Dobrý den, Jano, 

děkujeme za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. To, co se Vám stalo, je mimořádně bolestná a zároveň velmi matoucí ztráta. Sebevražda blízkého – zvlášť sourozence – patří k nejtěžším životním událostem, se kterými se člověk může setkat.

To, že tomu stále nemůžete uvěřit, že máte pocit, jako by to nebyla skutečnost, a že se Vám vrací noc co noc okamžik oznámení, nejsou známky toho, že byste se s tím „nedokázala vyrovnat“. Jsou to velmi typické reakce na náhlé trauma a šok. Váš nervový systém se snaží událost zpracovat, ale zatím ji nemá kam uložit – proto se vrací v podobě nočního probouzení, obrazů, otázek a vnitřního neklidu.

Mnoho pozůstalých po sebevraždě se velmi trápí tím, že „nic nepoznali“. Je důležité vědět, že lidé, kteří se rozhodnou pro sebevraždu, se krátce předtím často chovají zcela běžně. Někdy mohou působit dokonce klidněji než jindy. Neznamená to, že byste něco přehlédla, nebo že jste mohla udělat víc. Zvlášť u lidí se závislostí na alkoholu může dojít k impulzivnímu rozhodnutí v momentu, který okolí nemá šanci předvídat.

To, že hledáte vysvětlení a snažíte se pochopit, co se stalo, je přirozené. Zároveň ale platí, že některé otázky nemají odpověď, která by přinesla úlevu. Postupně pak nebývá nejdůležitější „pochopit proč“, ale najít způsob, jak s touto skutečností žít dál, aniž by Vás neustále zahlcovala.

Zkusím Vám nabídnout malé kroky, které můžete zkusit sama, pokud by Vám připadaly aspoň trochu přijatelné. Nejde o to bolest odstranit, ale vytvořit kolem ní trochu víc prostoru a bezpečí.

1. Práce s nočním probouzením

Pokud se budíte ve stejný čas, může pomoci mít připravenou krátkou větu, kterou si v duchu nebo nahlas řeknete, například: „Teď je jiný den. To, co se stalo, už není přítomné nebezpečí.“
Někomu pomáhá i pomalý výdech (delší než nádech), případně krátké ukotvení v těle – dotknout se postele, popsat si, co právě vidíte nebo slyšíte.

2. Dovolit si nevědět

Mozek se po takové ztrátě často znovu a znovu ptá „proč“. Může být úlevné si zkusit říct, že některé otázky teď nemají odpověď, která by pomohla. Neznamená to vzdát se bratra ani hledání smyslu, ale na chvíli si dovolit tyto otázky odložit, když jsou příliš zahlcující.

3. Psaní bez cenzury

Některým lidem pomáhá psát si dopisy – bratrovi, sobě, nebo jen zapisovat myšlenky, které se opakují. Nejde o hezký text, ale o to, aby to, co je uvnitř, nemuselo zůstávat jen v hlavě. I pár vět může přinést velkou úlevu.

4. Malé rituály

Někdy pomáhá vytvořit si drobný, osobní rituál – zapálit svíčku, jít na místo, kde si na bratra vzpomenete, nebo si vyhradit konkrétní čas na vzpomínání. Pro některé lidi je paradoxně uklidňující vědět, že vzpomínky mají „svůj prostor“ a nemusí se hlásit pořád.

5. Omezit osamění v nejtěžších chvílích

Pokud je to možné, zkuste nebýt v těch nejtěžších časech úplně sama – ať už telefonátem, krátkou zprávou nebo jen vědomím, že někdo ví, jak Vám je. Nemusíte mluvit o všem, někdy stačí sdílet ticho.

6. Být k sobě shovívavá

Truchlení po sebevraždě nemá jasný průběh ani časový plán. Dny, kdy se cítíte hůř, neznamenají, že se neposouváte. Často je to spíš pohyb ve vlnách. Zkuste si dovolovat dělat jen to nejnutnější a neklást na sebe požadavky, které byste nekladla na někoho jiného v podobné situaci.

Pokud byste cítila, že se potíže se spánkem, neklid nebo pocity bezvýchodnosti spíše zhoršují, bylo by velmi vhodné vyhledat odbornou pomoc – ideálně u psychologa nebo psychoterapeuta se zkušeností s pozůstalými po sebevraždě. Není to známka selhání, ale péče o sebe v mimořádně těžké situaci. Terapeut půjde Vaším tempem, bude Vám naslouchat a vytvářet prostor pro zpracování této skutečnosti. 

Je dobře, že jste se ozvala. Nemusíte na to být sama a to, že teď prožíváte takovou bolest, svědčí o hloubce Vašeho vztahu k bratrovi, ne o Vaší slabosti.

S přáním alespoň malého ulehčení

Eva

Dotaz administrovala: Bc. Andrea Rakušanová