SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři
29. 07. 2016 17:36 - hannah
ztráta blízkého člověka: rozchod; ztráta zájmů; automatické myšlenky
Dobrý den,

zhruba před 7 měsíci jsem se rozešla po 6 letech s přítelem. Stále se z toho nemůžu vzpamatovat, myslím na něho téměř neustále a nějak se nedokážu vrátit zpět do života a radovat se z čehokoli. Absolvovala jsem asi 5 sezení u psycholožky, ale odešla na mateřskou a tak jsem následně absolvovala dalších 7 sezení u jiné psycholožky. První psycholožka mi pomohla více, u druhé jsme se poté shodly na tom, že mi už asi víc poradit nemůže a že to chce prostě jen čas. Já cítím sama, že už k tomu asi není víc co říct. Probrala jsem to s psychology i známými mnohokrát dokola, ale pořád se strašně trápím. Myslíte, že tedy mám zkusit najít ještě jiného psychologa, který by mi mohl dát třeba jiný pohled na věc a nějak mě posunout v myšlení, abych se s tím dokázala lépe vyrovnat? Nebo rozchod chce opravdu jen čas a další sezení mi už nejspíš nic nového nepřinesou?

Děkuji za odpověď

Psychologické poradenství 06.08.2016 22:47: Páral Marek, Mgr.
  Milá Hannah, děkuji za důvěru. Mohu se jen pokusit nevypadat příliš trapně před tématem, na němž si lámou zuby nejen psychologové, ale i básníci a dramatici a vlastně celé lidstvo už po staletí. Láska je prostě větší, než jsme my, silnější. A my jsme proti ní bezmocní, a to může být těžké, děsivé. Přichází si, odchází, je a není a my marně vymýšlíme způsoby, techniky a metody, jak ji ovládnout, kontrolovat, jak ji přivolat a nepustit. Naštěstí marně. Protože jinak by asi lidstvo už dávno vyhynulo. Protože je hezké nechat se povznášet, ale nechat se také trápit a trhat na kusy? Kdo by to chtěl?

A tak možná aspoň to vědomí může pomoct? Že láska není nic malého, co bychom mohli kontrolovat, co bychom dokázali (sami sobě) vysvětlit, rozmluvit či zasypat prášky? Naopak ocenit to, že jste toho mohla být součástí, že jste mohla poznat tu sílu, ten proud samého života, který opěvují bardové už staletí - touží po něm i z něj zoufají, vrhají se za láskou i před ní prchají?

Ano, pokud dáte někomu možnost vás vynést vysoko, učinit vás šťastnou, dáváte mu zároveň možnost, že budete padat hluboko, nešťastná. A obojí k tomu patří. Jinak by to nebyla láska, nebylo by to tak silné, závratné a úplné, jinak by to bylo mdlé a nijaké a nestálo by to za řeč.

Takže možná hloubka vašeho trápení dokazuje velikost vaší lásky? Jestliže stála za to, stojí za to vydržet i toto trápení?
Ano, moderní je dnes zajíst to růžovou pilulkou, odsedět si to u psychologa a pak si hrdě na facebooku změnit status. "Jsem za tím!"

Jenže každý člověk, se kterým se tak blízce setkáme, je už navždy částí nás samých. Nelze ho vytrhnout ani zapomenout. Možné je jedině to přijmout. Poděkovat - ať už skutečně nebo třeba jen imaginárně. "Děkuji ti, za všechno, cos mi dal, co jsme spolu prožili. Přijímám to jako dar. Navždy budeš ty i to všechno v mém srdci." Poklonit se (láska je ráda velkolepá a melodramatická:).

Konec vztahu je jako smrt a ke smrti patří truchlení. Probrečet, prozoufat, nesnažit se utéct, nepadat kolem krku hned někomu jinému. Není to zrovna v módě, ale není to nemoc a je to dobré. Takto se prý získává moudrost.

Další rovina je, že většinou jsou součástí vztahu nějaké menší větší nedokonalosti, závislosti, projekce a ozvěny z dětství a původní rodiny a zlomový čas rozchodu může být možností, jak např. s profesionální pomocí psychologa o sobě odhalit mnohé a vyjít tak ze ztráty silnější. Je to vlastně další úroveň onoho "přijímám" - tím, že přijmete i to těžké a bolestivé a podíváte se na to a pracujete s tím (a se sebou v tom), učíte se a slzy se mohou měnit v perly. Ale je to pravda obtížné v akutní fázi rozchodu, kdy člověk vidí toho druhého, kam se podívá a není psychologickým náhledům příliš přístupný. Takže to je možná odpověď na Vaši otázku ohledně jiného psychologa: má to cenu, pokud jste ochotná pracovat na sobě (tedy ne na něčem, co už skončilo) - a pokud se na toto už cítíte, to chcete.
Samozřejmě je možné použít psychologa jako úlevu, toho, kdo naslouchá, ale na to bych řekl, jsou levnější kamarádky (já osobně mám rád, když chce klient ode mně i od sebe víc, než se jen vypovídat, ale je to také v pořádku).

Nedá mi nezmínit i ne tak romantickou pragmatickou rovinu - takto dlouhé vztahy se rozpadávají, protože nejsou naplněny. Přirozeným naplněním vztahu je dítě. Pokud se tak nestane (a díky antikoncepci a dnešním trendům je to snadné), začne vztah přirozeně odumírat. A není to špatné, je to přirozené ("ozdravné" dalo by se říct).


Když se vrátím k rituálům, které na konci pomáhají, je často dobré nahlas říct: "Skončilo to." A k tomu také: "Za to, co bylo, si beru svoji část odpovědnosti. A tu tvoji část nechávám tobě." Protože vztah jsou vždy dva a to, jaký vztah je a jak skončí, je záležitostí - odpovědností - obou partnerů. Takže není dobré ani si nechávat všechnu vinu na sobě, ani ji přenechávat celou druhé straně.

Úplně čistě prakticky - buďte teď sobecká, myslete na sebe, dělejte si radost, dělejte to, co vám dělá radost - aktivně to hledejte. Můžete tak třeba překvapit sama sebe.

Snad tak, Hannah?
Držím palce
Hezké léto
Marek Páral





Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .