SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři
01. 09. 2019 12:17 - Vesnice
ostatní: rodinné vztahy; vzpomínky z dětství
Zdravím Vás,

můj příběh přestože je to historie má občas dopady i do mého aktuálního života.

V době kdy jsem byl menší zhruba ve věku 15 let pohyboval jsem se v oblasti vsetínska a můj nevlastní otec, toho vlastního neznám a nestýkám se... tak mě učil pracovat na vesnici už od malička.

Vždy tvrdil že jde o jakousi tradici, nevím jestli to možné bylo nebo ne ale kupříkladu když mě nechal například lopatou přesýpávat písek do vozíku tak si sedl kousek ode mně a jen se na mě díval... pracoval jsem takto i ve velkém horku a on mi dával jen pokyny a díval se na mě a vždy byl poblíž spíš jako dozor. Já se domníval že to tak prostě má být ještě jsem necítil nějaké ponížení spíš poslušnost. Co mi řekl to jsem udělal, možná i z podvědomí strachu.

Do vozíku s pískem mě dokonce zapřáhl, nařídil i abych jej odvezl na naši chatu která byla nedaleko ale vozík byl tak těžký že jsem s ním mohl jen jít... navíc cesta byla do kopce a v tom horku jsem se neskutečně potil. Otec šel vedle mě a díval se na mě skoro ze zalíbením jako by se mu líbilo že dostávám zabrat... jako by se mu líbilo že se při jeho ukolech potím...

jednoho dne ho napadlo dát do vozíku i staré křeslo a řekl mi co vidím. Já řekl že vozík a křeslo. A on že abych si udržel kondici bych ho mohl vozit. Já tehdy jsem to bral jako snad určitý druh sportu, že je to vlastně legrace otec se posadil a dal pokyn abych ho vezl. Tehdy jako dítě jsem rád běhal takže jsem se s vozíkem rozběhl... v dnešní době bych to přirovnal k rikšům třeba jako jsou v indii nebo japonsku... ale tehdy jsem to neznal... legrace to byla jen do doby kdy šlo jen o cestu která byla krátká. Otec však začal být náročnější a musel jsem s vozíkem klusat třeba i 3 km. Vyžadoval udržování tempa což se mi chvíli dařilo ale když jsem zpomalil tak mě slovně napomenul. Potom si začal brát sebou i rákosku, kterou stačilo když se mě jen dotknul a já měl k tomuto respekt.

Pak jsem ho takto vozil do druhého stavení k jeho kamarádovi. Trasa měla 5 km jak říkal a to už jsem skutečně lapal po dechu. Trasu jsem musel s ním i s vozíkem uběhnout bez zastavení. Opět jsem se snažil udržovat rychlost tak jak si on přál, říkal jsem si asi je to dobře když bude spokojený a občas jsem cítil jak se mě dotkl rákoskou a upozornil na udržování rychlosti. On se vezl jako pán a já poslušně klusal. Domnívajíc se že jde o jakousi tradici... V tom horku to byly skutečně galeje a já k němu vyjadřoval stále poslušnost ikdyž už to byla ta hranice kdy jsem tušil že je to možná až ponížení... to jsem vycítil ve chvíli když jsem ho takto vezl ve vozíku k jeho kamarádovi a jak jsem ho dovezl a zastavili jsme byl jsem uplně zpocený, doslova ze mě lilo. On se na mě podíval a řekl že at ho počkám tady at jeho kamarád nevidí že jsem ho dovezl v tom vozíku a určitě by si ten jeho kamarád všiml jak jsem zpocený jak ze mě leje pot a jistě by se ptal proč jsem tak uřícený. Takže mě nechal čekat na skrytém místě. Já se zatím vydýchával... slunce pálilo a já seděl a cítil jsem jak kapky potu ze mě stékají a z obličeke kapou na zem...

dodnes si na to vzpomenu, otázkou je jestli to bylo ponížení nebo skutečně nějaká tradice, někdy se mi o tom zdá, někdy cítím že jsem byl tehdy bezmocný, někdy že to byla asi ta doba, jednoduše se ten obraz a zážitek vrací a vlastně ho nedokážu zpracovat netuším o co mohlo jít. Šlo jen rozmar otce co se chtěl vozit a využíval mě na práci nebo to mělo být vše jako zábava? Bylo to zcela běžné nebo šlo o ponížení či o naučenou poslušnost?

předem děkuji za reakci, případně za názor...

10.09.2019 10:41: Rychlá Kateřina, Mgr.
Dobrý den,

z Vašeho příběhu jsem pochopila, že jste měl velmi náročné dětství a zážitky z něj Vám stále zasahují do života. Proto oceňuji, že jste se odhodlal najít pro sebe pomoc.
Co konkrétně k takovému jednání Vašeho otce vedlo, asi bez rozhovoru s ním nezjistíme, nicméně na otázku, zda to bylo běžné, šlo o zábavu, nebo o ponížení, jste vlastně odpověděl Vy sám.
Píšete totiž, že jste cítil bezmoc, úkoly plnil ze strachu a vědomí poslušnosti a uvědomoval jste si hranici ponížení... Navíc máte, jak chápu, dosud nějaké obtíže, které s těmito zážitky spojujete... To naznačuje, že něco v pořádku nebylo.
Své zážitky už zpátky nevrátíte, ale máte právo na to, aby Vás co nejméně ovlivňovaly do budoucna. Proto bych Vám velmi doporučovala vyhledat ve Vašem okolí psychologa osobně. Právě s ním můžete probrat všechno, co je pro Vás důležité a najít směr, který Vám pomůže k tomu, aby dopady na Váš aktuální život byly co nejmenší. Pokud navíc máte někoho, v kom cítíte oporu, je to samozřejmě jen dobře a přimlouvám se za to, abyste toho využil a nezůstával s Vašimi obtížemi sám.

Přeji Vám hodně sil a brzkou úlevu,

Mgr. Kateřina Rychlá
psycholožka služeb iPoradna a Poradna
z.s. InternetPoradna.cz

tisková verze dotazu

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .