SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Odpovědi poradce Páral Marek, Mgr.

Psychologické poradenství : duševní problémy : strach; stres; třes; zvýšená citlivost; úzkostné stavy
19.02.2018 09:14 - zobrazit dotaz
Dobrý den,
Můj problém trvá už asi 3 roky, ale až v posledním roce se stupňuje.
Ve vypjatých situacích, začnu mít třes. Poprvé se mi to stalo na pohřbu švagra, na smuteční hostině, když jsem měla jíst. Smutek, stres a nervozita ze situace a též uprene pohledy proti sedících hostů způsobilo, že když jsem chtěla začít jíst, třásla se mi hlava. Dost mě to vyděsilo, cítila jsem se trapně. Po pár pokusech najíst se normálně se to zklidnilo. Ovšem provází mě to dodnes, jakmile na mě někdo kouká, když třeba jim začne se mi hlava třást, tím se spustí samozřejmě obavy že to někdo vidí, začne mi budit strašně srdce jako by mi šlo o život. Nemám to vždycky, v rodinném kruhu se mi to nestává, spíše mezi cizími lidmi. Nemohu se např. V bance ani podepsat, už tím že na to myslím že se mi hlava bude třást se spustí lavina stresu a hned je mi zle, busi mi srdce a při nějakém cíleném pohybu, konkrétně podpis se mi hlava třese. Tresou se mi i ruce a mám pocit celkově ztuhlosti. Jinak se mi to neděje, je to spuštěné vyloženě situaci stresovou, nebo si to pak privolam že mám Strach že se to zase stane. Vůbec nechápu proč se to děje a hodně mě to v životě omezuje a stresuje. Mám strach že se toho nikdy nezbavim. Nevím proč mam najednou takový nával adrenalinu a strachu když se mám veřejné podepsat a někdo se na mě dívá, nebo když se mám třeba ve společnosti kolegů napít kávy. Ten třes hlavy není asi nijak velký ale je znatelný a mě v těchto situacích kdy nastane celkové není vůbec dobře. Začnu se potit, buší mi srdce.. mám myasthenii gravis a bojím se další nemoci.. neberu již žádné léky.
Děkuji za přečtení a případnou odpověď.
Dobrý den, Nad, děkuji za Vaši důvěru, se kterou se na Iporadnu obracíte.

První věc, kterou jasně popisujete je, že se svými symptomy - třesem hlavy a rukou, bušením srdce bojujete, snažíte se je potlačit, skrýt, vnímáte je jako trapné, zaměřujete se na možné reakce okolí. To je spolehlivá cesta, jak zabránit sebeúzdravným mechanismům těla i duše, aby Vám pomohly.

Zvlášť v situaci setkání se smrtí, zármutkem jsou tělesné reakce pochopitelné. Může jít o reaktivaci našich vlastních traumat- nějaké naší ztráty, šoku, smutku, bolesti, strachu ze smrti, které ale nechtějí být potlačovány, ale naopak prožity (tentokrát v bezpečném kontextu, vědomě, laskavě) - a tím dokončeny. Jsou to jako nedokončené příběhy, příběhy, kterým chybí šťastné shledání na konci - a uznání - ano, bylo to těžké.

První krok je podívat se na svoje symptomy jako ukazatele, průvodce, pomocníky (např.: kniha http://poradna-rodina.org/kniha-symptom-ve-sluzbe/ a mnoho jiných o psychosomatice), kteří to s Vámi myslí dobře. Uznávám, že to není snadné, je dobré mít přitom nějakou oporu, nějakého průvodce. Osobně mám například výbornou zkušenost s imaginací, metodou osobního totemu (https://www.kosmas.cz/knihy/176562/osobni-totem/) nebo (https://neoluxor.cz/beletrie/pecuj-o-sve-demony-starobyla-moudrost--186944/).

Pokud zmiňujete svoji nemoc, pak jako ten, kdo zde na internetporadně vystupuje za systemické konstelace, bych se ptal nejen po tom, co těžkého jste zažila vy sama, ale dost možná, co těžkého potkalo Vaše rodiče i prarodiče. Neboť dnes již existují seriózní studie, které popisují přenos traumatu (válka, vězení, potrat, nemoc), přes generace. Takže pak i člověk, který sám nezažil žádné výrazné trauma, může nést zátěž předchozích generací.

Pokud jde o trauma generační, pomůže ponořit se do rodinné historie, objevit příběhy předků, zapomenuté nebo dokonce tabu, pomáhají rituály, oltář předků (mívaly ho všechny kultury, kromě té naší) ap.

Metoda, která dokáže s transgeneračními tématy pracovat jsou práve systemické (rodinné) konstelace. Existuje i směr, který se zaměřuje přímo na práci s traumatem, ale tam upozorňuji na maximální důležitost bezpečného prostředí a opravdu zkušeného terapeuta.

Systemické konstelace ukazují, že často neseme těžké osudy svých rodičů, pra i prapra rodičů na svých bedrech. Děláme to z lásky z (dětské) touhy jim pomoct a jsme tak s nimi spojení. Ale není to dobře - snažit se nést něčí osud, znamená nevážit si ho, říkat mu: ty to nezvládneš, udělám to za tebe. A výsledkem bývá, že váhu dvojího osudu neuneseme. Proto vhodným rituálem je láskyplné navrácení toho těžkého tomu, komu to patří (proto je dobré znát historii své rodiny) a prosba o požehnání (zapomenuté umění, které jsem ještě zažil na moravských svatbách).

Při traumatu dochází k tzv. disociaci, kdy je člověk pro přílišným stresem těžké situace vnitřně rozdělen a bolest se zapouzdří a skryje mimo dosah vědomí. Znovu se zcelit potom znamená dostat se znovu do kontaktu s touto odsunutou, zapomenutou bolestí - proto je k tomu důležitý čas a bezpečné prostředí.

Informaci o své nemoci sdělujete zcela na závěr. Nejsem odborník na myasthenii gravis, jen jsem se ujistil, že lege artis postup obsahuje také (přinejmenším doporučenou) psychoterapii a rozhodně to, co Vám píšu v jednom krátkém mailu, nemusí být jediná či správná cesta pro vás, neváhejte se obrátit na někoho osobně. Přitom zároveň existuje již mnoho těchto profesionálů, kteří se k systemickému přístupu otevřeně hlásí např. zde: http://www.cask.cz/seznam-clenu2/ (ne všichni jsou profesionální psychoterapeuti, hledejte více v jednotlivých profilech)

Držím palce, Nad, omlouvám se za prodlení s odpovědí, dlouho jsem ji nosil v hlavě a stejně mám pocit, že jsem Vám jen odcitoval pár pouček, zatímco Vás skutečný příběh čeká stále na hluboce prožité převyprávění

Marek Páral

PS: k tomu vyprávění mě dodatečně napadá - píšete?



Psychologické poradenství : partnerské problémy : podezřívavost; pochybnosti; posílení sebevědomí
30.11.2017 08:33 - zobrazit dotaz
Dobrý den, chtěla jsem se s vámi poradit o tom jak mám sama se sebou pracovat. Mela jsem pritele který me fyzicky i psychicky týral a ted se to neblaze projevuje v mem novém vztahu. Jsem díky tomu hrozně naladova usmívám se a najednou reaguji podrážděně občas jsem až moc na partnera zla. Partner z minulého vztahu mi lhal snad uplně ve všem a díky tomu jsem hrozne podezřívava za vším hledám lez nebo mívám myšlenky ta to že si semnou jen hraje bohužel se kolikrát neudržím a otázky podobného typu mu dokonce pokládám. Mam ted tendenci o všem pochybovat ten strach a obavy takřka ze všeho jsou hrozne. Snažím se sebou pracovat ale stejne se mi to vymiká z rukou. Myslím si že mi hodně naboural me smýšlení jsem jako počasí. Poraďte Prosím chci byt zase zdrave sebevědomá žena. Chci zase normalne fungovat jako kazda žena.
Dobrý den, Majdalenko,

píšete o svém stávajícím stavu - obavách a nedůvěře, jako o následcích minulého vztahu.

Zdá se tedy, že to byl silný vztah a že pro Vás stále není ukončený - ?
Ten druhý Vás asi zasáhl na citlivém místě.
A Vy můžete být stále zachycená v té situaci, v té bolesti.

Pak je obtížné začínat nový vztah. Může být víc útěkem z toho minulého (proto můžete být na stávajícího partnera zlá).
A také může být nový vztah plný snahy nezopakovat to minulé. Což ale paradoxně (jak sama píšete), to přivolává.

Protože situace není dokončená, jste pořád uvnitř, V minulém vztahu.
To je dobré si přiznat.
Například:
"Ano, ublížil mi."
"Bolí to."
"A stejně jsem ho milovala.
Stejně ho možná stále miluji...
A o to víc to bolí - proto to tak bolí..."

To, co se stalo - i když to bylo špatné, odsouzeníhodné - nevylučuje lásku.
Člověk si říká - nemohu ho přece milovat, když vím, jaký je, co mi provedl.
Ale láska má vlastní logiku a je silnější než všechno.
Proto je dobré si to přiznat - možná Vám pořád chybí, myslíte na něj, chtěla byste s ním být.
Přiznejte téhle části v sobě její hlas.
Ale pak jí řekněte, že to nic neubírá na tom, že to bylo také špatné, že Vám to ublížilo.
A že už to nechcete.
Dovolte si být i smutná i naštvaná. Chvíli tak, chvíli tak, zároveň, jak je potřeba.

A pak je tu hlubší vrstva:

S velkou pravděpodobností to není jen o tom jednom minulém vztahu, ale ten člověk Vás zasáhl na místě, které je zřejmě bolavé ještě z dětství, z Vaší původní rodiny - proto je to tak silné. (Proto jste zřejmě vůbec byla ochotná být s někým, kdo Vám ubližuje). Dost možná právě proto jste se setkali. Prožít spolu něco důležitého, těžkého (snad i hezkého). Možná něco dokončit, vrátit se k něčemu bolavému, nedokončenému. Možná jste zažila něco takového ve svém dětství, možná něco z toho připomíná vztah Vašich rodičů. Prostě to, co se Vám děje má jistě nějaký smysl, větší souvislosti, a proto může pomoct podívat se na to, co se Vám děje z větší perspektivy. I kdyby jen proto, abyste teď - když jste už dospělá a samostatná mohla nahlas a jasně říct: "Ne, už ne!"

Vidíte, že moje odpověď je plná "možná", jeden email je jen tenká nitka pomoci. Proto vždy doporučuji, když jste udělala tento důležitý první krok a požádala o pomoc, udělat i další a obrátit se na někoho osobně.

To je asi nejlepší odpověď, jak na sobě pracovat. Mnoho lidí dnes na sobě usilovně pracuje, ale ze zkušeností mohu říct, že jsou to často jen rafinované formy útěku a vyhýbání se. Čelit těžkým věcem vyžaduje upřímnost, odvahu, pokoru, ale většinou také podporu a někoho, kdo nám ukáže to, co sami na sobě nevidíme.

Někdy je dobré si na to najít někoho, kdo Vás podpoří - ať už přítelkyně či nějaký odborník, psycholog.

A spíš jen jako malý dodatek, bych chtěl zmínit, že pochybnosti, obavy a třeba i náladovost určitě zažívá každá normální žena - i ta sebevědomá. Ale možná jim dokáže v některé chvíli jen obyčejně říct: "Dost, to už by stačilo."

K možným cestám práce na sobě - osobně mám dobré zkušenosti s rodinnými konstelacemi, ale opatrně, dnes je dělá kde kdo, doporučuji orientovat se podle http://www.cask.cz/seznam-clenu2/.

A nakonec trochu melodramaticky - četl jsem hezkou knížku, která se jmenovala Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. Opravdu - to nám nikdo nesliboval. Život je životem se vzlety i s pády, naše duše chce prožít všechno, až se někdy zdá, že naše lpění na štěstí a bezbolestnosti bytí, ji moc nezajímá, bere všechno. A silné ženy myslím dělá přesně to samé - prošly dobrým i zlým, a i tak st8le zůstávají otevŕené tomu dalšímu, co přichází.

Držím palce, Majdalenko
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : stres; problémy v rodině
13.02.2017 17:51 - zobrazit dotaz
Dobrý den, chtěla bych se zeptat zda je rozumné vyhledat odborníka nebo je můj problém zbytečný. Mám problém zcládat stres v situacích kdy na mě křičí příslušník rodiny. Moje mamky si našla přítele a on je velice složité povahy a když je v rodině jaký koliv problém neřeší ho semnou moje máma,ale vyčíta a křičí na mě její přitel. Hodně mě to rozhodí tak že nemůžu třeba tři dny spát a i mám problém se najíst. Chtěla bych poradit zda je rozumné zajít k odborníkovi a říct mu detaily,aby mi poradil jako nestraná osoba. Nikdy chci rychle z té situace kdy na mě křičí odejít,ale je to potom ještě horší protože na mě křičí že umím jen utéct. Nevím jak tomuto problému čelit .
Děkuji moc přeji krásný den
Dobrý den, Terčo,

nejdřív se chci omluvit za prodlevu, utekl mi email od iporadny.

Děkuji ti za důvěru, se kterou se na iporadnu obracíš. Požádat o pomoc chce vždy kus odvahy. Tvůj problém určitě není zbytečný a je úplně v pořádku, když se obrátíš na nějakou poradnu, to je vždy lepší než tenká elektronická linka emailu.

V Ústí např:
http://www.poradna-unl.cz/
http://www.spirala-ul.cz

Vztahy v neúplných rodinách jsou vždy obtížné.
Kromě těch přítomných jsou tam důležití i ti, co tam právě nejsou - tvůj táta. Myslíš, že by ti mohl v této situaci pomoct? Ať se mezi rodiči stalo cokoli, je to stále tvůj táta.

Je možné, že nový partner chce tvoji mámu víc pro sebe a vnímá tě jako konkurenci (ale ty jsi tam byla dřív a on musí (by měl) uznat, že pro mámu jsi důležitější ty - možná to cítí a zkouší to/tě překřičet - ?).

Na druhou stranu, děti by si měly zařídit svůj život a nezůstávat rodičům na krku. V úplných rodinách k tomu děti má vést přece jen víc otec (tedy ne křikem, ale podporou, i když někdy...). V těch neúplných někdy nahrazují děti partnera a starají se o svého rodiče a je pro ně pak těžké nechat mámu/tátu samotné.

Je možné o tomto všem mluvit s mámou? Někdy to moc nejde, vím, a je lépe si o tom napřed promluvit s někým jiným.

Moc ti držím palce, Terčo,
Marek Páral
Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : rodinné vztahy; napětí; vyčerpání; psychický tlak
16.01.2017 21:44 - zobrazit dotaz
Dobrý den, už delší dobu pociťuji, že máme doma velmi napjatou atmosféru. Jsem nejstarší dítě,tudiž je odemne očekáváno, že budu doma nejvíce pomáhat,ale mám k tomu hodně věcí do školy, brigády a pod. Jsem často osočována za to, co mě mělo napadnout udělat, že jsem na to už dostatečně stará, přitom mám další dva sourozence v podobnem věku, které to taky nenapadlo, ale jsem seřvána pouze já. Cítím, že je na mne kladen velký nátlak, jsem pořád nervózní a poslední dobou jsem hodně psychicky vytížena. Jak se mám chovat v podobných situacích? Jak se dostat do psychické pohody? Jak se uvolnit?
Dobrý den, Černý Motýle, děkujeme za dotaz i za důvěru.
Popisujete obtížnou situaci nejstašího dospívajícího (dospělého?) sourozence…

Z Vašeho krátkého dotazu je těžko poznat, zda jde o “normálně” obtížný průběh obtížného období dospívání či zda je situace nějak za tímto normálem. Usuzuji na to první, neb nezmiňujete žádné další přitěžující faktory ani situace, které byste chtěla řešit, hledáte “jen” uvolnění ve stávající situaci.

Pokud tomu tak je, ptal bych se možná, zda zmíněné napětí nepatří k této fázi Vašeho vývoje? Jestli není pozitivní v tom smyslu, že Vás nutí hledat jiné cesty a možnosti než doposud. Že vás prostě vyhání z rodného hnízda, které už je pro vás malé? Zvolila jste přezdívku Černý Motýl, což je symbol transformace, proměny - možná už se vidíte jako motýl zatímco rodiče vidí stále ještě larvu:)

Stres a hádky může způsobovat právě ona proměna - už nejste dítě, ale dospělá tak úplně také ne (i když všímám si, že se dospěle chováte - viz škola a brigády, že se chováte zodpovědně), staré už nefunguje a nové ještě tak úplně ne…

Což by mohlo vysvětlovat i to, že jako nejstarší jste v této proměně nejvíc (a také první), takže se toho nejvíc snáší na vaši hlavu.

Možná se jako Černý Motýl vidíte jako černá ovce, ale obecně nejstarší sourozenci mívají cestu nejtěžší, přebírají nejvíc zátěže od rodičů, bývají příliš zodpovědní a zároveň příliš svéhlaví, svádějí s rodiči největší boje. Zkuste si přečíst něco o sourozeneckých konstelacích, je to zajímavé čtení.

Ano, rodiče - i oni to mají jistě těžké, jste na ně tři a jestli se všichni ženete do puberty... I oni se učí nové, pro ně stejně neznámé situaci, neví si s Vámi rady. Mít s nimi trochu trpělivosti a občas je brát trochu s rezervou by mohlo situaci (nebo aspoň Vás) trochu uklidnit. Ostatně to je jedna ze známek dospělosti - že je člověk schopný se na svoje rodiče dívat také jako na lidi se svými nedostatky, omezeními, brát je tak a právě takové je mít rád (rodiče prostě nepředěláte).

Že jste požádala o pomoc je také dospělé a zodpovědné, lidé, kteří nemají problém požádat o pomoc jsou v životě úspěšnější. Emailová pomoc je ovšem tenounká a nejistá (viz druhý odstavec), takže neváhejte, pokud vám nebude dostatečná, obrátit se na někoho skutečného - přítele, odborníka.

Držím palce,
hezké mrazivo

Marek Páral

Psychologické poradenství : duševní problémy : smysl života; depresivní stavy; partnerské vztahy
09.10.2016 22:16 - zobrazit dotaz
mam uz tretim rokem problém s tim, ze se necitim byt naplnen. před rokem na me dopadla deprese z podzimu tam, ze jse, chtěl jit na psychynu. Nemam zenskou... Je to vazne tim?
Dobrý den, Rajmene, díky, že se obracíte na internetporadnu, určitě je dobře, že hledáte pomoc a že jste o ni dokázal požádat tady na iporadně. Většinou je ale elektronická rada málo a nestačí. Může ale nasměrovat - např. právě k psychologovi. Nemusíte se psychiny obávat. Osobní kontakt je rozhodně lepší, neváhejte, chodit k psychologovi je dnes normální.

Deprese může, ale také nemusí být jen z podzimu, poradit se o tom nic nepokazí.

Nemít ženskou bude spíš důsledek než příčina. Žena (vztah) depresi nevylučuje.

Neříkáte nic o své životní situaci, ale chápu, že je to pro vás obtížné. To se právě lépe v bezpečné a důvěrné rozmluvě s psychologem.

Držím vám palce, Rajmene.
Marek Páral
Psychologické poradenství : duševní problémy : rodinné vztahy; vztahy s matkou; obtíže v komunikaci
23.08.2016 13:14 - zobrazit dotaz
Dobrý den,chtěla bych poradit..mam takový probém v rodině,hlavně s mou mámou..od malička měla byla mlácená a ponizovanám,hodne veci ji rodice zakazovali a nemohla s tim nic udelat,ocividne si vzala neco z toho detsvi,hlavne po spatne strance,,protoze po te dobre nic nebylo:)..zpatky k tomu nejdluzitejsimu,mela 2 manzely...1 manzel ji tyral,jak fyzicky,tak i psychicky,rozvedla se s nim a do ted dela problemy a nechce platit starsimu bratrovy vyzivne,rozvedli se a pak se vdala za meho tatu,ktery delal presne totez jako ten prvni manzel,zili spolu 10 let a trapeni trvalo 6 let,rozvedli se,ale problemy nedela a vyzivne plati pravidelne a vcas. Jenze ten hlavni problem je,ze mama si hleda stejne typy chlapu,jak v chovani,tak i ve vzhledu,driv nebo pozdeji se vzdy zjisti,ze to jsou psychopati,berou prasky na hlavu,schyzofrenici..agrese,zavislost na automatech,chamtivi na penize nebo hur pujcovani penez od moji mamy,ted..nebo spis 2 mesice zpatky mela partnera,ktery vsechno,co jsem tady popsala mel,to same meli i ti jeji manzele..opravdu me to stve a zanechalo to na me psychicke problemy,vzdycky,kdyz neco takove o tech partnerech zjistim,tak jsem agresivnejsi,neklidna,nesoustredena,nervozni,ruce se mi klepou,nekdy na me prijde i zaplava slz,vsechno se to nahromadi..a schytavam to ja,nechci se takhle trapit,mama nic nechape a s takovymi "vadnymi" chlapi si zacina dalsi romanky,ted momentalne nema nikoho,ale ma milence,ma jich vic..a jednou po me chtela mama,at ji stahnu pisnicky do jejiho telefonu,najednou prisla nejaka sms a automaticky se ta sms otevre,mimochodem moje mama si hraje na cudnou,ale v te sms byly napsane same prasarny od toho jejiho milence a me to vytaci,mam z toho deprese..a vzdycky si rikam,ze se to zmeni,ze se vse zmeni,ze mama se bude chovat jako prava mama,a ne porad shanet partnerskou lasku,ano vim,,je to taky dulezite,ale mam pocit,ze je hleda zatim je n pro sex...misto toho,aby me vyslechla,co me trapi..nebo semnou komunikovala a nervala po me,hraje si na klidnou a milou zenu,ale jen na venek a uvnitr..teda doma,se chova,jako nejvetsi furie,vubec nechapu jeji chovani a vubec mama nevi,jaky dopad to ma ne me:)) prosim,potrebuju nutne poradit,nevim co mam delat
Dobrý den, Lio, děkuji za důvěru, na začátek bych se pokusil stručně shrnout váš dotaz, jestli dobře rozumím: vyjadřujete především starost o mámu a její sebedestruktivní chování, které nyní s obavami sledujete také u sebe.

Úplně pro začátek - tón vašeho dotazu mě vede k tomu, že jedna emailová odpověď možná nepostačí, přece jen elektronická písmenka jsou jen tenká linka. Proto bych vás chtěl - ještě před tím, než budete či nebudete souhlasit s tím, co napíšu - navést k tomu, abyste se nebála kontaktovat nějakého odborníka ve vašem okolí, pokud to tak budete cítit. Osobní kontakt, podpora může být nenahraditelná. Teď jste požádala o pomoc a udělala tak ten nejtěžší krok a překonala první překážku na cestě ven, ke zvládnutí. Další krok by už mohl být lehčí a já bych splnil svůj úkol zde v poradně, kdyby se mi vás podařilo v tom podpořit. Je v pořádku požádat o pomoc - ukazuje to, že člověk je připravený udělat v životě další krok.

Teď pro vás mám něco myšlenek, které se vám možná nebudou zamlouvat.
Máte svoji mámu velmi ráda a ráda byste jí pomohla, udělala ji šťastnou, ráda byste ji možná změnila. Jaké by bylo, kdybyste si řekla - tohle není možné, tohle nedokážu ani nemůžu udělat? Mámu nezměním… Sama píšete, že to měla vaše máma těžké. Nejspíš opakuje vzorec, který viděla ve své rodině. Ale ať tak či jinak, vy určitě někde víte a cítíte, že máma dělá to nejlepší, co dokáže z toho, co má, co dostala. I s tím svým těžkým vás dokázala vychovat, dokázala přežít a žít, stále se nevzdala a hledá lásku - nedokonale možná, ale nejlépe, jak umí.
Možná byste jí nejlépe pomohla, kdybyste ji přijala takovou jaká je.
Snažíte se o ni starat jako by ona byla dítě a vy dospělá. Ale to není pravda. Vy jste ta menší, ona vychovala vás, ona si zaslouží úctu a ne poučování. Vždyť vy jste stejně nedokonalá jako ona, podobáte se jí v její lásce i nedokonalosti. Když přijmete ji, budete moct přijmout i sebe a naopak, když přijmete sebe - se svojí nedokonalostí i podobností mámě - možná najdete víc porozumění a blízkosti.

Pamatuji si ještě rituály z moravských svateb, kdy děti děkovaly svým rodičům za to, co od nich dostaly. Poklekly před rodiče, poklonily se jim a přede všemi jim poděkovaly za to, že tu mohou být, že to, co jsou - v dobrém i zlém - jsou díky svým rodičům. “Mami, tati, děkuji vám za svůj život, za všechno, co jste mi dali. Teď se o něj budu starat sám…”

Možná vám máma nedala to, co jste od ní čekala a potřebovala. Měla sama tolik svého těžkého, že na vás už neměla tolik místa a pozornosti, jak by máma měla pro své dítě mít (píšete: “se vse zmeni,ze mama se bude chovat jako prava mama”). Snažíte se o mámu postarat, aby se ona konečně mohla postarat o vás. Ale to je dětská touha, která se nevyplní. Když to přijmete, možná se vám ulehčí od marného boje. Teď už jste dospělá a je na vás, abyste se o sebe postarala sama. Naopak pokud budete stále věnovat pozornost mámě, obracet se toužebně k minulosti, k nereálné touze po změně, nebudete mít energii pro přítomnost, pro sebe, pro svoji rodinu a budoucnost. A budete tak vlastně stejná jako vaše máma. Možná se ten vzorec předává ve vaší rodině už dlouho (a věřte, nejste jediná taková rodina).

Popisujete také velký boj ženy versus muži. Velké zraňování, nedůvěru, lásku i bolest. Ano, pokud máma nevěří mužům, má s nimi špatné zkušenosti, pak i dcera má v sobě nedůvěru. Přesto ale tu druhou polovinu, lásku potřebujeme, takže do vztahů jdeme, ať to stojí co to stojí. A vy jste možná ten důvod, proč vaší mámě stálo za to vstoupit do vztahu s vaším tátou (který třeba nebyl ideální, ale kdo je), do vztahu, který ji hodně stál, ale také jí - ve vás - hodně dal.

Což mě přivádí možná k tomu nejtěžšímu - mluvíte celou dobu o mámě. Co táta? Ano, asi nebude ideální, možná máte pocit, že jen myšlenkami na něj zrazujete mámu. Ale bez něj byste tu nebyla. On je vaše druhá polovina, polovina vašich buňěk, života. Možná teď není ještě čas, abyste si odpustili a padli si rovnou do náruče, ale pro vaši rovnováhu, pro to, abyste mohla vykročit do svého života jako celá, nejen jako polovina (která možná právě proto neustále padá k mámě), by mohlo pomoct třeba úplně tiché “Tati. Ať jsi jaký jsi, jsi moje polovina a já ti děkuju za to, že tu můžu být. Není to ideální, ale stojí to za to. A mám ráda mámu i tebe, i když dát to v sobě dohromady je velká dřina. To těžké, co bylo mezi váma, nechávám vám a já se k vám schoulím jako malá holčička a nechám se vámi chvíli hýčkat, než půjdu dál sama, velká…”

A je tu vlastně ještě něco těžšího. Sex.
Hmmm, děti by se neměly zajímat o sex rodičů, to jim nenáleží. Mají být vděčné, že díky němu tu mohou být a dál ne, s úctou se zastavit před tím, co je větší než ony. Protože díky sex tu jsme. Protože kdyby děti mohly rodičům mluvit do sexu, mohlo by se stát, že by tu vůbec nebyly. Vidíte, že, když jste se takové věci o mámě dozvěděla, že vás to hodně zatížilo. Zkuste se mámě za to aspoň v duchu omluvit (i když to bylo neúmyslné), uleví vám to (”Mami, do toho mi nic není. Promiň.”).
Napadá mě, že pokud přijmete do svého srdce svého tátu, budete moct tu neodbytnou otázku sexu nechat mezi vašimi rodiči, kam také patří. “Mami, tati, to je mezi vámi, do toho mi nic není. U vás chci být malá.”
A žít potom svůj život a svůj sex svobodně.
Možná dokonce to je příčinou rozmíšek mezi vámi a matkou, že vstupujete do věcí, do kterých vám nic není (třebaže s upřímnou starostí).
Potřeba sexu je potřeba lásky - i když vyjádřená poněkud jednostranně a často zraňujícně. Nesuďte v tom mámu, podívejte se, jak to máte vy sama? Člověk zůstává na rovině těla, sexu, když se nemůže druhému pohlaví otevřít s důvěrou, když se necítí bezpečný, pochopený, přijatý, milovaný.

Vidíte možná sama, že se sexem má problém celá společnost, že celá společnost je pokrytecká, hraje si na cudnou a vespod… Internet plný porna a na facebooku cenzujují bradavky, kojení na veřejnosti pohoršuje, zatímco každá druhá reklama láká sexem. Tisíce let se lidstvo snaží vymýtit nevěru a ona je snad vytrvalejší než manželství, sexuální skandály kvetou pod rouchy kněží a tak bych mohl pokračovat dlouho a dlouho.
My, malí, nedokonalí lidé máme tu schizofrenii (kterou doslova zmiňujete) naučenou hluboko v sobě. Zákaz kontra přirozenost, sex je hříšný, ale všichni jsme tu jen díky němu, je to neslušné a špatné a přitom je to to nejkrásnější, co zažíváme, všichni se tváříme cudně, ale všichni víme, že pod šaty je i císař nahý, všichni tak žijeme ve lži, někdo víc, někdo méně. Všichni jsme naučeni cítit se provinile a naše úsilí dokazovat opak je předem odsouzeno k marnosti. Vzepřít se tomu, co říkají všichni kolem, a stát si za tím, co mi říká moje tělo a moje přirozenost, je těžké. Jediné, co proti tomu můžeme postavit je přesvědčení - já jsem v pořádku, tak jak jsem. Tím také nejvíc pomůžete a potěšíte svoji mámu - když dokážete mít ráda sama sebe a budete ve svém životě šťastná. To je pro rodiče největší odměna, která říká, že jeho život - i s tím těžkým - stál za to.

Je to konec konců sexualita, která v pubertě způsobuje revoltu dětí proti světu rodičů, proti jejich příkazům, zákazům, pocitům viny - vlastně ona osvobozuje člověka z pout, vede ho do světa, nutí ho - i proti jeho vůli - stát dospělým, nezávislým. Je to ale těžký úkol a asi nikdo ho nezvládne na sto procent. A tak zkoušíme být chvíli hodní, pak se to nedá udržet, tak se pustíme, jdeme od extrému k extrému. To, co jsme a co máme v sobě (a to je i sex) se nedá odstranit, můžeme to jen potlačit, ale ono to stejně vykoukne, později, jinde, a my jsme pak nazlobení sami na sebe, že nedokážeme být dost hodní, cudní. Lepší je přijímat se se vším, co k nám patří, lehce, něžně, s láskou a shovívavostí sama k sobě i k druhým.

Ale to se nechávám unášet už příliš obecnými řečmi. Pro vás z toho aspoň vyplývá, že toto neřešíte sama a tudíž v tom nemusíte být sama.

Lio, držím moc palce.

Pokud vás moje odpověď neuspokojila, napište iporadně znovu, poradců je tu mnoho a operátorka přepošle vaši otázku jinému. Můžete také ve zpětné vazbě dát vědět, jestli vám odpověď pomohla či požádat o kontakty na psychology či poradce poblíž vašeho bydliště.

Hezké léto,
Marek Páral





Psychologické poradenství : ztráta blízkého člověka : rozchod; ztráta zájmů; automatické myšlenky
06.08.2016 22:47 - zobrazit dotaz
Dobrý den,

zhruba před 7 měsíci jsem se rozešla po 6 letech s přítelem. Stále se z toho nemůžu vzpamatovat, myslím na něho téměř neustále a nějak se nedokážu vrátit zpět do života a radovat se z čehokoli. Absolvovala jsem asi 5 sezení u psycholožky, ale odešla na mateřskou a tak jsem následně absolvovala dalších 7 sezení u jiné psycholožky. První psycholožka mi pomohla více, u druhé jsme se poté shodly na tom, že mi už asi víc poradit nemůže a že to chce prostě jen čas. Já cítím sama, že už k tomu asi není víc co říct. Probrala jsem to s psychology i známými mnohokrát dokola, ale pořád se strašně trápím. Myslíte, že tedy mám zkusit najít ještě jiného psychologa, který by mi mohl dát třeba jiný pohled na věc a nějak mě posunout v myšlení, abych se s tím dokázala lépe vyrovnat? Nebo rozchod chce opravdu jen čas a další sezení mi už nejspíš nic nového nepřinesou?

Děkuji za odpověď
Milá Hannah, děkuji za důvěru. Mohu se jen pokusit nevypadat příliš trapně před tématem, na němž si lámou zuby nejen psychologové, ale i básníci a dramatici a vlastně celé lidstvo už po staletí. Láska je prostě větší, než jsme my, silnější. A my jsme proti ní bezmocní, a to může být těžké, děsivé. Přichází si, odchází, je a není a my marně vymýšlíme způsoby, techniky a metody, jak ji ovládnout, kontrolovat, jak ji přivolat a nepustit. Naštěstí marně. Protože jinak by asi lidstvo už dávno vyhynulo. Protože je hezké nechat se povznášet, ale nechat se také trápit a trhat na kusy? Kdo by to chtěl?

A tak možná aspoň to vědomí může pomoct? Že láska není nic malého, co bychom mohli kontrolovat, co bychom dokázali (sami sobě) vysvětlit, rozmluvit či zasypat prášky? Naopak ocenit to, že jste toho mohla být součástí, že jste mohla poznat tu sílu, ten proud samého života, který opěvují bardové už staletí - touží po něm i z něj zoufají, vrhají se za láskou i před ní prchají?

Ano, pokud dáte někomu možnost vás vynést vysoko, učinit vás šťastnou, dáváte mu zároveň možnost, že budete padat hluboko, nešťastná. A obojí k tomu patří. Jinak by to nebyla láska, nebylo by to tak silné, závratné a úplné, jinak by to bylo mdlé a nijaké a nestálo by to za řeč.

Takže možná hloubka vašeho trápení dokazuje velikost vaší lásky? Jestliže stála za to, stojí za to vydržet i toto trápení?
Ano, moderní je dnes zajíst to růžovou pilulkou, odsedět si to u psychologa a pak si hrdě na facebooku změnit status. "Jsem za tím!"

Jenže každý člověk, se kterým se tak blízce setkáme, je už navždy částí nás samých. Nelze ho vytrhnout ani zapomenout. Možné je jedině to přijmout. Poděkovat - ať už skutečně nebo třeba jen imaginárně. "Děkuji ti, za všechno, cos mi dal, co jsme spolu prožili. Přijímám to jako dar. Navždy budeš ty i to všechno v mém srdci." Poklonit se (láska je ráda velkolepá a melodramatická:).

Konec vztahu je jako smrt a ke smrti patří truchlení. Probrečet, prozoufat, nesnažit se utéct, nepadat kolem krku hned někomu jinému. Není to zrovna v módě, ale není to nemoc a je to dobré. Takto se prý získává moudrost.

Další rovina je, že většinou jsou součástí vztahu nějaké menší větší nedokonalosti, závislosti, projekce a ozvěny z dětství a původní rodiny a zlomový čas rozchodu může být možností, jak např. s profesionální pomocí psychologa o sobě odhalit mnohé a vyjít tak ze ztráty silnější. Je to vlastně další úroveň onoho "přijímám" - tím, že přijmete i to těžké a bolestivé a podíváte se na to a pracujete s tím (a se sebou v tom), učíte se a slzy se mohou měnit v perly. Ale je to pravda obtížné v akutní fázi rozchodu, kdy člověk vidí toho druhého, kam se podívá a není psychologickým náhledům příliš přístupný. Takže to je možná odpověď na Vaši otázku ohledně jiného psychologa: má to cenu, pokud jste ochotná pracovat na sobě (tedy ne na něčem, co už skončilo) - a pokud se na toto už cítíte, to chcete.
Samozřejmě je možné použít psychologa jako úlevu, toho, kdo naslouchá, ale na to bych řekl, jsou levnější kamarádky (já osobně mám rád, když chce klient ode mně i od sebe víc, než se jen vypovídat, ale je to také v pořádku).

Nedá mi nezmínit i ne tak romantickou pragmatickou rovinu - takto dlouhé vztahy se rozpadávají, protože nejsou naplněny. Přirozeným naplněním vztahu je dítě. Pokud se tak nestane (a díky antikoncepci a dnešním trendům je to snadné), začne vztah přirozeně odumírat. A není to špatné, je to přirozené ("ozdravné" dalo by se říct).


Když se vrátím k rituálům, které na konci pomáhají, je často dobré nahlas říct: "Skončilo to." A k tomu také: "Za to, co bylo, si beru svoji část odpovědnosti. A tu tvoji část nechávám tobě." Protože vztah jsou vždy dva a to, jaký vztah je a jak skončí, je záležitostí - odpovědností - obou partnerů. Takže není dobré ani si nechávat všechnu vinu na sobě, ani ji přenechávat celou druhé straně.

Úplně čistě prakticky - buďte teď sobecká, myslete na sebe, dělejte si radost, dělejte to, co vám dělá radost - aktivně to hledejte. Můžete tak třeba překvapit sama sebe.

Snad tak, Hannah?
Držím palce
Hezké léto
Marek Páral





Psychologické poradenství : :
12.07.2016 16:42 - zobrazit dotaz
Dobrý den, Lenai.
Děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na internetporadnu. Požádat o pomoc není jednoduché, přitom je to tak důležitý krok.
Vaše otázka je krátká a stručná a vyvolává víc dalších otázek, takže spíše než odpovědi vám mohu nabídnout úvahy a náměty.
Zřejmě jako vy jsem toho názoru, že je lépe zkusit jiné, přirozenější cesty než psychofarmaka, která jen potlačují symptomy a neřeší skutečné příčiny. Myslím, že je nejen možné vaši situaci zvládnout - rozklíčovat bez jejich použití, ale že je to jediná smysluplná - třebaže možná dlouhá a náročná - cesta.
Není to tak, že “plačtivost” je skutečný pláč? Že to není nějaký “stav”, ale vy sama? Zpráva o něčem skutečném a opravdovém ve vás, co si žádá pozornost, co vám ve vašem “normálním” životě chybí?
Normální jistě nemusí znamenat bezmezně šťastný a bezproblémový, ale nemusí to také znamenat neúplný, potlačující, ani úzkostný a osamělý, jak píšete.
Zmiňujete samotu a vzdálenost od své (původní) rodiny. Souvisí to? Stýská se vám? Chybí vám kontakt? Je mezi vámi a vaší rodinou, rodiči něco nevyřešeného, bolestného? Bolestná vzdálenost? Nebo cítíte, že jste je nechala samotné, možná stejně úzkostné a osamělé, jako se cítíte vy? Chtěla byste pomoct a cítíte bezmoc? Je část vaší pozornosti, duše, srdce stále někde u vaší původní rodiny? Vyčítáte si to? Bojujete sama se sebou?
Člověk je se svojí rodinou spojený velmi hluboko a silně, hlouběji než kam dosáhne myšlenkami a věděním, takže se prostě může cítit nějak, třeba nešťastně - a neví proč. Jednoduše vnímá, je spojený s hlubokými pocity svých blízkých, je s nimi spojený, ať je reálná vzdálenost jakákoli.
To spojení dává sílu - pokud je otevřené a láskyplné. Člověk to může snadno procítit, kdy si představí svoje rodiče za svými zády a zlehka se o ně opře a nechá jejich sílu proudit do sebe, nechá se od nich podporovat v čemkoli, co dělá, kam jde.
Pokud je něco nevyřčeného, má člověk tendenci se otočit k rodičům, aby to mohl dořešit, vyříkat.
Napadá mě, co se stalo, co se děje, že se obracíte o pomoc právě teď po letech těchto stavů. Co se změnilo u vás, ve vaší stávající rodině, nebo v té vzdálené původní?
Určitě by bylo dobré, kdybyste svůj vztah, svoje kontakty se svojí původní rodinou oživila, prozkoumala. Abyste se svým pláčem nechala vést, abyste ho nevnímala (aspoň nějakou chvíli) jako překážku, ale jako ukazatel, jako průvodce, jako lásku, která vás chce spojit s nějakou částí vaší rodiny či/i vás samotné, která chce být viděna.
Určitě to ovlivňuje i onen váš normální život. Mám představu, že se snažíte svoje “stavy” zvládat, aby jej nenarušovaly, což jistě stojí nějaké úsilí. Možná by bylo dobré otevřeně svoji rodinu požádat o pomoc, povědět, že vás něco trápí a že by jste uvítala podporu.
Také je jisté, že jedna malá emailová rada asi nevyřeší léta trvající záležitost. Často je takováto emailová pomoc prvním krokem, takovým testem, vykročením z dlouhotrvajícího stresu, který už se stal neudržitelný. A může vést dál - k reálným krokům, komunikaci problému v rodině, terapii, životní změně, čemukoli dalšímu, co vede ze začarovaného kruhu “nikam nevedoucí normálnosti”. Takže oceňte sama sebe, že jste si nabídla pomoc, že jste vyslyšela svoje doposud nevyslyšené části, které asi neměly jinou možnost, než k vám promlouvat prostřednictvím “stavů”, které se zdály ohrožující, ale přitom v sobě obsahovaly možnosti změny, vaši vlastní sílu, schopnost uzdravovat a spojovat dosud osamělé a obejmout úzkosti, dokud se nerozpustí.

Držím vám palce, Lenai, hezké léto!
Marek Páral

Pokud jste v mojí odpovědi nenašla, co hledáte, obraťte se na iporadnu - dispečerka přepošle dotaz jinému redaktorovi, nebo můžete napsat zpětnou vazbu.
Psychologické poradenství : partnerské problémy : partnerské vztahy; nejistota; rozchody; podrážděnost; smutek
02.06.2016 16:47 - zobrazit dotaz
Dobry den mam cely život problemy ve vztazich... Muže ktere sem milovala jsem neziskala a pak sem se smiřila s nějakymi ktere sem nemilovala... S jednim přitelem jsem byla 5 let opustila ho a dvakrat sem se k němu vratila.Když sem byla snim tak sem věděla že je všechno špatně ale když sem bez něj tak je mi smutno a chci ho zpět.. Teď sem se rozešla v užasnym klukem ktery by mi snad snesl i modre znebe protože si myslim že ho nemiluji a přemyšlim o byvalem. I tak sem teď zoufala je mi smutno a přemyšlim že bych s toho vycouvala.Byvalemu už sem tolikrat ubližila že pokud ma rozum tak mě zpět nevezme ale stale na něj myslim a teď mě tiži čerstvy rozchod a nevim jestli to nebyla chyba... Jsem zoufala,tiži mě na srdci jsem podražděna smutna pačtiva a nevim si rady.... Mevim co mam dělat...
Dobrý den, milá čarodějko,

čtu správně z Vašeho psaní neklid, nepokoj, neustálé hledání?

Ano, naše první vztah/y bývají nejsilnější. Vtisknou se do člověka jako rozpálené železo a už nikdy nejdou vymazat. Stávají se naší součástí a můžeme je tak jen přijmout. Přijmout se vším - dobrým i těžkým, co nám přinesly. Každý další vztah je slabší, což nemusí znamenat méně láskyplný, jen rozchody bolí méně a méně.

Píšete "pokud má rozum tak mě zpět nevezme". Máte tedy za to, že jste provedla něco ošklivého? A možná za to cítíte vinu? A možná ten pocit viny je to, co vás tak silně táhne zpátky. Chcete to odčinit, napravit?

Čas nejde vrátit zpět. Ten vztah skončil. Ukončily ho vztahy, které přišly po něm. Je možné jen žít něco nového. Ale nové může přijít, pokud je staré ukončené. Pak to může být cokoli, (třeba i s tímto mužem). Ale musí být jiný, nový, nezatížený tím, co se stalo. Protože zvlášť vina ubíjí.

Jak to udělat, jak to uzavřít?

Je to práce, něco, co se nestane samo, ale co člověk musí udělat, přemýšlet o tom, rozhodnout se, učinit něco. Uložit vzpomínky do krabice, či je úplně spálit, vyslovit nevyslovené, třeba jen pro sebe nebo si o tom popovídat s kamarádkou či terapeutem.

Co může pomoct:

V každém vztahu jsou dva a za všechno, co se mezi nimi stane, mají každý svoji polovinu zodpovědnosti. Proto je dobré říct - třeba nahlas, třeba jen sama sobě:
“Za to, co se mezi námi stalo, si beru svoji část odpovědnosti. A tu tvoji část nechávám tobě. Bylo to naše společné dílo.” Jako takový malý rituál.
A také je dobré poděkovat:
“Děkuji ti za všechno, co jsem se s tebou mohla naučit. Jsem teď lepší, než když jsem tě poznala.”
A přiznat sama sobě, že pro vás byl důležitý a že tak zůstane, ať už půjdete každý z vás kamkoli:
“Vždycky budeš mít místo v mém srdci.”
Pak pro vás mohou otevřít nové cesty, které jste se dosud ani neodvážila uvidět.

Napadá mě zmínit vinu. Vina je součást našich životů. Rádi bychom byli nevinní, ale to je naivní, při každém rozhodnutí se proviňujeme vůči tomu, co jsme si nevybrali. Ale můžeme to splatit tím, že jsme naplno pro to - pro toho, koho jsme si vybrali.

Už asi víte, že vztahy, do kterých jdeme jen proto, abychom nebyli sami, nejsou to ono a končíme s nimi smutnější než na začátku. Když s někým žijeme, ale srdcem jsme jinde, ubližujeme jak tomu, s kým jsme, tak sami sobě. Pak jedno nešťastné srdce dělá kolem sebe další nešťastná srdce.

Píšete jen o partnerech, ale to, co žijeme s partnery většinou pramení hlouběji. Pocity jako: “mě nemohou mít rádi”, “nezasloužím si lásku”, “jsem provinilá”. Tady je dobré obrátit se k rodičům. Najít svůj klid a mír s nimi. Přijmout od nich to, co vám dali - i to, že vám něco dát nemohli (protože většinou to sami nedostali). Odpustit jim a tím i sama sobě. To je velký úkol a člověk by na něj neměl být sám.

Určitě jedna emailová otázka/odpověď nemůže vyřešit vše. Ale může být dobrým začátkem, dobrým prvním krokem. Najít si terapeuta, který vám bude sedět, může být další krok. Ale nejenom to - obrátit se na přátele, najít, co vás samotnou ve vašem životě baví a naplňuje, dopřát dobré sobě a svému tělu, nevyčítat si, poděkovat za vše, co přichází.

Milá Čarodějko, držím palce,
Marek Páral

Můžete napsat zpětnou vazbu, jestli vám byla odpověď užitečná, příp. si vyžádat odpověď od jiného redaktora.


Psychologické poradenství : mezilidské vztahy : mezilidské vztahy; profese
06.05.2016 17:24 - zobrazit dotaz
Dobrý den,

Poslední dobou mám problém najít tu správnou práci a v komunikaci s lidmi.
Často střídám zaměstnání - nevím, co si vybrat. To 1 vysněné povolání už mi několikrát nevyšlo.
Při seznamování s novými lidmi bývám trošku nervózní. Na základní a střední škole jsem měla velké problémy s kluky a ty se táhnou i do teď. Kvůli nim mě v únoru čekalo, o trochu dříve, ukončení pracovní stáže v Anglii a hlavně mi řekli, ať si jdu pro místo v Office. Nyní absolvuji další stáž ve Španělsku a opět si měním hotel - ze zdravotních důvodů a i kvůli 1 klukovi.

Také mám velké problémy doma. Sestra se mnou vůbec nekomunikuje (jen, když ji napíši e-mail a závidí mi mé povolání a to, co mám vystudované, když ji někam pozvu - tak to odmítne), matka mě doma jenom shazuje a nemohu tam nic dělat (např. připravit Vánoční tabuli a nepodporuje mě, v tom, co chci - má radši sestru a přítele). Jediný, kdo je mi nápomocný tak otec, moje sestřenka a Teta. Ten mě ve všem podporuje a snaží se mi pomoc, ale v poslední době byl taky dost neochotný mně v něčem vyjít vstříct. Např. se chci dostat zpět do Prahy, i když bydlíme někde jinde a oni mi řeknou, ať si vyberu něco jiného a pomluví to.

Co mi poradíte?
Pro mě je pořád lepší nebydlet doma a ani se tam neukazovat, jen otec byl smutný, když jsem teď odlétala.

Děkuji.
Dobrý den, Michaelo, děkuji za důvěru, se kterou se iporadně svěřujete.
Píšete o potížích s nalezením té správné práce a také v komunikaci s lidmi - s partnery a především s rodinou.
To je hodně široký záběr. Jistě je ale možné najít místo, odkud začít, vyjít. A vy už jste vyšla - tím, že jste se zeptala.
Je to možná malý, ale možná důležitý krok. Pokud hovoříme o potížích v komunikaci, jde většinou o ne-komunikaci. A o té vy píšete - se sestrou, s rodiči, možná pak i s partnery či také se spolupracovníky, nadřízenými.
Ale teď jste to změnila, dokázala jste říct - komunikovat, co vás trápí a požádat o pomoc.
Na tomto místě musím říct, že ta elektronická nitka emailové komunikace je hodně tenká a nedokáže nahradit skutečné setkání. Ano - je bezpečná, ale moje opakovaná zkušenost i zde z poradny je, že ani tisíc mailů nenahradí opravdový kontakt.
Ale i ten může být bezpečný. Nemusíte se hned pouštět do vyříkávání si všeho se sestrou, s mámou a tátou - můžete o tom nejdřív promluvit s někým nezúčastněným, vyzkoušet, jaké je komunikovat bezpečně, jak zacházet s obtížnými tématy. Můžete si je v komunikaci nejdřív sama osahat (často pak přestanou být tak obtížná, či zmizí úplně, nebo se najde jiné, smírnější řešení).
Ano, mluvím o terapii. Někdy lze na dotaz odpovědět konkrétní radou, ale vaše zadání je tak široké a obsažné, že jednoduchou radu nemám.
Pokud vás leká slovo terapie, vnímám to u vás jako - prostě zkusit mluvit o tom, co mě trápí. A není důležité jaký směr či škola, spíš si vzájemně sednout s tím druhým.
V těch pár řádcích čtu náznaky nějaké rodinné dynamiky, rodinných rozepří. Jakobyste neměla místo ve své rodině - a pak ani ve světě, v práci a partnerství. Na to by bylo dobré se podívat. Napadají mě rodinné konstelace (za které přiznávám na iporadně kopu) - tam lze nahlédnout, co se v rodině děje, i bez dlouhodobého terapeutického procesu. Ale i s konstelacemi bych se přimlouval za nácvik komunikace všemi možnými, tedy i terapeutickými cestami. I komunikace sama se sebou. Někdy je dobrá malá první pomoc psát si deník. Člověk si nad ním může uvědomit, co se děje, co je důležité, co chce a co ne. A kamarádky, abych nezapomněl (jako muž nedokážu posoudit účinnost této metody).
Když bych si dovolil hádat z toho mála informací, co od vás mám, tak je pro vás asi těžké najít místo v rodině (a tím ve světě), která se roztrhla na dvě části. Vy jste blíž tátovi a tím dál mámě, vaše sestra naopak (a proto nemůžete k sobě).
Teta a sestřenka mohou být nápomocné, protože nejsou součástí této roztržky.
Co v takových situacích pomáhá, je nechat rozvod rodičům a třeba i nahlas jim říct - já patřím pořád vám oběma! Nechci a nemůžu si vybírat. Nezajímá mě, kdo z vás má pravdu, nenuťte mě dávat za pravdu jednomu z vás. To si vyřiďte mezi sebou, jste přece velcí. Já vás potřebuji oba!
Můžete jim říct, že tuto jejich záležitost přenecháváte s láskou jim, protože jim také patří.
A sobě říct - tady jsem jenom malá, dcera, toto nemusím nést ani řešit.
A sestře - jsem na tom stejně. Možná ten boj není náš, možná spolu bojujeme boj našich rodičů. Pojď ho nechat jim a být zase sestry.
To mě napadá.
Můžete určitě napsat, jestli jsem se trefil (zpětná vazba), nebo napsat jiném redaktorovi iporadny, pokud ne.
Ať tak či tak, držím vám palce a přeji hezké jaro.

Marek Páral



Jdi na stranu << předchozí     následující >>

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .