delam spante vsechno co mi mama rekne me strasne boli brecim jenom sebepozkozovala jsem se nic v mem zivote nedava smysl jenom kamaradi z kterych jde vesti laska jak od moji mamy rika mi dost hnusnych veci na ktery nikdy nezapomenu a budu je mit navzdy vhlave jen kdyz si vzpomenu brecim nejde mi nic ani ve skole mam chut umrit a to mi ještě není 15…
Ahoj,
díky, že ses svěřila s tím, že se často doma s mámou hádáte a jaký to má vliv na tvé psychické zdraví. Zároveň si představuju, že je to vše mnohem složitější, než se dá napsat na pár řádků anebo vyřešit přes psaný text. Zkusím tedy napsat pár obecných doporučení a ty si z nich můžeš vybrat, zda tě něco osloví.
Říkám si, zda je to s mámou jenom o hádkách, anebo jestli někdy máte společné chvilky, kdy je to klid, nebo kdy si aspoň trochu rozumíte. A taky jestli někdy dřív byly doby, kdy jste se nehádaly a bylo vám spolu fajn. Pokud by teď nebo v minulosti byly věci, které fungovaly, dalo by se k nim vrátit, anebo na vztahu pracovat. Pak si dokážu představit možnost s mámou probrat, to, co píšeš: že tě společné hádky trápí, že nevíš, co se děje a že je ti líto a ubližuje ti, co ti říká. V této komunikaci taky může pomoct nějaký prostředník, kdo vás zná obě- třeba jiný příbuzný. Anebo je možnost se společně zajít poradit do nějaké rodinné poradny, jak to udělat, aby vám doma bylo oběma líp.
Pokud to pro tebe není varianta, zkus se zamyslet, komu jinému ve tvém okolí by ses mohla svěřit s tím, jak se cítíš. Pokud máš chuť umřít, často pláčeš a sebepoškozuješ se, je to určitě stav, který je potřeba řešit a na který bys neměla být sama. Pomoct může někdo jiný z rodiny, třeba i vzdálenější příbuzní jako je nějaká teta nebo prarodič. Nebo taky píšeš o škole, že ti to tam nejde. Možná už si toho všimli i učitelé, a některému z nich by se šlo svěřit, čím je tvoje horší soustředění teď způsobeno. Na školách jsou taky výchovní poradci a často i školní psychologové a jejich úkolem je pomáhat tyto složitosti řešit. No a v neposlední řadě láska a podpora od kamarádů je taky moc důležitá.
Pokud tě nikdo dospělý nenapadá, jsou tu ještě odborníci, psychologové, kteří na to můžou být s tebou. Na lince bezpečí (lze je kontaktovat telefonicky i přes chat) s tebou základně situaci proberou, anebo tě můžou odkázat na odborníky/krizová centra v okolí tvého bydliště. Jde se jim ozvat zdarma a anonymně na telefon 116 111, chatovací hodiny najdeš zde: https://www.linkabezpeci.cz/pomoc.
Nakonec ti posílám ještě dva odkazy, kde si můžeš přečíst o sebepoškozování, jsou tam i tipy, jak si s ním zkoušet poradit. :
Posílám taky trochu naděje. Vztah s rodiči se vyvíjí, ve tvém věku to často bývá nejsložitější. Chodí za mnou na konzutlace dospělí lidé, kterým se podařilo své dospívání přežít a teď, když už třeba s rodiči nebydlí a budují si svůj život, už je jim lépe. A často s rodiči vychází jinak anebo se třeba s nimi vůbec nebaví. To, že to teď třeba vypadá beznadějně, nemusí znamenat, že to takhle bude celý život.
Držím moc palce s dalším hledáním pomoci,
Michaela Rudolfová, psycholožka SPONDEA, z.ú.
Dotaz administrovala: Jitka Fialová, pracovník v sociálních službách
