SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Odpovědi poradce Páral Marek, Mgr.

Psychologické poradenství : ostatní : žárlivost; partnerské vztahy
13.07.2020 11:39 - zobrazit dotaz
Dobry den,chtela bych od Vas poradit se zarlivosti. Chodim s pritelem skoro 2 roky a bydlime spolu. Bohuzel zatim bydlime i s jeho rodici. A i v tom mam problem. Zarlim dokonce i na jeho mamu. Vadi mi v podstate kazda zena v jeho zivote. V predchozich vztazich si neuvedomuji, ze bych tak moc zarlila. Bylo to mozna asi take proto, ze jsem se stykala se samymy kluky bez pritomnosti holek. Nyni kdyz s pritelem nekam chodime a vetsinou tam jsou i holky, mam problem. V tu chvili se nedokazu ovladat, tak strasne me ta zarlivost nici. Chtela bych pro to neco udelat, abych na to tolik nemyslela. Pritom vim, ze pritel me miluje a ty ostatni ho nezajimaji a verim mu, ze by me nepodvedl. Pak ale nechapu, proc mi tak vadi, ze se s nekym bavi??? Muzete mi prosim poradit, jak se toho pocitu zbavit?
Dobrý den, Jano, děkuji za vaši důvěru, se kterou se obracíte na Iporadnu.
Ptáte se na vlastní pocity žárlivosti ve vztahu s vaším přítelem.
Těžká otázka, k níž poskytujete jen málo vodítek.

Pojďme nejdřív odstranit to příliš používané slovo, které ne úplně pomáhá porozumění.
Co vlastně říkáte partnerovi - a sobě, když žárlíte?
"Chybíš mi! Potřebuji tě! Jak to, že nejsi se mnou?! Jsem osamělá, zrazená."
Když se do toho pocitu, situace vžijete, na kolik let se v tu chvíli cítíte? Jak si připadáte?
Zkuste to na chvíli, než budete číst dál...







A co ještě cítíte v takové chvíli? Je to bezmoc?

Vy jste ale teď dospělá, můžete věci kolem sebe měnit, nejste už tak bezmocná, jako jste byla jako dítě.

A já si dovolím hádat, že toto jsou právě pocity dítěte. Dítěte, které potřebuje mámu, kterému chybí máma (a tu jedinou konkrétní zmiňujete jako objekt svých pocitů).
Pro dítě to ale není nic nenormálního, je to základní potřeba, která musí být naplněna.
Aby dítě (které je reálně bezmocné a nemá možnost postarat se o sebe samo) přežilo a mohlo vyrůst a starat se o sebe i o druhé.

Nepíšete nic o sobě, takže nevím, zda se aspoň přibližuji. Problémy s ne-naplňováním potřeb pak mohou vést k přerušení blízkého kontaktu právě s osobami, které jsem nejvíc potřebovali (matka, otec), cítíme se zrazeni, snažíme se vystačit sami, nedůvěřujeme.
Uvnitř ale stále zůstává nedokončený pohyb, pořád něco/někdo chybí.

A můžeme pak snadno - nevědomě - očekávat od partnerství, že tu díru zaplní. Očekáváme od partnera, že bude matkou i otcem, že nám bude stále k dispozici, že bude jen pro nás a naše potřeby.

Zároveň jako dospělí víme, že to není možné (kdybyste takovou představu dotáhla do konce, zjistila byste, že je to spíš horor), a tak bojujeme sami se sebou, což situaci ještě komplikuje.

Co tedy dělat?

Dobré začít u sebe a být k sobě i druhým upřímná.
Jaký mám vztah s mámou? Možná je vzdálenější, než bych někde hluboko chtěla. Mohu říct nahlas sobě - nebo i mámě - "Chybělas mi"? Možná jsem se na tebe zlobila, ale myslím, že jsi dělala, co jsi mohla. Jako velká už vím, jak je to někdy těžké."

A je možné říct svému dětskému já - "Jsi úžasně statečná, že jsi to tehdy zvládla!" A vzít ji za ruku a ukázat jí - "Pojď, už jsme velké, teď se o sebe dokážeme postarat sami, ukážu ti jak. A ty mi můžeš říct, co potřebuješ. Uvidíš, jak může být svět i hezký a naplněný."

A také svému partnerovi. To může být hádám obtížné, protože se to dotýká toho, proč jste vůbec spolu - proč jste si vybrala někoho, kdo má zřejmě hodně těsný vztah se svými rodiči (matkou), kdo o vás umí pečovat (možná jako nějakým způsobem pečuje o mámu).

Dost možná to byla právě partnerova blízkost, péče, rodina, která ve vás otevřela toto vaše téma, dovolila vám ho uvědomit si a dokonce požádat o pomoc. I pro vašeho partnera by to mohlo přinést uvědomění, jak funguje ve vztazích - zda i on si dovoluje kontakt se svým vnitřním dítětem a svými skutečnými potřebami. A můžete tak vyrůst společně.

Milá Jano, je to jedno velké hádání z křišťálové koule vašich čtrnácti vět. Pokud jsem se netrefil, neváhejte kontaktovat Iporadnu znovu, je nás tu k odpovídání více. Nebo - pokud jste už učinila tento krok a požádala o pomoc - jít ještě dál a požádat někoho naživo, protože sebedelší email nenahradí živý kontakt a blízkost, což určitě víte :)

Držím palce,
Marek Páral





Psychologické poradenství : ostatní : rodiče a děti; rozchod;
17.06.2020 12:52 - zobrazit dotaz
Je mi 52 let, mám 25letého syna a 23letou dceru. Rozešli jsme se s manželem, protoze si nasel jinou partnerku. Já ani syn se s manželem nestýkáme, dcera s ním udržuje přátelský vztah. Dobře vím, že v takovýchto případech nemají rodiče zasahovat do vztahů dětí s druhým partnerem a také se tím řídím. Ke stykům mé dcery s otcem se tvářím, že je to prima a v pořádku.Ve skrytu duše však bych si přála, aby dcera manžela "potrestala" svým nezájmem a jejich vztah mě velmi popuzuje. Chtěla bych,aby byla "absolutně při mně". Já sama mám s dcerou velmi hezký vztah. Jak se mám přimět k tomu, abych to, co rozumem chápu, přijala i vnitřně? Citově se s tím neumím vyrovnat a strašně se tím trápím. Navenek ale opravdu předstírám, že je to v pořádku a že je jasné, že můj manžel zůstane vždy jejím tatínkem.
Dobrý den, Olgo, děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na Iporadnu. Kéž by takových dotazů bylo více, sama popisujete, že víte, co byste měla dělat (a já s vámi souhlasím), ale nevíte, jak toho dosáhnout.

Jistě je tam mnoho bolesti, křivd, nevypořádaných záležitostí určitě i starších než jen rozchod, o kterém píšete. Je to běh na dlouhou trať, nechtějte přeskočit sama sebe a všechny ty pocity, kterými je třeba prostě projít. Dovolte si je sama sobě, pracujte na nich aktivně, najděte si pomoc, podporu, přiznejte se k nim - a vezměte je za své.

Možná bych pro vás měl konkrétní návrh - Řekněte toto, co jste napsala sem, svým dětem. Řekněte jim - Bolí mě to, ale zároveň vím, že je to - a zůstane to - váš táta. Řekněte jim, že tyto pocity a křivdy jsou vaše a vy si za svoje berete, oni s nimi nemají nic společného, nemusí je nést za vás, nemusí za vás bojovat váš boj, nést vaši tíhu. Řekněte jim, že to, co se stalo a co se děje mezi vámi a vaším manželem je věc vás dvou, kterou si musíte vyřešit vy sami. Oni jsou pořád vaše společné děti, pro které vy oba stále zůstáváte rodiči.

Možná to otevřené vyslovení, přiznání, přijetí odpovědnosti je to, co vám pomůže, umožní prožít to, co je třeba. A rozhodně by to vašim dětem mohlo ulevit. Vždyť syn potřebuje otce jako vzor a nepřísluší mu bojovat s otcem kvůli matce. I k dceři pak můžete mít blíž, když ona nebude cítit, že máte výhrady k její lásce k otci.

Držím palce Olgo, a ještě jednou děkuji za Váš dotaz
Marek Páral

EDIT: operátorka Iporadny mě požádala o zodpovězení nezodpovězeného dotazu a teď vidím, že jsme odpověděli dva - nechal jsem si otevřené okno prohlížeče. To jen k vysvětlení.
Psychologické poradenství : ostatní : partnerské problémy; mezilidské vztahy; komunikace; obavy
14.06.2020 13:18 - zobrazit dotaz
Dobrý den. V poslední době máme s přítelem častý problém v tom, že on si myslí, že se o něho moc starám. Má pravdu, že mu často něco připomínám a taky mu říkám svůj názor na to, co dělá, když si myslím, že je v té chvíli důležitější udělat něco jiného a nejsem si jistá, jestli si to uvědomuje a počítá s tím. Myslím to dobře, chci zabránit tomu, aby on potom měl problémy z toho, že něco nestihl dodělat nebo něco nemá co mít měl a slíbil. On je člověk, který rád a ochotně všem vyhoví, i když ve chvíli, kdy něco slibuje si neuvědomí, že to přinese problémy hlavně z hlediska času, kterého moc nemám. Vím, že on takový je, že ho nezměním. Jen mě mrzí, že když mu chci nějak pomoci, dát radu, nápad, tak si myslí, že mu diktuju, co má kdy a jak udělat. Nevím, jak mám buď v sobě zvládnout svojí potřebu říkat mu, co si myslím, že by mohlo být dobré, lepší nebo jak mu říct, že to není diktát, něco na čem trvám, ale jen nápad, návrh, který vím, že pokaždé nemusí být dobrý, hlavně když se jedná o něco, o čem nevím všechno. Ale to se právě dozvím až z jeho reakce a to už je pozdě, protože jsem radila ve chvíli, kdy o to nestál, nežádal. Jenže já měla pocit - obrazně řečeno, že se řítí do propasti a já mám šanci hodit mu záchrané lano a vytáhnout ho ven, protože nechci vidět, jak padá. On říká, že žádnou radu nepotřeboval, kdyby jí chtěl, tak si o ní řekne. Já si myslím, že ve chvíli, kdy někdo něco dělá, o čem je přesvědčený, že je správné, tak o žádnou radu nežádá a když druhý vidí, že tou činností se ten první řítí do maléru, tak mu poradí dřív, než do toho maléru spadne.

Druhý můj problém je ten, že ve společnosti lidí se nedokážu zapojit do zábavy. Většinou sedím, koukám, poslouchám a málokdy něco řeknu. A když, tak se dlouho odhodlávám. Je pravda, že mluvím nesrozumitelně, ale s tím už jsem začala něco dělat. Přítel je hodně komunikativní, dokáže se bavit se všemi a o všem a já mám pocit, že mě ve společnosti přehlíží. Rozum mi říká, že je vpořádku, že se bavíme se všema a ne jen spolu, když jsme někde s někým. Problém je v tom, že já mám pocit, že on se baví a já jenom sedím. Nevím proč se nedokážu zapojit, i když bych kolikrát chtěla. Jak tohle překonat?
Dobrý den, Maru, omlouvá se za pozdní odpověď a zároveň děkuji za vaši důvěru, s níž se obracíte na Iporadnu. Ptáte se, co dělat s vaší potřebou radit vašemu příteli, přestože on to nechce. A také se ptáte, co dělat se svojí - introverností...

K první otázce - to, co popisujete je tak běžný jev, že ho máme tendeci považovat za normální a dokonce zdravý. Hmm, ne tak úplně. Představte si, jaké má takové počínání důsledky: změní partnera? Ne, proč by to dělal, když teď myslíte za něho?! Převezme za svůj život a konání víc odpovědnosti? Ne, proč, když to děláte za něj vy?! Navíc teď může mít výbornou výmluvu - proč jsi mi to neřekla?! Prostě tím dosahujete úplného opaku. Až se člověk diví, proč se to tedy děje? Není možné, že tím oba sledujete nějaký jiný, nevyslovený cíl? Je to dost možné - oba tím získáváte pozornost toho druhého. Váš partner vás svým nezodpovědným chováním nutí k opakované snaze radit a pomáhat; vy se svou podporou stáváte užitečná a pro partnera důležitá. Je to možná taková hra. Ale protože není úplně upřímná, vlastně jde o oboustrannou manipulaci, tak výsledkem asi nebude úplně šťastný vztah, který by vás oba naplňoval a rozvíjel.
Jak z toho? Na to je nejspíš jeden email krátký. Dobré se podívat na vaši vlastní potřebu být užitečná, milovaná - jakým způsobem si toto dovolujete, jak toho dosahujete? Mám cenu taková, jaká jsem, nebo jen jako pomocník?
Co se stane, když řeknete partnerovi - "Nechávám odpovědnost za tvoje činy tobě."? A zároveň: "A já si beru zodpovědnost za svoje činy i za to, jak přijímám lásku."?
Možná jste ze své původní rodiny naučená pomáhat - Až dost pomůžu mámě/tátovi, budou tu konečně pro mě, tak jak je potřebuji... Ale tak to nefunguje, jako velcí už můžeme, musíme najít a dovolit cestu k lásce, k tomu, co potřebujeme sami.

Dost možná vaše druhá otázka souvisí s první - dovolíte si být taková, jaká jste? Ve společnosti? Možná jste docela normálně introvertní a halasná společnost není to, co potřebujete, co vám dělá dobře. Proč se potom nutit? Stejně nakonec člověku nezbývá, než se přijmout, jaký je, všechno ostatní nevede k dobrým koncům. Mně samotnému udělal velkou radost kniha Hypersenzitivní lidé mezi námi. Pochopil jsem, že nejsem divný, jen prostě nějaký. Nevím, jestli je to váš případ, zkuste.

Snad jsem se alespoň malinko trefil, Maru, pokud ne, pokračujte v pátrání, nebojte se požádat o pomoc, jako jste to udělala tady, jsem jen jeden z mnoha zdejších poradců.

Držím palce, hezké dny, Marek Páral
Psychologické poradenství : rodinné právo : 20 let manželství; manžel několik let nekomunikuje; zloba; agrese; fyzické napadání;
04.06.2020 14:18 - zobrazit dotaz
Dobrý den, chci se poradit ohledně chování mého muže jsme spolu dvacet let, máme krásný dům který jsme postavili podle svéhom dvě děti skoro dospělé, a muž už pár let nechce komunikovat nedomlouvá se s dětmi mluví jen když ho osloví a okolo domu nechce nic dělat neustále se zlobí a vyhazuje nás z domu že tu vše ničíme, několikrát mě i napadl protože jsem chtěla něco opravit nebo domluvit a on pořád mele dokola že se se mnou domluvit nedá, že vše ničím nesmí se v domě nic rozbít jinak má záchvaty vzteku, vše má původy v špatném vztahu mě a jeho matky která každou návštěvu mě taky furt napadala za vše co dělám jinak pak začala to zkoušet na děti, a od té doby tam nejezdíme, děti tam nedhtějí, chci se zeptat zda se dá něco dělat s jeho agresí začal mi ted dokonce onikat. Smutné je že je to velmi chytrý člověk a navenek působí jako šikula co má v hlavě vše v pořádku, rozvod to neřeší samozřejmě by to bylo řešení, ale myslím že ani pak bychom se prostě nedomluvili je možno ho nějak dostat k psychologovi aby zjistil zda není opravdu nemocný? děkuji, nechci ublížit ani jemu ani dětem
Dobrý den, Slavěnko, děkuji za důvěru, s níž se na Internetporadnu obracíte. Popisujete problematické chování svého manžela a vyjadřujete obavu o jeho psychické zdraví.

To, co popisujete, nevypadá úplně jako zdravý vztah, nicméně z několik Vašich řádků nelze činit závěry a rozhodně bych si netroufal vyslovovat žádné diagnózy či podezření, stejně tak může jít o napětí, které si přinesl ještě ze své rodiny. A především - na poradnu se obracíte Vy a stejně tak Vy jste ta, která chce změnu a něco pro ni dělá, takže mohu radit jen vám.

Máme obecně sklon přenášet naše problémy na partnery, nebo je dokonce nechat tyto problémy za nás nést a řešit. Muži jsou tím pověstní a ženy si myslí, že dělají dobře, když se tohoto ujímají. Lépe by ale bylo, kdybyste manželovo těžké nechala s láskou jemu, aby se s tím popral sám.

Co mohu říct Vám. Všiml jsem si, že sama už vlastně víte, co je příčinou celé situace: váš špatný vztah k manželově matce. Proč se tedy neptáte, jak byste vy mohla tento vztah zlepšit? Protože nejspíš také víte, že toto není správné řešení, nefungovalo by to.

Nemohl by to být spíše obtížný vztah vašeho manžela ke své matce/otci, něco, co on sám odmítá řešit a přenáší to na vás?

Takže prvním krokem by pro vás mohlo být opustit tuto představu, že příčinou jste vy, i tu, že vy to můžete vyřešit, která vám brání obtížnou situaci pustit - nechat ji manželovi. Mohla byste mu přímo říct: "To je mezi tebou a tvou matkou, to si musíš vyřešit sám."? Nebo nějak jemněji: "Vím, že to máš s mámou těžké. Nebudu mezi vás vstupovat, aby to nebylo ještě těžší. Nechám to na tobě." Nebo se ohradit: "Opravdu se zlobíš na nás?" "Myslíš, že je fér, že si na nás vyléváš svůj vztek na..." Nebo můžete toto vše říct - napřed - jen sama sobě a symbolicky odstoupit od vztahu manžela a tchýně, přestat pomáhat. Víc se soustředit na sebe, děti, jen váš vztah s manželem.

Stejně tak se ptáte na radu, ale zároveň jste si jistá, že rozvod to "samozřejmě neřeší". Určitě vás nechci navádět k rozvodu, ale když si předem zakážete jakoukoli změnu, cestu je váš prostor byť i jen pro přemýšlení omezený.

Zkuste si jen představit, že taková možnost někde existuje. Muži jsou ve vztazích často velmi neobratní, slepí, hluší - a někdy je třeba velké postrčení, aby se probudili, vzpamatovali. Neradím ani, abyste manžela stavěla před dilemata - buď se změníš, nebo rozvod! Ono stačí, abyste sama v sobě otevřela prostor vlastní svobody, vlastní ceny a možná už to může zapůsobit změnu. Třeba jen více síly pro vás samotnou. Zabývat se vlastním životem, hledat vlastní radost, vystoupit ze zaběhaných kruhů, přenechat řešení problémů tomu, komu náleží, vystoupit z pozice hromosvodu (ženy to někdy dělají pro muže z lásky, je to způsob, jak je podpořit, ale je devastující). Když nemůžete hýbat věcmi v domě, vyražte někam ven, s dětmi, sama, nechejte chvíli manžela samotného.

Nevím, jestli jsou mé rady pro vás to pravé. Ale už jste se zeptala a můžete se zeptat znovu, jinde. První krok bývá nejtěžší, to je to vystoupení z kruhu, a pak už cesta běží sama. Určitě je lepší mluvit s někým z očí do očí než tenká linka elektronického psaní, takže se klidně obraťte na někoho skutečného, řekněte si o pomoc.

Držím palce, Slavěnko,

Marek Páral
Psychologické poradenství : duševní problémy : strach; stres; třes; zvýšená citlivost; úzkostné stavy
19.02.2018 09:14 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
Můj problém trvá už asi 3 roky, ale až v posledním roce se stupňuje.
Ve vypjatých situacích, začnu mít třes. Poprvé se mi to stalo na pohřbu švagra, na smuteční hostině, když jsem měla jíst. Smutek, stres a nervozita ze situace a též uprene pohledy proti sedících hostů způsobilo, že když jsem chtěla začít jíst, třásla se mi hlava. Dost mě to vyděsilo, cítila jsem se trapně. Po pár pokusech najíst se normálně se to zklidnilo. Ovšem provází mě to dodnes, jakmile na mě někdo kouká, když třeba jim začne se mi hlava třást, tím se spustí samozřejmě obavy že to někdo vidí, začne mi budit strašně srdce jako by mi šlo o život. Nemám to vždycky, v rodinném kruhu se mi to nestává, spíše mezi cizími lidmi. Nemohu se např. V bance ani podepsat, už tím že na to myslím že se mi hlava bude třást se spustí lavina stresu a hned je mi zle, busi mi srdce a při nějakém cíleném pohybu, konkrétně podpis se mi hlava třese. Tresou se mi i ruce a mám pocit celkově ztuhlosti. Jinak se mi to neděje, je to spuštěné vyloženě situaci stresovou, nebo si to pak privolam že mám Strach že se to zase stane. Vůbec nechápu proč se to děje a hodně mě to v životě omezuje a stresuje. Mám strach že se toho nikdy nezbavim. Nevím proč mam najednou takový nával adrenalinu a strachu když se mám veřejné podepsat a někdo se na mě dívá, nebo když se mám třeba ve společnosti kolegů napít kávy. Ten třes hlavy není asi nijak velký ale je znatelný a mě v těchto situacích kdy nastane celkové není vůbec dobře. Začnu se potit, buší mi srdce.. mám myasthenii gravis a bojím se další nemoci.. neberu již žádné léky.
Děkuji za přečtení a případnou odpověď.
Dobrý den, Nad, děkuji za Vaši důvěru, se kterou se na Iporadnu obracíte.

První věc, kterou jasně popisujete je, že se svými symptomy - třesem hlavy a rukou, bušením srdce bojujete, snažíte se je potlačit, skrýt, vnímáte je jako trapné, zaměřujete se na možné reakce okolí. To je spolehlivá cesta, jak zabránit sebeúzdravným mechanismům těla i duše, aby Vám pomohly.

Zvlášť v situaci setkání se smrtí, zármutkem jsou tělesné reakce pochopitelné. Může jít o reaktivaci našich vlastních traumat- nějaké naší ztráty, šoku, smutku, bolesti, strachu ze smrti, které ale nechtějí být potlačovány, ale naopak prožity (tentokrát v bezpečném kontextu, vědomě, laskavě) - a tím dokončeny. Jsou to jako nedokončené příběhy, příběhy, kterým chybí šťastné shledání na konci - a uznání - ano, bylo to těžké.

První krok je podívat se na svoje symptomy jako ukazatele, průvodce, pomocníky (např.: kniha http://poradna-rodina.org/kniha-symptom-ve-sluzbe/ a mnoho jiných o psychosomatice), kteří to s Vámi myslí dobře. Uznávám, že to není snadné, je dobré mít přitom nějakou oporu, nějakého průvodce. Osobně mám například výbornou zkušenost s imaginací, metodou osobního totemu (https://www.kosmas.cz/knihy/176562/osobni-totem/) nebo (https://neoluxor.cz/beletrie/pecuj-o-sve-demony-starobyla-moudrost--186944/).

Pokud zmiňujete svoji nemoc, pak jako ten, kdo zde na internetporadně vystupuje za systemické konstelace, bych se ptal nejen po tom, co těžkého jste zažila vy sama, ale dost možná, co těžkého potkalo Vaše rodiče i prarodiče. Neboť dnes již existují seriózní studie, které popisují přenos traumatu (válka, vězení, potrat, nemoc), přes generace. Takže pak i člověk, který sám nezažil žádné výrazné trauma, může nést zátěž předchozích generací.

Pokud jde o trauma generační, pomůže ponořit se do rodinné historie, objevit příběhy předků, zapomenuté nebo dokonce tabu, pomáhají rituály, oltář předků (mívaly ho všechny kultury, kromě té naší) ap.

Metoda, která dokáže s transgeneračními tématy pracovat jsou práve systemické (rodinné) konstelace. Existuje i směr, který se zaměřuje přímo na práci s traumatem, ale tam upozorňuji na maximální důležitost bezpečného prostředí a opravdu zkušeného terapeuta.

Systemické konstelace ukazují, že často neseme těžké osudy svých rodičů, pra i prapra rodičů na svých bedrech. Děláme to z lásky z (dětské) touhy jim pomoct a jsme tak s nimi spojení. Ale není to dobře - snažit se nést něčí osud, znamená nevážit si ho, říkat mu: ty to nezvládneš, udělám to za tebe. A výsledkem bývá, že váhu dvojího osudu neuneseme. Proto vhodným rituálem je láskyplné navrácení toho těžkého tomu, komu to patří (proto je dobré znát historii své rodiny) a prosba o požehnání (zapomenuté umění, které jsem ještě zažil na moravských svatbách).

Při traumatu dochází k tzv. disociaci, kdy je člověk pro přílišným stresem těžké situace vnitřně rozdělen a bolest se zapouzdří a skryje mimo dosah vědomí. Znovu se zcelit potom znamená dostat se znovu do kontaktu s touto odsunutou, zapomenutou bolestí - proto je k tomu důležitý čas a bezpečné prostředí.

Informaci o své nemoci sdělujete zcela na závěr. Nejsem odborník na myasthenii gravis, jen jsem se ujistil, že lege artis postup obsahuje také (přinejmenším doporučenou) psychoterapii a rozhodně to, co Vám píšu v jednom krátkém mailu, nemusí být jediná či správná cesta pro vás, neváhejte se obrátit na někoho osobně. Přitom zároveň existuje již mnoho těchto profesionálů, kteří se k systemickému přístupu otevřeně hlásí např. zde: http://www.cask.cz/seznam-clenu2/ (ne všichni jsou profesionální psychoterapeuti, hledejte více v jednotlivých profilech)

Držím palce, Nad, omlouvám se za prodlení s odpovědí, dlouho jsem ji nosil v hlavě a stejně mám pocit, že jsem Vám jen odcitoval pár pouček, zatímco Vás skutečný příběh čeká stále na hluboce prožité převyprávění

Marek Páral

PS: k tomu vyprávění mě dodatečně napadá - píšete?



Psychologické poradenství : partnerské problémy : podezřívavost; pochybnosti; posílení sebevědomí
30.11.2017 08:33 - zobrazit dotaz
Dobrý den, chtěla jsem se s vámi poradit o tom jak mám sama se sebou pracovat. Mela jsem pritele který me fyzicky i psychicky týral a ted se to neblaze projevuje v mem novém vztahu. Jsem díky tomu hrozně naladova usmívám se a najednou reaguji podrážděně občas jsem až moc na partnera zla. Partner z minulého vztahu mi lhal snad uplně ve všem a díky tomu jsem hrozne podezřívava za vším hledám lez nebo mívám myšlenky ta to že si semnou jen hraje bohužel se kolikrát neudržím a otázky podobného typu mu dokonce pokládám. Mam ted tendenci o všem pochybovat ten strach a obavy takřka ze všeho jsou hrozne. Snažím se sebou pracovat ale stejne se mi to vymiká z rukou. Myslím si že mi hodně naboural me smýšlení jsem jako počasí. Poraďte Prosím chci byt zase zdrave sebevědomá žena. Chci zase normalne fungovat jako kazda žena.
Dobrý den, Majdalenko,

píšete o svém stávajícím stavu - obavách a nedůvěře, jako o následcích minulého vztahu.

Zdá se tedy, že to byl silný vztah a že pro Vás stále není ukončený - ?
Ten druhý Vás asi zasáhl na citlivém místě.
A Vy můžete být stále zachycená v té situaci, v té bolesti.

Pak je obtížné začínat nový vztah. Může být víc útěkem z toho minulého (proto můžete být na stávajícího partnera zlá).
A také může být nový vztah plný snahy nezopakovat to minulé. Což ale paradoxně (jak sama píšete), to přivolává.

Protože situace není dokončená, jste pořád uvnitř, V minulém vztahu.
To je dobré si přiznat.
Například:
"Ano, ublížil mi."
"Bolí to."
"A stejně jsem ho milovala.
Stejně ho možná stále miluji...
A o to víc to bolí - proto to tak bolí..."

To, co se stalo - i když to bylo špatné, odsouzeníhodné - nevylučuje lásku.
Člověk si říká - nemohu ho přece milovat, když vím, jaký je, co mi provedl.
Ale láska má vlastní logiku a je silnější než všechno.
Proto je dobré si to přiznat - možná Vám pořád chybí, myslíte na něj, chtěla byste s ním být.
Přiznejte téhle části v sobě její hlas.
Ale pak jí řekněte, že to nic neubírá na tom, že to bylo také špatné, že Vám to ublížilo.
A že už to nechcete.
Dovolte si být i smutná i naštvaná. Chvíli tak, chvíli tak, zároveň, jak je potřeba.

A pak je tu hlubší vrstva:

S velkou pravděpodobností to není jen o tom jednom minulém vztahu, ale ten člověk Vás zasáhl na místě, které je zřejmě bolavé ještě z dětství, z Vaší původní rodiny - proto je to tak silné. (Proto jste zřejmě vůbec byla ochotná být s někým, kdo Vám ubližuje). Dost možná právě proto jste se setkali. Prožít spolu něco důležitého, těžkého (snad i hezkého). Možná něco dokončit, vrátit se k něčemu bolavému, nedokončenému. Možná jste zažila něco takového ve svém dětství, možná něco z toho připomíná vztah Vašich rodičů. Prostě to, co se Vám děje má jistě nějaký smysl, větší souvislosti, a proto může pomoct podívat se na to, co se Vám děje z větší perspektivy. I kdyby jen proto, abyste teď - když jste už dospělá a samostatná mohla nahlas a jasně říct: "Ne, už ne!"

Vidíte, že moje odpověď je plná "možná", jeden email je jen tenká nitka pomoci. Proto vždy doporučuji, když jste udělala tento důležitý první krok a požádala o pomoc, udělat i další a obrátit se na někoho osobně.

To je asi nejlepší odpověď, jak na sobě pracovat. Mnoho lidí dnes na sobě usilovně pracuje, ale ze zkušeností mohu říct, že jsou to často jen rafinované formy útěku a vyhýbání se. Čelit těžkým věcem vyžaduje upřímnost, odvahu, pokoru, ale většinou také podporu a někoho, kdo nám ukáže to, co sami na sobě nevidíme.

Někdy je dobré si na to najít někoho, kdo Vás podpoří - ať už přítelkyně či nějaký odborník, psycholog.

A spíš jen jako malý dodatek, bych chtěl zmínit, že pochybnosti, obavy a třeba i náladovost určitě zažívá každá normální žena - i ta sebevědomá. Ale možná jim dokáže v některé chvíli jen obyčejně říct: "Dost, to už by stačilo."

K možným cestám práce na sobě - osobně mám dobré zkušenosti s rodinnými konstelacemi, ale opatrně, dnes je dělá kde kdo, doporučuji orientovat se podle http://www.cask.cz/seznam-clenu2/.

A nakonec trochu melodramaticky - četl jsem hezkou knížku, která se jmenovala Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. Opravdu - to nám nikdo nesliboval. Život je životem se vzlety i s pády, naše duše chce prožít všechno, až se někdy zdá, že naše lpění na štěstí a bezbolestnosti bytí, ji moc nezajímá, bere všechno. A silné ženy myslím dělá přesně to samé - prošly dobrým i zlým, a i tak st8le zůstávají otevŕené tomu dalšímu, co přichází.

Držím palce, Majdalenko
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : stres; problémy v rodině
13.02.2017 17:51 - zobrazit dotaz
Dobrý den, chtěla bych se zeptat zda je rozumné vyhledat odborníka nebo je můj problém zbytečný. Mám problém zcládat stres v situacích kdy na mě křičí příslušník rodiny. Moje mamky si našla přítele a on je velice složité povahy a když je v rodině jaký koliv problém neřeší ho semnou moje máma,ale vyčíta a křičí na mě její přitel. Hodně mě to rozhodí tak že nemůžu třeba tři dny spát a i mám problém se najíst. Chtěla bych poradit zda je rozumné zajít k odborníkovi a říct mu detaily,aby mi poradil jako nestraná osoba. Nikdy chci rychle z té situace kdy na mě křičí odejít,ale je to potom ještě horší protože na mě křičí že umím jen utéct. Nevím jak tomuto problému čelit .
Děkuji moc přeji krásný den
Dobrý den, Terčo,

nejdřív se chci omluvit za prodlevu, utekl mi email od iporadny.

Děkuji ti za důvěru, se kterou se na iporadnu obracíš. Požádat o pomoc chce vždy kus odvahy. Tvůj problém určitě není zbytečný a je úplně v pořádku, když se obrátíš na nějakou poradnu, to je vždy lepší než tenká elektronická linka emailu.

V Ústí např:
http://www.poradna-unl.cz/
http://www.spirala-ul.cz

Vztahy v neúplných rodinách jsou vždy obtížné.
Kromě těch přítomných jsou tam důležití i ti, co tam právě nejsou - tvůj táta. Myslíš, že by ti mohl v této situaci pomoct? Ať se mezi rodiči stalo cokoli, je to stále tvůj táta.

Je možné, že nový partner chce tvoji mámu víc pro sebe a vnímá tě jako konkurenci (ale ty jsi tam byla dřív a on musí (by měl) uznat, že pro mámu jsi důležitější ty - možná to cítí a zkouší to/tě překřičet - ?).

Na druhou stranu, děti by si měly zařídit svůj život a nezůstávat rodičům na krku. V úplných rodinách k tomu děti má vést přece jen víc otec (tedy ne křikem, ale podporou, i když někdy...). V těch neúplných někdy nahrazují děti partnera a starají se o svého rodiče a je pro ně pak těžké nechat mámu/tátu samotné.

Je možné o tomto všem mluvit s mámou? Někdy to moc nejde, vím, a je lépe si o tom napřed promluvit s někým jiným.

Moc ti držím palce, Terčo,
Marek Páral
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : rodinné vztahy; napětí; vyčerpání; psychický tlak
16.01.2017 21:44 - zobrazit dotaz
Dobrý den, už delší dobu pociťuji, že máme doma velmi napjatou atmosféru. Jsem nejstarší dítě,tudiž je odemne očekáváno, že budu doma nejvíce pomáhat,ale mám k tomu hodně věcí do školy, brigády a pod. Jsem často osočována za to, co mě mělo napadnout udělat, že jsem na to už dostatečně stará, přitom mám další dva sourozence v podobnem věku, které to taky nenapadlo, ale jsem seřvána pouze já. Cítím, že je na mne kladen velký nátlak, jsem pořád nervózní a poslední dobou jsem hodně psychicky vytížena. Jak se mám chovat v podobných situacích? Jak se dostat do psychické pohody? Jak se uvolnit?
Dobrý den, Černý Motýle, děkujeme za dotaz i za důvěru.
Popisujete obtížnou situaci nejstašího dospívajícího (dospělého?) sourozence…

Z Vašeho krátkého dotazu je těžko poznat, zda jde o “normálně” obtížný průběh obtížného období dospívání či zda je situace nějak za tímto normálem. Usuzuji na to první, neb nezmiňujete žádné další přitěžující faktory ani situace, které byste chtěla řešit, hledáte “jen” uvolnění ve stávající situaci.

Pokud tomu tak je, ptal bych se možná, zda zmíněné napětí nepatří k této fázi Vašeho vývoje? Jestli není pozitivní v tom smyslu, že Vás nutí hledat jiné cesty a možnosti než doposud. Že vás prostě vyhání z rodného hnízda, které už je pro vás malé? Zvolila jste přezdívku Černý Motýl, což je symbol transformace, proměny - možná už se vidíte jako motýl zatímco rodiče vidí stále ještě larvu:)

Stres a hádky může způsobovat právě ona proměna - už nejste dítě, ale dospělá tak úplně také ne (i když všímám si, že se dospěle chováte - viz škola a brigády, že se chováte zodpovědně), staré už nefunguje a nové ještě tak úplně ne…

Což by mohlo vysvětlovat i to, že jako nejstarší jste v této proměně nejvíc (a také první), takže se toho nejvíc snáší na vaši hlavu.

Možná se jako Černý Motýl vidíte jako černá ovce, ale obecně nejstarší sourozenci mívají cestu nejtěžší, přebírají nejvíc zátěže od rodičů, bývají příliš zodpovědní a zároveň příliš svéhlaví, svádějí s rodiči největší boje. Zkuste si přečíst něco o sourozeneckých konstelacích, je to zajímavé čtení.

Ano, rodiče - i oni to mají jistě těžké, jste na ně tři a jestli se všichni ženete do puberty... I oni se učí nové, pro ně stejně neznámé situaci, neví si s Vámi rady. Mít s nimi trochu trpělivosti a občas je brát trochu s rezervou by mohlo situaci (nebo aspoň Vás) trochu uklidnit. Ostatně to je jedna ze známek dospělosti - že je člověk schopný se na svoje rodiče dívat také jako na lidi se svými nedostatky, omezeními, brát je tak a právě takové je mít rád (rodiče prostě nepředěláte).

Že jste požádala o pomoc je také dospělé a zodpovědné, lidé, kteří nemají problém požádat o pomoc jsou v životě úspěšnější. Emailová pomoc je ovšem tenounká a nejistá (viz druhý odstavec), takže neváhejte, pokud vám nebude dostatečná, obrátit se na někoho skutečného - přítele, odborníka.

Držím palce,
hezké mrazivo

Marek Páral

Psychologické poradenství : duševní problémy : smysl života; depresivní stavy; partnerské vztahy
09.10.2016 22:16 - zobrazit dotaz
mam uz tretim rokem problém s tim, ze se necitim byt naplnen. před rokem na me dopadla deprese z podzimu tam, ze jse, chtěl jit na psychynu. Nemam zenskou... Je to vazne tim?
Dobrý den, Rajmene, díky, že se obracíte na internetporadnu, určitě je dobře, že hledáte pomoc a že jste o ni dokázal požádat tady na iporadně. Většinou je ale elektronická rada málo a nestačí. Může ale nasměrovat - např. právě k psychologovi. Nemusíte se psychiny obávat. Osobní kontakt je rozhodně lepší, neváhejte, chodit k psychologovi je dnes normální.

Deprese může, ale také nemusí být jen z podzimu, poradit se o tom nic nepokazí.

Nemít ženskou bude spíš důsledek než příčina. Žena (vztah) depresi nevylučuje.

Neříkáte nic o své životní situaci, ale chápu, že je to pro vás obtížné. To se právě lépe v bezpečné a důvěrné rozmluvě s psychologem.

Držím vám palce, Rajmene.
Marek Páral
Psychologické poradenství : duševní problémy : rodinné vztahy; vztahy s matkou; obtíže v komunikaci
23.08.2016 13:14 - zobrazit dotaz
Dobrý den,chtěla bych poradit..mam takový probém v rodině,hlavně s mou mámou..od malička měla byla mlácená a ponizovanám,hodne veci ji rodice zakazovali a nemohla s tim nic udelat,ocividne si vzala neco z toho detsvi,hlavne po spatne strance,,protoze po te dobre nic nebylo:)..zpatky k tomu nejdluzitejsimu,mela 2 manzely...1 manzel ji tyral,jak fyzicky,tak i psychicky,rozvedla se s nim a do ted dela problemy a nechce platit starsimu bratrovy vyzivne,rozvedli se a pak se vdala za meho tatu,ktery delal presne totez jako ten prvni manzel,zili spolu 10 let a trapeni trvalo 6 let,rozvedli se,ale problemy nedela a vyzivne plati pravidelne a vcas. Jenze ten hlavni problem je,ze mama si hleda stejne typy chlapu,jak v chovani,tak i ve vzhledu,driv nebo pozdeji se vzdy zjisti,ze to jsou psychopati,berou prasky na hlavu,schyzofrenici..agrese,zavislost na automatech,chamtivi na penize nebo hur pujcovani penez od moji mamy,ted..nebo spis 2 mesice zpatky mela partnera,ktery vsechno,co jsem tady popsala mel,to same meli i ti jeji manzele..opravdu me to stve a zanechalo to na me psychicke problemy,vzdycky,kdyz neco takove o tech partnerech zjistim,tak jsem agresivnejsi,neklidna,nesoustredena,nervozni,ruce se mi klepou,nekdy na me prijde i zaplava slz,vsechno se to nahromadi..a schytavam to ja,nechci se takhle trapit,mama nic nechape a s takovymi "vadnymi" chlapi si zacina dalsi romanky,ted momentalne nema nikoho,ale ma milence,ma jich vic..a jednou po me chtela mama,at ji stahnu pisnicky do jejiho telefonu,najednou prisla nejaka sms a automaticky se ta sms otevre,mimochodem moje mama si hraje na cudnou,ale v te sms byly napsane same prasarny od toho jejiho milence a me to vytaci,mam z toho deprese..a vzdycky si rikam,ze se to zmeni,ze se vse zmeni,ze mama se bude chovat jako prava mama,a ne porad shanet partnerskou lasku,ano vim,,je to taky dulezite,ale mam pocit,ze je hleda zatim je n pro sex...misto toho,aby me vyslechla,co me trapi..nebo semnou komunikovala a nervala po me,hraje si na klidnou a milou zenu,ale jen na venek a uvnitr..teda doma,se chova,jako nejvetsi furie,vubec nechapu jeji chovani a vubec mama nevi,jaky dopad to ma ne me:)) prosim,potrebuju nutne poradit,nevim co mam delat
Dobrý den, Lio, děkuji za důvěru, na začátek bych se pokusil stručně shrnout váš dotaz, jestli dobře rozumím: vyjadřujete především starost o mámu a její sebedestruktivní chování, které nyní s obavami sledujete také u sebe.

Úplně pro začátek - tón vašeho dotazu mě vede k tomu, že jedna emailová odpověď možná nepostačí, přece jen elektronická písmenka jsou jen tenká linka. Proto bych vás chtěl - ještě před tím, než budete či nebudete souhlasit s tím, co napíšu - navést k tomu, abyste se nebála kontaktovat nějakého odborníka ve vašem okolí, pokud to tak budete cítit. Osobní kontakt, podpora může být nenahraditelná. Teď jste požádala o pomoc a udělala tak ten nejtěžší krok a překonala první překážku na cestě ven, ke zvládnutí. Další krok by už mohl být lehčí a já bych splnil svůj úkol zde v poradně, kdyby se mi vás podařilo v tom podpořit. Je v pořádku požádat o pomoc - ukazuje to, že člověk je připravený udělat v životě další krok.

Teď pro vás mám něco myšlenek, které se vám možná nebudou zamlouvat.
Máte svoji mámu velmi ráda a ráda byste jí pomohla, udělala ji šťastnou, ráda byste ji možná změnila. Jaké by bylo, kdybyste si řekla - tohle není možné, tohle nedokážu ani nemůžu udělat? Mámu nezměním… Sama píšete, že to měla vaše máma těžké. Nejspíš opakuje vzorec, který viděla ve své rodině. Ale ať tak či jinak, vy určitě někde víte a cítíte, že máma dělá to nejlepší, co dokáže z toho, co má, co dostala. I s tím svým těžkým vás dokázala vychovat, dokázala přežít a žít, stále se nevzdala a hledá lásku - nedokonale možná, ale nejlépe, jak umí.
Možná byste jí nejlépe pomohla, kdybyste ji přijala takovou jaká je.
Snažíte se o ni starat jako by ona byla dítě a vy dospělá. Ale to není pravda. Vy jste ta menší, ona vychovala vás, ona si zaslouží úctu a ne poučování. Vždyť vy jste stejně nedokonalá jako ona, podobáte se jí v její lásce i nedokonalosti. Když přijmete ji, budete moct přijmout i sebe a naopak, když přijmete sebe - se svojí nedokonalostí i podobností mámě - možná najdete víc porozumění a blízkosti.

Pamatuji si ještě rituály z moravských svateb, kdy děti děkovaly svým rodičům za to, co od nich dostaly. Poklekly před rodiče, poklonily se jim a přede všemi jim poděkovaly za to, že tu mohou být, že to, co jsou - v dobrém i zlém - jsou díky svým rodičům. “Mami, tati, děkuji vám za svůj život, za všechno, co jste mi dali. Teď se o něj budu starat sám…”

Možná vám máma nedala to, co jste od ní čekala a potřebovala. Měla sama tolik svého těžkého, že na vás už neměla tolik místa a pozornosti, jak by máma měla pro své dítě mít (píšete: “se vse zmeni,ze mama se bude chovat jako prava mama”). Snažíte se o mámu postarat, aby se ona konečně mohla postarat o vás. Ale to je dětská touha, která se nevyplní. Když to přijmete, možná se vám ulehčí od marného boje. Teď už jste dospělá a je na vás, abyste se o sebe postarala sama. Naopak pokud budete stále věnovat pozornost mámě, obracet se toužebně k minulosti, k nereálné touze po změně, nebudete mít energii pro přítomnost, pro sebe, pro svoji rodinu a budoucnost. A budete tak vlastně stejná jako vaše máma. Možná se ten vzorec předává ve vaší rodině už dlouho (a věřte, nejste jediná taková rodina).

Popisujete také velký boj ženy versus muži. Velké zraňování, nedůvěru, lásku i bolest. Ano, pokud máma nevěří mužům, má s nimi špatné zkušenosti, pak i dcera má v sobě nedůvěru. Přesto ale tu druhou polovinu, lásku potřebujeme, takže do vztahů jdeme, ať to stojí co to stojí. A vy jste možná ten důvod, proč vaší mámě stálo za to vstoupit do vztahu s vaším tátou (který třeba nebyl ideální, ale kdo je), do vztahu, který ji hodně stál, ale také jí - ve vás - hodně dal.

Což mě přivádí možná k tomu nejtěžšímu - mluvíte celou dobu o mámě. Co táta? Ano, asi nebude ideální, možná máte pocit, že jen myšlenkami na něj zrazujete mámu. Ale bez něj byste tu nebyla. On je vaše druhá polovina, polovina vašich buňěk, života. Možná teď není ještě čas, abyste si odpustili a padli si rovnou do náruče, ale pro vaši rovnováhu, pro to, abyste mohla vykročit do svého života jako celá, nejen jako polovina (která možná právě proto neustále padá k mámě), by mohlo pomoct třeba úplně tiché “Tati. Ať jsi jaký jsi, jsi moje polovina a já ti děkuju za to, že tu můžu být. Není to ideální, ale stojí to za to. A mám ráda mámu i tebe, i když dát to v sobě dohromady je velká dřina. To těžké, co bylo mezi váma, nechávám vám a já se k vám schoulím jako malá holčička a nechám se vámi chvíli hýčkat, než půjdu dál sama, velká…”

A je tu vlastně ještě něco těžšího. Sex.
Hmmm, děti by se neměly zajímat o sex rodičů, to jim nenáleží. Mají být vděčné, že díky němu tu mohou být a dál ne, s úctou se zastavit před tím, co je větší než ony. Protože díky sex tu jsme. Protože kdyby děti mohly rodičům mluvit do sexu, mohlo by se stát, že by tu vůbec nebyly. Vidíte, že, když jste se takové věci o mámě dozvěděla, že vás to hodně zatížilo. Zkuste se mámě za to aspoň v duchu omluvit (i když to bylo neúmyslné), uleví vám to (”Mami, do toho mi nic není. Promiň.”).
Napadá mě, že pokud přijmete do svého srdce svého tátu, budete moct tu neodbytnou otázku sexu nechat mezi vašimi rodiči, kam také patří. “Mami, tati, to je mezi vámi, do toho mi nic není. U vás chci být malá.”
A žít potom svůj život a svůj sex svobodně.
Možná dokonce to je příčinou rozmíšek mezi vámi a matkou, že vstupujete do věcí, do kterých vám nic není (třebaže s upřímnou starostí).
Potřeba sexu je potřeba lásky - i když vyjádřená poněkud jednostranně a často zraňujícně. Nesuďte v tom mámu, podívejte se, jak to máte vy sama? Člověk zůstává na rovině těla, sexu, když se nemůže druhému pohlaví otevřít s důvěrou, když se necítí bezpečný, pochopený, přijatý, milovaný.

Vidíte možná sama, že se sexem má problém celá společnost, že celá společnost je pokrytecká, hraje si na cudnou a vespod… Internet plný porna a na facebooku cenzujují bradavky, kojení na veřejnosti pohoršuje, zatímco každá druhá reklama láká sexem. Tisíce let se lidstvo snaží vymýtit nevěru a ona je snad vytrvalejší než manželství, sexuální skandály kvetou pod rouchy kněží a tak bych mohl pokračovat dlouho a dlouho.
My, malí, nedokonalí lidé máme tu schizofrenii (kterou doslova zmiňujete) naučenou hluboko v sobě. Zákaz kontra přirozenost, sex je hříšný, ale všichni jsme tu jen díky němu, je to neslušné a špatné a přitom je to to nejkrásnější, co zažíváme, všichni se tváříme cudně, ale všichni víme, že pod šaty je i císař nahý, všichni tak žijeme ve lži, někdo víc, někdo méně. Všichni jsme naučeni cítit se provinile a naše úsilí dokazovat opak je předem odsouzeno k marnosti. Vzepřít se tomu, co říkají všichni kolem, a stát si za tím, co mi říká moje tělo a moje přirozenost, je těžké. Jediné, co proti tomu můžeme postavit je přesvědčení - já jsem v pořádku, tak jak jsem. Tím také nejvíc pomůžete a potěšíte svoji mámu - když dokážete mít ráda sama sebe a budete ve svém životě šťastná. To je pro rodiče největší odměna, která říká, že jeho život - i s tím těžkým - stál za to.

Je to konec konců sexualita, která v pubertě způsobuje revoltu dětí proti světu rodičů, proti jejich příkazům, zákazům, pocitům viny - vlastně ona osvobozuje člověka z pout, vede ho do světa, nutí ho - i proti jeho vůli - stát dospělým, nezávislým. Je to ale těžký úkol a asi nikdo ho nezvládne na sto procent. A tak zkoušíme být chvíli hodní, pak se to nedá udržet, tak se pustíme, jdeme od extrému k extrému. To, co jsme a co máme v sobě (a to je i sex) se nedá odstranit, můžeme to jen potlačit, ale ono to stejně vykoukne, později, jinde, a my jsme pak nazlobení sami na sebe, že nedokážeme být dost hodní, cudní. Lepší je přijímat se se vším, co k nám patří, lehce, něžně, s láskou a shovívavostí sama k sobě i k druhým.

Ale to se nechávám unášet už příliš obecnými řečmi. Pro vás z toho aspoň vyplývá, že toto neřešíte sama a tudíž v tom nemusíte být sama.

Lio, držím moc palce.

Pokud vás moje odpověď neuspokojila, napište iporadně znovu, poradců je tu mnoho a operátorka přepošle vaši otázku jinému. Můžete také ve zpětné vazbě dát vědět, jestli vám odpověď pomohla či požádat o kontakty na psychology či poradce poblíž vašeho bydliště.

Hezké léto,
Marek Páral





Jdi na stranu << předchozí     následující >>

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .