Psychologické poradenství

Odpovědi redaktora Páral Marek, Mgr.

Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerský trojúhelník
25.07.2010 15:53 - zobrazit dotaz

Dobry den, jsem vdana a prozivam krizi vztahu. Na socialni siti jsem nasla muze se kterym stale chatuji ve dne v noci a obcas se virtualne uspokojujeme. Je to cizinec. Podlehla jsem lasce a letim za nim pristi tyden. Take ma rodinu, ale jsme na sobe zavisli uz asi tri mesice. Tizi me to. Jake mohou byt nasledky?

Dobrý den, Sarao, to zní jako útěk na druhou. Ze vztahu i z reality. Hodně dobře se dívejte, až se setkáte se svým cizincem. Jak se k sobě mají vaše představy a sny s realitou. To by mohla být zajímavá lekce.

Někdy je třeba utéct, ale nefunguje to dlouhodobě. Nedokončené věci si s sebou člověk odnáší do dalšího vztahu. Ty virtuální vztahy jsou bezpečné, nejdou na tělo, stačí vypnout chat. A jak snadné je v nich se stylizovat, dělat se lepším.

Následky mohou být různé, ale to hlavní je, že člověk doopravdy nežije, vyhýbá se životu. Jestli chcete od manžela odejít, odejděte, jestli ne, bojujte. A zapomeňte na internet i na internetporadnu a vyhledejte někoho živého a skutečného, kdo vám poradí a komu se můžete podívat do očí.

Marek Páral

Psychologické poradenství : partnerské problémy : soužití
18.06.2010 21:02 - zobrazit dotaz

pro Mgr.Párala
Moc děkuji za odpověď, jsem moc ráda, že jako poradna existujete, protože člověk ví, že někdo si o jeho problémech hned přečte, hned se pokouší řešit, nebo poradit, odezva je rychlá.Psala jsem vám dotaz, týkající se partnerských problémů (6.6.) S tím objednáváním se k psychologovi je to horší, mnohé se do návštěvy změní a prožívané pocity jsou třeba úplně jiné.Chci se jen pozastavit u některých vašich postřehů(dobrých) a ještě se vás na něco zeptat.Mám manžela ráda a ten rok, co jsem nepříjemná a protivná (a on to vstáhl na sebe , na to, že už o něho nestojím, tak bude žít radši sám ) byl plný různých zdravotních problémů a hlavně začínajícím přechodem. Takže ta prvotní vina je na mém chování.Chatu se zahradou chtěl prodat hlavně manžel a postavit si domek(původně v místě našeho bydliště, ale to si v naší krizi pak rozmyslel).Ke svému rodnému kraji velmi tíhl od začatku, odešel do Brna za mnou.A svoji maminku má rád, ne nezdravě, ale prostě si jí váží za všechno. To zas oceňuju.No a prostě- teď je vše jinak - nová známá mu otevřela oči - i" i tady můžeš stavět, budeš vlastně doma, můžeš tu i pracovat - mám nějaké pozemky, ty jsi stavbyvedoucí, dáme to dohromady a budeme podbnikat. Mám velký barák, jsem rozvedená, můžeme v něm bydlet, vezmeme k sobě tvoji maminku, já se o ni postarám, o svou jsem se taky postarala."(Je o rok starší než já, ale asi ho vyslechne, má prý stejné názory jako on(podnikání atd)Bylo to asi tak...to mně řekl, prostě sám byl neštástný z celé situace , protože byl najednou zmatený, co k ní a k celé jí vykreslené budoucnosti cítí.Byl tím najednou vzniklým citem , se kterým nepočítal, úplně zaskočený . Takhle nešťastného jsem ho snad ještě neviděla, ale předstírané to nebylo. .A na 2. straně - manželka(protivná, unavená , stále stejná, ničím nezajímavá) a 2 velcí kluci.Město, kde žije a pracuje, ale je sem přesazený.Zvykl si, je tu víc možností všeho, ale tam má všechny příbuzné, ty dávno blízké..Když to dám všechno na 2 misky vah , co převáží??Co myslíte?Říká se, že máš- li někoho rád, chceš, aby byl šťastný.To já chci. Ale copak si můžu přát pro sebe to nejhorší?Čtu si dr Šmolku, Plzáka, ale nepomáhá to. Co mu říct? Já jsem mu zatím dala čas, ale nemůžu nic předstírat, brečím, křičím, ale nežebrám, ještě mně kousek hrdosti zbývá. Do poradny určitě nepůjdu, jemu to vůbec nenavrhuju, předem zamítnuto.Věřím vám, že mně ještě jednou napíšete, nešetřete mně pište zcela otevřeně, nechci chlácholení a soucit od nikoho .Jen prostě nevím, jak se k tomu postavit, co říct, co po něm chtít. Odpovídáte vlastně na několik dotazů. Mám pocit, že jste mně kdysi moc pomohl ohledně rodinných vztahů, ale možná se pletu. Moc děkuju a omlouvám se, všechno je napsané spontánně, asi zmateně. Nejsem schopna vydržet u žádné činnosti, snad deprese?! Jana

Dobrý den, paní Jano. Děkuji za důvěru. Vidím, že potřebujete podporu a je to tak úplně v pořádku. Nerozumím úplně tomu, proč tak jednoznačně vylučujete osobní poradu. Vidím kolik máte otázek a témat - na to je mail v každém případě krátký. Jistě všichni jsme jen lidé, chybujeme a nakonec i my jsme ve svých životech udivení a bezmocní před láskou i bolestí, které přicházejí a jsou silnější než my a žádná dobrá rada ani nás a často ani klienty prostě břemene vlastního života a rozhodování nezbaví. Často jít za "odborníkem" v této oblasti znamená prostě mít se komu svěřit, vypovídat, podívat se na svoji situaci očima někoho jiného. Dřív se tak chodilo za knězem, nebo se člověk mohl na čas stáhnout ze světa do kláštera... Ale to vás nepřemlouvám, to je mi spíš jen líto, že elektronická odpověď mi přijde na vaši otázku málo.

Tak jak situaci sama sobě podáváte se stavíte předem do jakési jakési předem prohrané role, do bezmoci. To si myslím není celá pravda. Společné roky, zážitky, všechny překonané těžkosti, děti - to je silné pouto, člověk nechává u toho druhého kus sebe, svého srdce a duše a když by měl odejít, ten kus sebe tím ztrácí. A to nové? To je vždy nejisté, zvlášť když už člověk není opilý mládím. Sliby jsou jen sliby, kdoví, co se za nimi skrývá (těch příslibů stran té druhé ženy se mi zdá podezřele mnoho, sám za sebe bych už hledal nějaká ale, prostě - co za to?). Každého muže v takové situaci napadne a postraší obraz sama sebe prosebně se vracejícího, což je stejně častý motiv jako opuštěná manželka, která po krizi náhle rozkvétá. Což by mohl být možná opomenutý směr vašich myšlenek. Nemohlo by v takové situaci být i něco dobrého pro vás? Vím, že je to možná kruté nebo snad předčasné, ale aspoň bych o tom zauvažoval jako vyrovnání těch příliš jednoznačných plusů a mínusů, které jste nastínila vy. Vždyť jedna ze strategií je - dobrá, tak to zkusíme, dáme si čas a uvidíme, žádná definitivní slova... Aspoň jako malá úleva v příliš napjaté situaci to může pomoct.

Pokud mohu být osobnější (a přišlo mi zvláštní, že toto téma vaší otázky je mi hodně známé), pak moje vlastní zkušenost a vůbec jakási obecnější zákonitost je, že muž, pokud nemá kořeny, slábne a stává se náchylnější k jiným vztahům. Je to něco jako přírodní zákonitost, která se nedá obejít rozumovým rozhodnutím. Proto v tradičních společnostech ženy následovaly muže, protože muž má potom sílu se o ženu dobře postarat, takže je to vzájemně výhodné a láskyplné.

V první odpovědi jsem to nenavrhoval, ale teď bych vám možná mohl navrhnout rodinné konstelace, za které vlastně tady na InternetPoradně odpovídám. Což je způsob, jak uvidět celou tu situaci jakoby zvenčí, uvidět skryté příčiny a možnosti a nemusíte nikoho přemlouvat, člověk se na to může podívat sám, navíc to není ani časově a finančně náročné. Dělá to dnes hodně lidí, doporučil bych ty, co to dělají déle pana Zielhofera (www.rodinnekonstelace.cz), Vladislava Kokošku (http://rodkonstelace.sweb.cz/uvod.html), Jana Bílého.

Tolik snad, držím palce, Jano.
Marek Páral

Psychologické poradenství : partnerské problémy : soužití
16.06.2010 21:50 - zobrazit dotaz

Dobrý den,žijeme s manželem spolu přes 20 let, poslední asi rok jsme prožívali období, kdy hlavně manžel pociťoval celkovou nespokojenost ve vztahu.Prodáváme zahradu s chatou v místě manželova rodiště, kde se seznámil s jednou realitní makléřkou, se kterou se sblížil, se kterou našel hodně společných známých a která mu dokonce navrhuje ,že si postaví společný dům a budou tam společně žít i s manželovou maminkou, která je nemocná a neměla by žít sama.(my žijeme 100 km od tohoto města.)Manžel je nadšený a zároveň pociťuje výčitky svědomí ke mně i dětem(20 a 19 let) a dokonce se mě ptá, co má dělat.Manžela mám ráda, ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy něco takového stane, jsem z toho ve strašné depresi , nevím, jaké mám zaujmout stanovisko.Vůbec nemám pocit, že by snad někdy z této situace vystřízlivěl.Myslím, že si myslí, že tímto vyřeší všechny své problémy(nespokojenost ve stávajícím vztahu,starost o nemocnou maminku, dlouholetá touha postavit si domek, podnikavá žena s financemi,kterou navíc má rád a stal se z ní výborný kamarád,který má stejné názory na podnikání atd..)Moc vás prosím o posouzení situace a nastínění možností, jak se mám zachovat.Pokud bych vyhledala odbornou pomoc, jak mně pomůžou v této situaci? Předepsáním zklidňujících prášků?

Dobrý den, Jano, požádat o radu je v této situaci určitě vhodné. Myslíte, že by byl pro i manžel? Společná návštěva manželské poradny by mohla přinést aspoň nějaká vodítka.
Léky by vám mohly ulevit, ale řešení by myslím nepřinesly. To je s největší pravděpodobností v komunikaci mezi vámi dvěma - proto mám také pocit, že je třeba víc než tato jedna elektronická odpověď pouze jednomu z vás.
Mně osobně tam zaznívají jakési spodní proudy, které manžela nutí jednat takto, i když se možná sám sobě diví (a udiveně se vás ptá) - vztah k jeho matce, k rodnému místu.
Mám k dispozici pouze váš krátký popis situace, takže neznám manželův pohled, ale z toho, co píšete mi přijde možné, že manželovi nejde o ten druhý vztah, jako spíš o odmítnutí toho, kam momentálně společně směřujete (prodejem chaty a zahrady) a o zachování nějakého statusu quo (což pro něj ale může být stejně dobrým důvodem). Ale to je opravdu jen mé hádání z náznaků, osobní návštěva odborníka bude jistě přínosnější.

Držím palce Jano,
Marek Páral

Psychologické poradenství : partnerské problémy : nevěra
21.05.2010 23:31 - zobrazit dotaz

dobrý den, nemůžu se vyrovnat s nevěrou mého partnera.7měsíců mě podváděl a já neměla tušení.neměl na mě tolik času ale jinak jsem nic netušila, prostě měl podle něj moc práce. Když se pak s dotyčnou rozešel, podle toho v jakém byl stavu jsem na něm konečně poznala že se něco děje a on se přiznal.ale chce být nadále se mnou. Já ho stále miluji, ale vidím pořád před očima scény jak ji líbal, miloval se s ní a psoobně. nebyla to jen nahodilá známost na jednu noc, ale druhý vztah. strašně mě to bolí a i když on slíbil, že se nic podobného v budoucnu nestane, neumím se s tím vyrovnat, tedy s těmi myšlenkami. Chci mu odpustit, a snad jsem i odpustila, ale neumím zapomenout a bojím se, že to udělá znova.Vím, že nevěra je věčné téma, ale my i když o ní mluvíme, neumíme přijít na to, proč se to stalo. Prý mě i nadále miloval a nechtěl mi ublížit. Co je tohle za milování, když při tom má ještě jneden vztah? Te´d už prý spolu nejsou, ale já kdykoliv si na to vzpoměnu nemůžu jíst spát, brečím. Chci být silná, odpustít a jít dál, ale jaký dopad to může mít na vztah? Zažilo to spoustu žen, je lepší ho nechat být? nebo odpustit?nemáme spolu děti, vztah máme n dálku, vídáme se párkrát do měsíce, kvůli jeho práci.Přesto jsou chvíle kdy nám je moc dobře a před jeho nevěrou jsme plánovali spolu žít, bylo nám spolu bezva, když ho ale odveleli 200km daleko a nemohli jsme se tolik vídat, stalo se to, že si prostě někoho našel, kvůli odloučení prý. Jak se mám zachovat?Bolí mě to pomyšlení že líbal a miloval a hezkými slůvky obdarovával jinouž enu. I když přísahal, že se to už nestane, jak na to mám zapomenout a jít dál?Jak se dá vyrovnat s nevěrou?Prosím poraďte.

Dobrý den Holy,
byl jsem požádán o odpověď na váš starší dotaz, snad mohu ještě něčím přispět.

Je to věru těžká otázka, která se i zde na iporadně řeší znovu a znovu, aniž bychom snad mohli v našich písmenkách najít zcela uspokojivou odpověď (viz pár odkazů na konci na podobné otázky zde na iporadně), ta je nakonec pro každého jiná.

Nepíšete, jak dlouho jste spolu ani zda jste měli nějaké vztahy před vaším vztahem, např. neukončené věci z minula mohou mít velký vliv.

Podle mých zkušeností s práce s klienty často fyzická vzdálenost partnerů (ač jakkoli "objektivně" vysvětlitelná vnějšími skutečnostmi) ukazuje na vnitřní, třebas nevyslovenou vzdálenost ve vztahu. A nevěra je takové vyvrcholení. Tedy ne nevěra jako důsledek vzdálenosti, ale vzdálenost a nevěra jako důsledek nějakých nefunkčostí ve vztahu. To asi není potěšující, ale růžové brýle tady nepomáhají, je lépe být k sobě upřímní a někdy je lepší krátké trápení teď než dlouhé později. Nevěrou vztah na nějaké podstatné úrovni končí. A pokud pokračuje, pak jako by začínal od začátku, je to nový, jiný vztah, který je určen jinými pravidly.

Sliby a přísahy jsou v tomto případě standardní technikou, která ale dle statistik nemá žádný reálný základ, spíše naopak. I samo odpouštění má svá úskalí - nastavujete pak v (tom "novém") vztahu nerovnováhu: já, lepší, která odpouští a ty, viník a také na vždy už podezřelý. Na určité úrovni tím také říkáte: ano, měl jsi právo mě podvést a muž to slyší.

Z mnoha stran dnes slyšíme, že jsme v podstatě polygamní druh a muži ještě více, polovina manželství se rozvádí... Pro mě je ale důležitá přímá zkušenost ze systémové práce: důležitý pro nás je jeden vztah, další vztahy přichází jako úniky z obtíží v tomto jednom vztahu. Ale před obtížemi neunikneme, neseme si je s sebou do dalších vztahů. Proto si myslím, že je pro vás nejdůležitější podívat se na váš vztah co nejobjektivněji, např. i s nějakou - odbornou - pomocí, co se vlastně stalo. Možná by pomohla i otevřená komunikace s partnerem, ale to je teď jistě to nejobtížnější.

snad tak, držím palce holy,
Marek Páral

Zde ještě podobné otázky a odpovědi na ně na iporadně:
http://www.iporadna.cz/psycho/dotaz.php?question%5Bquestid%5D=19312

http://www.iporadna.cz/duch/vsechnyodpovedi.php?question[questid]=3706

http://www.iporadna.cz/duch/odpovediod.php?user%5Buserid%5D=46&answers%5Boffset%5D=40

Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : agrese; vztahy v rodině
16.04.2010 00:56 - zobrazit dotaz

Dobrý den, mám problém se svou impulzivitou a přecitlivělostí.Projevuje se to ve vztahu k manželovi, manžel je slušný člověk, který má samozřejmně i špatné vlastnosti, já ho často vnímám jako málo citlivého a sobeckého,možná to vnímám ale přehnaně, protože moji rodiče ke mě byli vždy dost necitliví. Jsou to také "normální" lidé, ale oba nejsou schopni komunikace a projevů citů. Hodně mě bili, otec párkrát i velmi tvrdě v pubertě. Mě se fyzické násilí proto hnusí, ale v afektu se mi stává, že ztrácím nervy a jsem hysterická a fyzicky napadám manžela, pak se tím velmi trápím, bojuji s tím, ale zatím né moc úspěšně. Ptala jsem se na to i psychiatra, ten mi doporučil pro mne nereálnou měsíční terapii v Kroměříži- mám dvě malé děti, syn má navíc ADHD, což mě strašně vyčerpává. Jsem učitelka, mám načteno, snažím se dodržovat správné zásady, ale když už je toho moc,zase mi ujíždí nervy, křičím a také jsem syna i bila. Nejhorší to je když jsem psychicky vyčerpaná, což právě jsem, třeští mi hlava a jsem podrážděná, rozčílí mě i maličkost, mám strach,že začínám být i depresivní. Bydlíme v rodinném domě s mými rodiči, sice po neshodách zcela odděleně, ale mě velmi psychicky ničí, že přeztože máme prarodiče v domě, s ničím nám nepomohou. Děti nehlídají, otec je nezodpovědný, bojíme se mu děti nechávat,a také má zájem jen když se mu to hodí a matka je depresivní, žádná iniciativa od ní nevzejde, ale dělá se teoreticky velmi ochotnou. Bydlíme na vesnici, stále uvažujeme o zajištění si hlídání někým cizím, ale máme k tomu kvůli mým rodičům zábrany. Stále totiž čekám, že se něco změní, začnou si všímat, že potřebujeme pomoct, ale rozum mi říká, že ne. Nevím, jak se stím vyrovnat, jak k rodičům přistupovat, má matka je velmi milá, je v roli oběti, nikdy se nerozčílí, když jsem na ni křičela, vždy zůstala ledově klidná v roli chudinky, přiznávám se, že jsem na ten její chudinkovský a dobrácký postoj až "alergická",tak se s rodiči téměř nestýkám což mi pomohlo,ale vím, že to není nejlepší řešení i kvůli dětem, ale nevím, jak s nimi jednat, abych se nerozčílila.
Omlouvám se za tak obsáhlý dotaz, snažila jsem se svůj problém vyjádřit co nejstručněji...
Děkuji

Dobrý den, paní Moniko,

první krok jste udělala, když jste takto požádala o pomoc. To je rozhodně dobré a popsala jste svoji situaci myslím velmi jasně. Vzhledem k tomu, že jde o dlouhodobý a náročný problém, chápal bych určitě tuto jednu emailovou radu jako dobrý začátek nějaké další práce.

Měsíční pobytová terapie jistě není jedinou možností (i když i já bych se za ni přimlouval, rozrušit zaběhané vzorce, kdy si člověk neumí představit, že by to mohlo být jinak, bývá léčivé už samo o sobě). I jiné formy terapie či obecně práce na sobě by pro vás mohly být přínosem - poskytnout vám prostor pro vás samotnou a tím uvolnění, možnost povolit ve vašem napětí, spočinout. Individuální terapie, skupina...

Takový můj první pocit je, že by to pro vás pro začátek zřejmě znamenalo vzdát se určité vlastní nepostradatelnosti, kterou mám pocit čtu v tom, co píšete. Vypadá to, že všechno leží na vás. A dokonce (?) snad více vaši rodiče než vaše stávající rodina. I to, že bydlíte s nimi, by mohlo napovídat, že jste k nim ještě příliš připoutaná a snažíte se jim pomáhat a řešit jejich problémy, jejich život místo vlastního.
Větší oddělení (vlastní bydlení?) by možná mohlo věci hodně změnit. Důležitější je ale možná uvědomění si toho.

Možná očekáváte od rodičů něco, co vám nedali v dětství, to je častý důvod uvíznutí u rodičů i vzájemných sporů a bezvýchodného obviňování. A je určitě možné, že tomu tak skutečně bylo, i naši rodiče jsou jen lidé, nedokonalí, s chybami, kteří dělali, co mohli, a víc prostě nedokázali. Děti se pak někdy naopak starají o rodiče v očekávání, že až dají rodičům dost, začnou se rodiče konečně starat o ně. Ale je to liché - dětinské očekávání. A navíc takto zůstává naše pozornost upřená do minulosti a nejsme úplně přítomní ve svém současném životě, ve své současné rodině, která tím trpí, kde chybíme (např. svým dětem, tak jako naše rodiče kdysi nám).

Vzdát se takovýchto očekávání je obtížné a bolestné, ale jistě lepší než žít v napětí a stálém přemáhání se. Je určitě dobré mít na takové cestě průvodce, třeba profesionála, psychologa, terapeuta.

Zkusím shrnout, abych nebyl příliš dlouhý:

- úplně první pomoc (návrh): zkuste se v představě svým rodičům uklonit a říct jim: děkuji za všechno, co jste mi dali. To co jste mi nedali, si už vezmu sama.

- od věci by možná nebylo, kdybyste svým dětem a manželovi řekla (klidně i nahlas): teď jsem tady s vámi.

- první pomoc širší: vystoupit alespoň na chvíli z celé té situace. Když ne na měsíc, tak aspoň na pár dní, možná by stačila obyčejná dovolená někde jinde, týden u přítelkyně na chatě...

- na to by mohla navázat delší (ale časově omezená) např. individuální terapie.

- když se váš dotaz dostal ke mně (na iporadně odpovídá celá řada odborníků různých zaměření), který tu na internetporadně odpovídá za rodinné konstelace, určitě bych vám doporučil třeba si jen něco k této metodě (a z jejího hlediska) přečíst.

A nakonec - mám za to, že by vaše práce na sobě a pro sebe mohla mít dobrý vliv nejen na vás, ale i na vaše děti a synovo ADHD.

Snad vám moje odpověď bude alespoň něčím užitečná,
držím palce, Moniko,
Marek Páral

Psychologické poradenství : partnerské problémy : soužití
15.03.2010 21:51 - zobrazit dotaz

Dobrý den mám problém s partnerem a jsem už z toho opravdu psychicky na dně problémy co máme se s ním snažím řešit,ale on je řešit nechce a nebo slýbí že se změní a pak je to na opak já už opravdu psychycky nemohu užívám neurol ale nezabírá stále se mi klepe celé tělo v ruce sotva udržím lžičku už jsem i zkolabovala je to z nervů,mám tři děti a bojím se aby se mi něco nestalo,ale já už opravdu nevím jak tu nervozitu nebo strez utlumit a nechci brát silnější léky mám z toho taky strach,ale zas nechci aby mé nálady nebo to klepéní celého těla viděli děti nechci aby měli o mě strach a aby se tím jetě oni zatžovali chtěla jsem partnera opustit jeliko si myslím že by to bylo asi nejlepší řešení,ale nevím co na to děti i když by to asi pochopili,ale brát jim tátu?Tak opravdu nevím co mám dělat bojím se toho aby se ze mě nestal úplnej blázen jelikož tak se opravdu někdy cítím.Předem děkji za odpověd

Dobrý den, Martino, je dobré, že jste se na poradnu obrátila o pomoc. A neváhejte si říct o hmatatelnější pomoc. Takováto emailová rada může podepřít a ukázat směr, ale osobní porada či přímo opora by pro vás teď byla asi lepší. Neurol vám zřejmě předepsal praktický lékař(?), může to být dobrá první pomoc, ale vaše soužití s manželem asi nevyřeší. Myslím, že by pro vás mohlo být dobré obrátit se např. na nejbližší manželskou poradnu. Z dotazu vidím jen, že jste z Ústeckého kraje, takže např. manželská poradna, Sladovnická 21, 44001 Louny, telefon.: 415 655 132. Určitě by vás tam nasměrovali i blíže vašemu bydlišti. Jiné kontakty můžete najít také zde >>>. Někdy už jen to moci někomu vypovídat svoje trápení může člověku hodně ulevit.
Rád bych vám napsal víc, ale vlastně nepíšete o jaké problémy s manželem jde.
Co snad mohu říct, že podle mě by děti jistě daly přednost spokojeným rodičům. Že by respektovaly vaše rozhodnutí. Znám tatínky, kteří jako regulérní otcové nestáli za moc, ale jako víkendoví jsou vzorní.

Pokud byste chtěla napsat víc, zeptat se na cokoli dalšího, neváhejte, ale jak jsem napsal, myslím, že osobní kontakt, je prostě lepší.
Moc vám držím palce, Martino.
Marek Páral

Psychologické poradenství : partnerské problémy : soužití; rozchod
24.02.2010 22:04 - zobrazit dotaz

Dobrý den,moc prosím o váš názor.Před necelými dvěma lety jsem se seznámila s mým nynějším partnerem.Já jsem rozvedená a mám dvě holky ve věku 11 a 9 let.Nyní mám se současným parterem 4.měsíční dcerku.Můj partner je katolík a já jsem nevěřící.Máme ohromné problémy.Asi se to nedá takhle všechno vypsat.Partner pochází ze silně katolické rodiny.Byl vychován k duchovní čistotě.Poprvé měl sex v 28 letech.Já jsem měla partnerů víc,neřekla bych mu to,ale postupně to ze mě vytáhl a kdybych věděla co si tím způsobím,nikdy bych mu to neřekla.Všechno se to otočilo proti mě.Neustále mi to vyčítá,něco v tom smyslu že jsem zkažená a pro něj nečistá.Vyčítá mi,že mu zkazím výchovně dceru a že k této čistotě nevedu i moje holky.Mě ale připadá že na takovéto debaty s děvčaty je ještě čas.Neustále je chce vychovávat sám.když něco povolím holkám,tak on okamžitě všechno přetočí.Říkala jsem mu několikrát,že své holky bych si především měla vychovávat já a on že by měl občas zasáhnout.Před 2 měsíci mě požádal o ruku,od té doby se to ale takto hroutí.Začal doma dost pít a pak nevhodně mluví.Během těch 2 let jsme si prošli několika krizemi,žárlil,vyčítal...ale nyní tomu dal korunu.Pohádali jsme se opět kvůli výchově holek,šel si do trucovny a tam se mírně opil a řekl mým holkám,ať si najdou jednou chlapa s pořádným ...aby si dobře za... (omlouvám se za hanlivé výrazy) a ještě dodal,že kdybychom se rozešli,tak ať mu slíbí,že mu nepokurvíme dcerku.Koukaly na něj jako na blázna a strašně je zklamal.Myslím že si v životě už vytrpěly dost...rozvod,loni na podzim sebevražda jejich otce).Několikrát jsem přítele prosila aby se naučil mlčet,nikdy jsem nepochodila.Protože se velmi zlobím a nevím co mám dělat,poslala jsem ho pryč.Řekla jsem mu ať se zbalí a na měsíc odjede.Potřebuju si všechno promyslet,protože jinak je to velmi hodný člověk.Má jen takovouto vadu...chce pořád odcházet, ale druhý den o tom neví,nebo říká,že to tak nemyslel.Místo aby nad svou chybou přemýšlel,tak pořád píše a volá,mám pocit,že chce spíš potrestat mě.Svěřila jsem se jeho mamince v dobrém úmyslu,dozvěděl se to jeho despotický otec a řekli to jemu.Šíleně mě vynadal,proč jsem ji to volala.Nevím co si o tom všem mám myslet,jestli takovýto vztah má vůbec smysl,už mu nevěřím,bojím se,že zase něco plácne.Bojím se,že mě bude opět vyčítat,že to chtěl v životě jinak a já nechci být jen berlička.Jsem vynervovaná,starost o malou dcerku mě dost zmáhá,když jsem v tomto vynervovaném prostředí.V životě bych už chtěla klid.Měla jsem pěkné manželství,ale po 10-ti letech jsme se rozvedli,protože ,manžel onemocněl paranoinní schizofrenií,na podzim spáchal sebevraždu.Během těch let jsem byla dost vynervovaná a vystresovaná,protože s bývalým manželem byla dost těžká domluva.Raději budu sama s dětmi,než se nervovat sama.Potřebuji vědět,že si mě partner váží.U psycholožky jsem byli,řekla o příteli,že je zablokovaný a zakomplexovaný,kdyby chodil na sezení,dalo by se to postupně odstranit,protože jinak je to hodný a zodpovědný člověk.V tuto chvíli mám pocit,že už na štěstí nemám nárok.Když bychom se rozešli,jsem rozhodnuta být s dětmi sama.Už nechci hledat dalšího nahradního otce pro holky.Prosím napište mi co si o tom myslíte.Děkuji.

Dobrý den, je dobré, že nepřestáváte hledat pomoc a oporu, píšete, že jste byla u psycholožky, teď píšete na iporadnu - vaše situace asi nemá krátké ani jednorázové řešení, ale je dobré, že se díváte dopředu a zdá se, že jste rozhodná a silná. Přítel asi není bez kazu, ale jeho nevyřešíte ani nezachráníte, potřebujete sílu pro sebe a pro děti, už tak jste vystála hodně a zasloužila byste si klid a čas pro sebe, abyste vy věděla, co potřebujete a chcete, a dokázala si za tím stát. Vím, že je někdy těžké pro sebe najít tu správnou terapii, toho správného terapeuta, ale to je to, co bych vám doporučil. Ne jednorázovou oporu, ne jen tenounký elektronický kontakt a radu, ale oporu na delší dobu, chráněný ostrůvek času jen pro sebe. Asi je to těžké se 4 měsíční dcerou, ale je také možné, že když dáte najevo, že teď jste to vy, která je potřebná a která má být chráněná, možná to s vaším partnerem také trošku pohne (říká se tomu terapie realitou či odpovědností).
Pokud by dokonce měl váš partner odvahu podívat se sám na sebe, pak by to bylo ještě lepší. Je s vámi zřejmě právě proto, aby uvědomil a přijal v sobě to, co tak marně potlačuje:)
A pokud ne, jsem si jistý, že máte dost síly jít kus cesty sama. Jen nikdy neříkejte nikdy, často právě ve chvíli, kdy se člověk vzdává, se věci obrátí k dobrému.
držím palce,
Marek Páral

Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : rodiče a děti
07.01.2010 22:57 - zobrazit dotaz

Dobrý den, potýkám se s komunikací se svou dcerou a i když už je jí 26 let, a zatím jsme vše překonaly, tak teď si nevím rady. V dětství ji pomáhala vychovávat babička, byla jsem rozvedená, její otec nás přes svůj zdravotní handicap opustil(měl autonehodu a já jsem se o něj starala tři roky).Několik let po rozvodu zemřel.Já jsem nás živila, alimenty byly velmi nízké.Když jí bylo 12-14 let onemocněla jsem po operaci dělohy depresí a dokonce během těchto let i psychózou.Pak se vše upravilo, nyní žiji ve druhém manželství, dcera s manželem vychází, i když také po určité době bojů.Ona sama měla pětiletý vztah s mužem, který se rozpadl loni na jaře.Nyní bydlí s mojí matkou, svou babičkou.Dcera mě často posílá do... a často na mě křičí, že jsem slepice.Nesmím vůbec nic říkat trochu kritického, ani nic moc komentovat, v její přítomnosti se cítím neadekvátně.Má mě ráda,vidí to i můj manžel, který tvrdí, že ta sprostá slova nic neznamenají a že si to způsobuji sama nevhodnými řečmi. Moc mě to mrzí, může to být i ve mně, ale spíše si myslím,že je to pozůstatek z dětství, kdy babička nebrala na vědomí moji mateřskou roli a i před dcerou mě peskovala. Babičku jsem měla ráda, toto mi vadilo, ale přizpůbovala jsem se kvůli našemu přežití. Moje maminka mi také pomáhala.Ve svém druhém manželství jsem celkem spokojená, ale s tímto si nevím rady jak bych to mohla zvládat.Děkuji.Hana

Dobrý den, Hano,

je dobré, že se obracíte o radu a pomoc. Váš komplikovaný vztah s dcerou se vyvíjel - a zdá se také zauzlovával - dlouho. Takže jedna emailová odpověď gordický uzel asi nerozetne. Ale může to být dobrý začátek.
Vaše dcera má pro vás výčitky a zlobu, dokonce vám diktuje, co smíte a co ne. To je jistě neadekvátní. Vy jste přece matka, a i když ne dokonalá (taková neexistuje), zasloužíte si od své dcery úctu a respekt.
Malé děti často zlobí právě, aby donutily rodiče stanovit jim hranice, aby je donutily vyjasnit si adekvátní role - kdo je velký a kdo malý, kdo je jak se říkalo "povinován úctou komu".
Čtu také, že toto pro vás bylo obtížné, že vy sama jste se do mateřské role úplně nedostala, že jste možná zůstala víc dítětem. Vždy je ale čas vyrůst a postavit se na své místo (na kterém už fakticky stojíte - jste přece matka 26ti leté dcery!).
Možná stačí si to párkrát zopakovat a uvědomit - já jsem tady velká a ty malá. Pravděpodobněji je to ale běh na dlouhou trať. V tom může pomoct odborník, cílená práce na sobě. Také na vašem vztahu s vaší matkou!
Je docela možné, že tím pomůžete nejen vašemu vzájemnému vztahu s dcerou, ale i jí samotné v jejím dalším životě.
Ať vám vyčítá cokoli, to ji neposílí, naopak - sama pak udělá tytéž chyby. Sílu jí dá, pokud vás přijme takovou, jaká jste. A v tom jí pomůžete, když se tak vezmete hlavně vy sama. Dospělost není v tom být dokonalý, ale v tom stát si za tím, co jsem, i se všemi chybami.

Odpovídám za kolegu, a tedy v rychlosti, doufám, že jsem srozumitelný. Rozhodně neváhejte kontaktovat - třebas jen na krátkou konzultaci - nějaké rodinného terapeuta, či i znovu iporadnu - pro kontakty na odborníky ve vašem okolí.

Držím palce, Hano, hezký rok 2010
Marek Páral

Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : vztahy v rodině
03.07.2009 09:31 - zobrazit dotaz

Dobrý den,
děkuji za odpověď. My si asi vůbec nerozumíme. Já nemám zájem o psychologa, nemám zájem o nějaké rozebírání. Vím velice dobře na čem jsem. Dobře spím, co bylo bylo, je to součást mého života. Má vlastní život a ten se mi líbí. Nechci v něm matku ani sestru, to je celé. Asi vám to nedochází, ale já přece nemám povinnost s kýmkoliv cokoliv sdílet, pokud JÁ nechci. Toto je moje svoboda z zároveň zodpovědnost. Překvapuje mě hloupost vaší odpovědi. Můj původní cílený dotaz byl na to, jak se vyhnout kontaktům z jejich strany a na to bylo + - odpovězeno, s tím, že jsem cítila ještě vhodný dovětek uvést - ohledně toho proč se od těchto osob distancuji. Protože mi s nimi nebylo dobře a nevyhovuje mi komunikace s nimi, nemám je ráda jako lidi, nepovažuji je za důležité ani vhodné pěstovat s nimi nějaké sdílení nebo vztahy. Nikdy vám přece nikdo nepatří, nejsme povinni někoho milovat, nejsme povinni s někým cokoliv sdílet. To platí pro "cizí" tak jako pro "rodinu". Nakonec nejlepší rodina jsou naši přítelé. Vám to jasné není? Hodně štěstí:o)

Dobrý den Emmo, zcela malý dodatek od někoho jiného:
Nedorozumění tady asi muselo přijít, protože žádný odborník by asi nedoporučil cíleně se zcela odříznout od rodiny. Tady totiž nejde o povinnost, ale o naše vlastní kořeny a zdroje. Všechny naše vztahy se odvíjejí od toho, co si přinášíme z rodiny.
Marek Páral

Psychologické poradenství : ostatní :
26.06.2009 08:53 - zobrazit dotaz

proč jsme na světě?K čemu nám je, že poznáme život, když stejně za pár let nic nebude. Nechápu, nějak mi uchází význam toho, že žijeme a za chvíli zase umřeme a nebudeme vědět o tom, co jsme "prožili". Tak proč to všechno? K čemu jsou nám ty "vynálezy"? Když to všechno stejně přestane existovat!

Milí nikdo, to je spíš otázka do duchovní sekce:-) Ale je výborné, že se ptáš (ptáte? hádám dobře, že jsi mladší?), většina lidí se neptá nebo se spokojí s banálními odpovědmi.
Chtít ti přímo odpovědět by ode mě bylo troufalé, ostatně i tak bych jen nabízel svůj vlastní příběh takového hledání a odpovědi, které jsem našel sám pro sebe. To je možná na světě to zábavné a dobrodružné, že si odpovědi musí najít každý sám. Je to taková velká hra, jak říkali už staří Indové.
Jestli mohu přispět kouskem toho osobního - tvoje otázka mi připoměla moje zděšení, když jsem si přečetl o teorii pulsujícího vesmíru, o tom, že všechno běží od velkého třesku k velkému kolapsu a zase dokola. To všechno skončí?
Dnes na tom vidím hlavně to, že člověk přemýšlí o (neskutečném) absolutnu, ale přehlíží potom to nejreálnější, nejbližší a nejskutečnější tady a teď. O kterémž mimochodem mluví většina skutečných Mistrů všech směrů. K tomu mi rozhodně pomohla práce s tělem, meditace a zájem o cokoli reálného a pozemského.

držím palce
Marek Páral

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2010.

InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .