SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Rozhovor s paní Pavlou Francovou

InternetPoradna, 11. 01. 2008 15:29

Milí návštěvníci,
na začátku roku vám přinášíme rozhovor s paní Pavlou Francovou. Věříme, že vás její povídání povzbudí a přinese podněty i inspiraci pro zkoušky každodenního života. Její životopis najdete na konci tohoto článku.

InternetPoradna: Studovala jste na UK v Praze i na West Chester University of Pennsylvania v USA. Můžete nám přiblížit jak se studuje lidem se zrakovým postižením na vysoké škole, v čem se to v Americe liší? Kde máme v našich podmínkách mezery a co Vám naopak v USA chybělo?

Pavla Francová: Studium v Americe se mi velmi líbilo, protože jsem svou přítomností coby nevidomá studentka nikoho nevyváděla z míry.
Člověk složí přijímací zkoušky a tím se stává plnohodnotným studentem. Škola a pedagogové se pak člověku s postižením snaží maximálně vyjít vstříc, ale zároveň na něho kladou stejné nároky jako na jeho spolužáky. Měla jsem štěstí, že obor, který jsem studovala, přede mnou vystudovalo už několik nevidomých lidí, takže jsem většinu skript a studijních materiálů bez problémů dostávala načtenou nebo v elektronické podobě. U nás na katedře jsem ale byla prvním nevidomým studentem, takže se nedá říct, že by přístup vyučujících byl vstřícný a věcný proto, že by už měli předchozí zkušenost. S každým pedagogem jsem se vždy na začátku semestru sešla na osobní schůzce a nad sylabem jeho předmětu jsme spolu probrali požadavky kurzu a mé technické možnosti jak je splnit. Pracovní texty a jiné materiály, které vyučující občas přinášeli do svých hodin pro společnou práci, mi bez problémů poskytovali e-mailem předem. Já jsem si je buď mohla nechat vytisknout do Brailleova písma, nebo si je donést ve svém notebooku a být tak schopná se do skupinové práce ve třídě zapojit. O všech mých potřebách pro úpravy způsobu studia bylo možné mluvit věcně a bez nervozity.

Při studiu v Praze jsem většinu času trávila přepisováním nahrávek z jednotlivých přednášek a také učebnic, které mi moji blízcí diktovali nebo namlouvali na magnetofonové kazety. V době mého studia totiž speciálně upravené počítače pro nevidomé ještě běžně dostupné nebyly, jejich příchod jsem zažila až ke konci svého studia. A byl to opravdu skok, o kolik snadněji se mi najednou pracovalo. Často jsem na škole také řešila problémy, které vznikaly tím, že mnoho důležitých informací bylo studentům sdělováno formou vývěsek na nástěnkách. K těm jsem samozřejmě přístup neměla. Na základě svých osobních zkušeností, ale i zkušeností jiných zrakově postižených, se velmi přimlouvám, aby se pedagogové uměli se svým nevidomým studentem domluvit o technickém provedení plnění požadavků, aby z nich ale přitom neslevovali. Pokud nevidomý například skládá písemnou zkoušku ústně, myslím si, že je zkoušen z něčeho jiného, z jiných dovedností. Nepochybně záleží ale i na poctivosti studentů samotných.


InternetPoradna: Aby se člověk se zrakovým postižením mohl bez problémů pohybovat na internetu, je potřebné, aby byly stránky přizpůsobené pro čtecí zařízení. Jak je to v prostředí stránek v češtině? Lze používat třeba oblíbené vyhledávače jako Google, Seznam, chatovací servery? Číst zpravodajství známých serverů, prohlížet internetové časopisy?

Pavla Francová: Počítačově zdatný nevidomý člověk má dnes už šanci se na internetu - víceméně úspěšně - orientovat a řadu jeho služeb i efektivně využívat. Znám hodně nevidomých lidí, kteří si na internetu vyhledávají, co potřebují. Osobně musím ale říci, že na internetu navštěvuji jen několik oblíbených stránek. Prostě se snažím se svým časem nakládat úsporně. Pro nevidomého je těžší se na stránkách zorientovat a každý web musí procházet postupně a pracně na něm hledat to, co potřebuje. Internet je zaměřen na lidi vidící, očima se dá rychle přehlédnout celá obrazovka. Než si ale za pomoci hlasového výstupu nebo tzv. braillského řádku pročtu všechno kolem, trvá to strašně dlouho.
Proto se často o pomoc s vyhledáváním něčeho konkrétního obracím na někoho z přátel nebo dobrovolníků.


InternetPoradna: Pracujete v občanském sdružení Okamžik, můžete nám ve zkratce přiblížit jeho poslání a činnost?

Pavla Francová: Posláním našeho sdružení je přispívat ke zkvalitňování života lidí s těžkým zrakovým nebo jiným zdravotním postižením a napomáhat vzájemnému porozumění lidí s postižením a bez něj.
Jsme poskytovatelem sociálních služeb pro nevidomé a slabozraké a kromě jiného se také věnujeme vydávání knih, které tématicky nebo autorsky souvisejí s životem se zrakovým nebo jiným zdravotním postižením.
K námi poskytovaným sociálním službám patří profesionálně organizovaná pomoc dobrovolníků, kteří lidem se zrakovým postižením pomáhají jak v jednorázových, přes telefon sjednávaných doprovodech, tak i v dlouhodobé spolupráci stálých dvojic - vidící dobrovolník - zrakově postižený klient. Dále také provozujeme Poradnu pro otázky samostatného života lidí se zrakovým postižením. Já u nás pracuji v Poradně, dostaneme se k ní v našem povídání asi později, že?

Pod hlavičkou naší Poradny také pořádáme nejrůznější besedy a vzdělávací programy. Široké veřejnosti pravidelně nabízíme jednodenní seminář s názvem "Nebojte se nevidomých", jehož obdobu si u nás objednávají i konkrétní cílové skupiny, jako jsou např. školy nebo jiné organizace. Program semináře pak upravujeme podle konkrétních požadavků té které skupiny. Účastnický poplatek na semináři pro veřejnost je 100 korun, jedná se tedy jen o motivační částku, u kurzů "šitých na míru" se o finančních podmínkách domlouváme individuálně.


InternetPoradna: Jaké máte zkušenosti s problematikou zaměstnávání lidí se zrakovým postižením? Je pro ně obtížné najít a udržet si zaměstnání? Jsou zaměstnavatelé ochotni lidi s tímto postižením zaměstnat?

Pavla Francová: Sdružení Okamžik se přímo podpoře zaměstnanosti nevěnuje. tuto tématiku pokládám v prostředí lidí se zrakovým postižením za jednu z nejsložitějších, nejobtížněji uchopitelných.
Občas na téma pracovního uplatnění narazíme v naší poradenské práci. Ozve se nám třeba někdo, kdo by rád pracoval, ale nedaří se mu nic vhodného najít. Jindy zase zavolá nějaká firma, že by ráda přijala nějakého šikovného nevidomého. V tom případě se snažíme zprostředkovat kontakt.

Nedávno jsme byli Kontem Bariéry přizváni k jednomu začínajícímu projektu. Firma IBM projevila zájem nechat své manažery a personalisty proškolit, aby byli připraveni na kontakt se zájemcem se zdravotním postižením o práci u nich ve firmě a co by to všechno obnášelo takového člověka případně zaměstnat. Velmi rádi jsme pozvání ke spolupráci přijali a máme za sebou první seminář, kde jsme spolu s kolegy zastupujícími jiné typy zdravotního postižení firmě IBM představovali, co všechno by to sebou přineslo přijmout zaměstnance, který by třeba neviděl. Jak firma IBM, tak samozřejmě i my jako lektoři, se naprosto shodujeme v tom, že zdravotní postižení uchazeče o práci není žádnou kvalifikací ani zárukou nějakých lidských či profesních kvalit, a nelze ho tak vnímat. Je nutné rozumě vytvořit pracovní podmínky pro takového pracovníka. Současně je však zapotřebí trvat na požadované kvalifikaci. Seminář jsem si jako lektorka výborně užila, protože manažeři IBM byli velice otevření a zvídaví, nebáli se ptát. Pevně věřím, že se firma IBM a po ní i další časem odváží přijmout kvalifikovaného zaměstnance s těžkým zrakovým postižením.


InternetPoradna: Mohla byste, prosím, shrnout pár zásad, které mohou využít zaměstnavatelé, kteří se rozhodnou zaměstnat nevidomého?

Pavla Francová: Jak už jsem se zmínila, je nutné nebrat přítomnost zdravotního postižení jako potvrzení kvalifikace či nějaké předem dané kvality čehokoli. Je proto důležité, aby firmy u uchazečů o práci, kteří jsou zdravotně postižení, hledané kvality ověřovaly, stejně jako to dělají u uchazečů bez postižení. Osobně nesouhlasím s konceptem pracovních míst speciálně vytvořených pro zdravotně postižené. Jako mnohem smysluplnější se mi jeví praxe, kdy je firma ochotná na vypsanou pracovní pozici zvažovat i zájemce se zdravotním postižením, aniž by mu předem přisoudila nějaké dané schopnosti či jednoznačné limity. Prostě s tímto uchazečem zachází stejně jako s kterýmkoli jiným zájemcem.

Když totiž zaměstnavatel hledá např. nevidomého, aniž by se zabýval jeho reálnými předpoklady pro danou práci, může se stát, že přijme někoho, kdo se nakonec neosvědčí. Zaměstnavatel pak mívá tendenci tuto jednotlivou zkušenost rozšířit na vnímání vlastností celé skupiny, což se u minorit stává. Právě tomuto se dá předcházet pečlivým, tedy standardním výběrem.
I mezi nevidomými je skupinka lidí, stejně jako mezi většinovou populací, kteří mluví o tom, jak velice by si přáli najít práci. Když pak ale mají možnost nějakou získat, a nebo je od nich požadována i určitá disciplína a změna návyků vytvořených za dlouhý čas mimo pracovní poměr, o práci ztratí zájem a nebo nejsou schopni ráno vstávat. Hodně nepracujících nevidomých lidí by do práce ale vstávalo s chutí.

Pokud zaměstnavatel již přijme nevidomého, pak velice pomůže, pokud se společně domluví na drobných organizačních záležitostech. Jako příklad uvedu kuchyňku, kterou je třeba nevidomému ukázat a domluvit se s ním, jak se v ní orientovat. Snadnějšímu vstupu nevidomého na pracoviště může také napomoci uspořádání společného neformálního setkání s ostatními zaměstnanci, kde společně proberou, jak se k nevidomému kolegovi chovat, jak např. reagovat, když se nevidomý a vidící nečekaně potkají v úzké chodbě apod. Pro ostatní může být úlevou dát najevo, že o skutečnostech slepoty lze s novým kolegou normálně mluvit a že je v případě potřeby sám osloví, takže není nutné být neustále ve střehu, kdy a jak mu svou pomoc nabídnout. Podaří-li se hned zpočátku rozptýlit obavy a různé nejistoty vidících kolegů a do pracovního týmu vnést uvolněný tón, nemusí později docházet k nenápadné izolaci nevidomého pracovníka, jak se to občas bohužel v pracovních kolektivech stává. Někdy je také třeba malinko pozměnit firemní kulturu - místo vzkazů psaných na papírových lístečcích důsledně používat elektronickou poštu, poupravit podobu dokumentů, v nichž se nevidomý může orientovat někdy jen těžko apod.


InternetPoradna: Jak jsme se již zmínili, pracujete zejména v Poradně pro otázky samostatného života lidí s těžkým zrakovým postižením. V jakých situacích se na Vás mohou lidé obracet, v čem jim můžete poradit?

Pavla Francová: Částečně jsem již odpověděla v předchozích otázkách. Poradenství je zaměřeno velice široce, společným jmenovatelem je právě život s částečnou nebo úplnou ztrátou zraku. Naší klientelou nejsou jen samotní takto postižení lidé, ale i vidící, kteří se z nejrůznějších důvodů zajímají o to či ono právě z této oblasti. Lépe bych to snad mohla přiblížit ukázkou dotazů či témat, s nimiž nás lidé oslovují.
Pokud se na nás lidé obracejí s dotazy týkajícími se medicinských aspektů zrakového postižení, sami tento druh dotazů nevyřizujeme, nejsme oftalmologové. Vždy se ale snažíme člověku nabídnout kontakt na nějaké specializované pracoviště, příp. s ním probrat další témata, jako jsou např. jeho zábrany kontaktovat lékaře a jeho dosavadní zkušenosti se zdravotní péčí.

Častým typem dotazů jsou dotazy na možnosti trávení volného času lidí se zrakovým postižením. Můžeme jim poskytnout informace ohledně sportovního vyžití, jak konkrétně daný sport provozovat bez zrakové kontroly, můžeme předat kontakty na sportovní oddíly zrakově postižených. Jindy se lidé zajímají třeba o možnosti čtení, když už na text přestávají vidět. Probíráme spolu formy rehabilitace a kde se k ní v místě bydliště dostat, předáváme kontakty na knihovny se zvukovými knihami a texty tištěnými Brailleovým písmem, příp. na knihovny s digitalizovanými knihami, které jsou mezi nevidomými stále oblíbenější.

Obrátil se na nás na příklad jeden člověk s prosbou o pomoc, na své svatební oznámení si přál pořídit text v Brailleu. Protože stál o takovou úpravu jen u dvou kusů oznámení, vyrobili jsme mu je ručně.

Lidé si k nám ale přicházejí také pro podporu, povzbuzení, vypovídání se. Často si na své trápení, že se jim - nebo někomu z jejich blízkých - vidění zhoršuje, připadají sami, obávají se budoucnosti, nevědí si rady se spoustou praktických problémů, které se před nimi najednou kupí. Těmto klientům nabízíme tzv. poradenský vztah - čas a pozornost, aby se vypovídali, s naší pomocí si uspořádali myšlenky, viděli všechny možnosti svého dalšího postupu a jejich kladné i záporné stránky. Často pomůže i osobní zkušenost poradce, který je sám zrakově postižený.


InternetPoradna: Kdo se na Vás tedy obrací nejčastěji? Jsou to samotní lidé se zrakovým postižením nebo častěji jejich blízcí? Obrací se na Vás třeba i zaměstnavatelé nevidomých?

Pavla Francová: Myslím, že je to tak půl na půl, co se týká našich klientů se zrakovým postižením a klientů vidících. Přicházejí k nám tak třeba i lidé, jejichž partner je nevidomý. Chtějí si popovídat o tom, jak s neustále přítomnou potřebou pomoci a jistou neodstranitelnou nerovnováhou ve vztahu zacházet, kde je zdravá míra ustupování potřebám a požadavkům svého postiženého partnera, jak o těch věcech vyjednávat. I tyto rozhovory pro mne bývají hodně silné a podnětné. Další skupinou vidících, kteří se na nás často obracejí, jsou rodiče dětí se zrakovým postižením. Přicházejí s konkrétními otázkami ohledně výchovy svého dítěte, jeho vzdělávání, celkového rozvoje apod.

Co se týká zaměstnavatelů, kontakt této skupiny vidících klientů s námi patří mezi ty méně časté. to jistě odráží dlouhodobou, neradostnou skutečnost v oblasti pracovního uplatnění těžce zrakově postižených lidí na trhu práce.


InternetPoradna: Věnujete se hmatovému kreslení a malování. To pokud víme, nepraktikuje nikdo z nevidomých. Co Vám přináší vytvářet díla, která sama nevidíte? A která témata ráda kreslíte?

Pavla Francová: Nejprve bych ráda vysvětlila, proč se této aktivitě vlastně věnuji. Má to spojitost s mou vrozenou dispozicí k barevnému výtvarnému vyjadřování se a také s jistou vlastností psychiky, která se odborně nazývá synestezie. Jedná se o to, že se vjemy přicházející do mozku určitými smysly nějak zvláštně kříží a vyvolávají vjem přináležející úplně jinému smyslu. Konkrétně u mne je to tak, že při jakémkoli jazykovém pojmu, ať už ho zaslechnu, sama ho řeknu nebo ho čtu či si ho pomyslím, se mi automaticky vždy vybaví i určitá barva, přesněji kombinace barev. Barvy jsou přitom přesně přiřazené a objevují se vždy stejně, já sama je nemohu nijak ovlivnit. Tak například mají svou přesnou barevnost všechna písmena v abecedě, jednotlivá křestní jména, názvy dní v týdnu a měsíců, číslice - tedy i telefonní čísla atd. Tímto způsobem vnímám odmalička, po úplné ztrátě zraku v 15ti letech se to spíše zintenzivnilo, co žpřipisuji faktu, že mne "neruší" žádné reálné zrakové podněty. Je jisté, že kdybych neměla opravdovou zkušenost s viděním barvy a se zrakovými podněty obecně, barva by pro mne důležitá nebyla a určitě bych ani neměla potřebu se jí vyjadřovat. Jsem schopná kreslit ale také díky výborně vycvičenému hmatu zejm. z čtení Brailleova písma.

Jsem za objevení techniky, kterou mohu kreslit i poslepu, nesmírně vděčná, je to pro mne velmi důležitý prostředek sebevyjádření. Tato činnost mne velice baví, ačkoli je pro mne i nanejvýš obtížná a vlasntě vyčerpávající, přináší mi obrovskou radost. Je pro mne určitě důležitá i možnost sdělení pro okolí, zpětná vazba na mou výtvarnou práci od lidí, to, že moje práce druhé potěší apod. Maluju a kreslím výhradně pro vnímání zrakem, nevidomí k mé tvorbě bohužel přímý přístup nemají.

Tématicky hodně vycházím z dětských vzpomínek, toho, co jsem jako malá holka se zbytky zraku kolem sebe viděla. Stále více však tyto konkrétní předlohy používám jako prostředek k spíše symbolickému vyjadřování, často se snažím postihnout pocity, nálady ale i konkrétní zážitky. Mám občas možnost ilustrovat nějakou knížku, doprovázím ji černobílými kresbami. Ty jsou mnohem konkrétnější, často figurální, s množstvím všelijakých postaviček lidí i zvířat, předmětů z každodenního života. Ilustrování mne také velice baví, je to takové dobrodružství nacházet cestu k textu někoho jiného a tu pak převtělit do kresby.


InternetPoradna: Věnovala jste se dlouhou dobu vrcholově sportu. Čemu přesně jste se věnovala a co Vám sport dal a co Vám vzal?

Pavla Francová: Věnovala jsem se atletickému běhu na střední tratě, plavání, běhu na lyžích a tandemové cyklistice. V současné době mám sport jako koníček, chodím pravidelně běhat, také stále ráda plavu. Jako nevidomá k většině svého sportování potřebuji druhého člověka. Vrcholový sport byl pro mne tedy cennou zkušeností, co se týká mezilidských vztahů. Pokud s někým trávíte spoustu času na tréninku a jste na něm ohledně své bezpečnosti zcela závislá např. při běhu v terénu na lyžích, vytvoří se mezi vámi velmi intenzivní pouto. Celé to období každodenního tréninku a pevného řádu mě hodně naučilo disciplíně, práci na dlouhodobě stanoveném cíli, překonávání únavy. Dalo mi ale také poznat mnoho lidí v různých, i vypjatých situacích. Všechny nasbírané dovednosti a zkušenosti se mi nepochybně výborně hodí do mého dalšího života obecně.

Nikdy jsem nezapochybovala o svém rozhodnutí z vrcholového sportu včas odejít. Dodnes jsem za ten krok, jehož prosazení a především obhájení mne stálo značné úsilí, velmi ráda. Byla jsem úspěšná, jak jen ve sportu člověk úspěšný může být, a k tomu mladá, perspektivní. Setkávání s lidmi, kteří ze své sportovní kariéry nedokázali včas odejít, mne hodně naučila. Měla jsem kromě sportu plno jiných zájmů a plánů. A tak mi přišlo logické, když se tento úsek mého života nějak naplnil, prostě tuto kapitolu uzavřít.

V letech závodění a tvrdé disciplíny jsem nechala kus zdraví a jisté odčerpání hlubších zásob energie na sobě pociťuji dodnes. Trénink mi po několik let naprosto určoval způsob trávení volného času včetně prázdnin. Přišla jsem tak o některé zážitky a zkušenosti typické pro toto životní údobí. Díky sportu jsem na druhou stranu zase prožila mnoho nevšedního a silného a prošla mnoha cennými zkouškami. Když to shrnu, určitě této životní etapy nijak nelituji, naopak. Jednoznačně vnímám její obrovský přínos pro svůj další život i jak mnohé z toho bylo prostě krásné.

InternetPoradna: Chtěla byste ještě něco dalšího sdělit návštěvníkům a čtenářům InternetPoradny?

Pavla Francová: Ano, chtěla bych jim vzkázat, aby ve svém životě zbytečně nerezignovali. Mít nějaký handicap sice znamená určité reálné - a někdy i dost značné - omezení, ale i přesto má smysl se v životě o něco snažit, a těch možností, jak svůj život žít naplněně, zůstává stále hodně. Moc bych lidem přála, aby každý dokázal najít něco, co mu přináší radost, co ho baví, nějaký svůj koníček, a aby před sebou vždycky viděl něco, na co se může těšit, k čemu směřuje. Vím, že je to někdy hrozně těžké smířit se s tolika omezeními a s nevysvětlitelnou tvrdostí života, kdy člověk toho tolik ztratil. Vždycky se ale dá najít nějaký důvod, proč jít dál. A pomoc, podpora, inspirace druhých jsou také vždycky někde k mání. Jenom je třeba to nevzdat a stále počítat s tím, že život nám chystá ještě i dobré věci.

Curiculum vitae



Mgr. Pavla Francová se narodila se zbytky zraku a v 15 letech oslepla úplně. Je absolventkou Filosofické fakulty UK Praha v bakalářském studiu tlumočnictví a překladatelství v angličtině a magisterského studia na West Chester University of Pennsylvania, USA, obor poradenství a psychoterapie.

Pracovala jako odborná asistentka Institutu základní rehabilitace zrakově postižených při UK a lektorka počítačového Centra pro zrakově postižené při MFF UK - Carolina. Byla iniciátorkou a spolupracovnicí projektu vytváření studijních podmínek pro zrakově postižené studenty na UK.

V současné době působí v občanském sdružení Okamžik (www.okamzik.cz) poskytující sociální služby a to především lidem se zrakovým postižením. Úspěšně reprezentovala ČR na mnoha evropských i světových sportovních soutěžích.

Jako členka státní reprezentace startovala na evropských a světových šampionátech v plavání, atletickém běhu a běhu na lyžích. Získala medaile na zimních i letních paralympijských hrách 1992 a je držitelkou dodnes platného světového rekordu v běhu na 3000 metrů v kategorii nevidomých žen.

Věnuje se hmatovému barevnému kreslení a své práce vystavuje v galeriích po celé ČR. Dosud ilustrovala šest publikací vydaných o.s. Okamžik. Je autorkou řady textů a několika brožur, např. publikace Seznam značek a zkratek anglického zkratkopisu pro nevidomé vydané Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé v Praze v r. 1995.


tisková verze článku


Přidejte komentář:

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: sedmset šedesát osm
číslicemi:
 


Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .