SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Poradna: Jak řešit agresivitu u čtyřletého dítěte

Novinky.cz, 26. 09. 2018 12:38

Ve čtyřech letech se dítě učí vnímat, že nemůže dělat všechno, co chce a co ho napadne. Různá omezení u něj pak mohou vyvolat i negativní emoce, jako je vztek či zloba.
Dobrý den, mám dceru (2 roky) a syna (4 roky). Žijeme s manželem v menším městě, kde syn chodí do školky. Ze školky máme jednou za čas zprávu od paní učitelky, že je syn velmi agresivní, že jde kolem spolužáka a jen tak ho bouchne. Když mu někdo nechce dát hračku, tak ho zatahá třeba za vlasy, aby hračku získal. Protože to je problém dlouhodobý, řešíme to neustále a já už nevím, jak zařídit, aby s agresivními reakcemi přestal. Minulý rok se dokonce stalo, že shodil kamaráda ze skluzavky jen proto, že na ní chtěl být sám. Dokonce jsem byla i u psychologa, protože jsem už nevěděla, jak k jeho chování přistupovat. Přišlo mi, že nic nefunguje a já selhávám na celé čáře, protože agrese hodně převládala. Podle psychologa je ale syn zcela normální běžné dítě, které prostě jen ví, že zlobením získá pozornost.

Snažím se mu vysvětlit, že když se mu něco nelíbí, má říct, co mu vadí, že to ten druhý velmi často pochopí. Pokud má někdo hračku, kterou chce on, ale zrovna ji používá někdo jiný, aby ho poprosil, aby mu ji půjčil. A pokud kamarád nechce, aby ho požádal, aby mu ji půjčil, až ji nebude potřebovat. Když jsem s dětmi já, nebo manžel, tak se tak velmi často chová, ale pokud je bez nás (typicky ve školce), jako by zapomínal na to, co ho učím a je pro něj snazší agresivní forma chování.

Už jsem mnohokrát i slyšela výtky typu, že je nevychovaný fracek, bohužel to dospělí říkají i před ním - vždy mu řeknu, že se někdo zlobí proto, že se choval ošklivě, že ani mně se jeho ošklivé chování nelíbí a že by bylo mnohem lepší, kdyby se choval hezky (říkám příklady, co je třeba hezké chování) a že pak i jeho někdo pochválí. Přijde mi, že chce být středem pozornosti a ve školce, kde je 20 dětí, si ji získává tímto chováním. Já se ale bojím, aby někomu neublížil vážněji.

Já nejsem vůbec agresivní člověk (oproti tomu manžel je cholerik, takže chápu, že vnitřní agrese může být genetická), a proto jsem na veškeré projevy agrese velmi alergická. Jak se k němu mám chovat, aby pochopil, že ubližovat ostatním se nesmí?

Přitom na druhou stranu dokáže být neuvěřitelně ohleduplný, šikovný, vstřícný (pokud nemá své agresivní chvilky nebo dny). Za hezké chování ho přitom chválím, někdy dostane i odměnu, ale i přesto se agrese pořád opakuje.

Milá maminko, moc se mi líbí, jak vysvětlujete synovi, že má své potřeby vrstevníkům pojmenovávat. Syn je v období, kdy se všemu učí především modelem. To znamená, jak se k němu chováte vy, jak se chováte k mladšímu sourozenci, jak se s manželem chováte k sobě. To vše velmi pozorně vnímá a kopíruje.

Zároveň je syn v období, kdy se učí vnímat, že nemůže dělat všechno, co chce a co ho napadne. Tím, že mu nastavujete hranice, přicházejí různá omezení v podobě zákazů, což v něm vyvolává negativní emoce, jako je vztek či zloba a pak také reakce jako kousnutí, bouchnutí, uhození, žduchnutí apod. Dospěláci tomu dávají nálepku agresivita. Ve skutečnosti je to ale přirozená reakce na něco, co mu nejde či nemůže dělat. Teprve se učí s těmito prožitky pracovat. A ještě to tak dobře neumí, jelikož ani jeho organismus a nervová soustava není natolik zralá.

Úkolem nás rodičů je pomoci dítěti tyto emoce zpracovat, a to tak, že budeme s trpělivostí a citlivostí, ale také patřičnou důsledností nastavovat jasné hranice. Bitím ani tresty to nezařídíme. Například připojením se: „Vidím, že tě pořádně naštvalo, že už musíš jít ven z vody. Asi by ses tam chtěl ještě čvachtat.”

Umět pracovat se svou vlastní „agresivitou” je velmi důležité. Není smyslem ji odstranit. Asi nechcete vychovat dítě, které si nechá všechno líbit, nechá se ostatními řídit a nebude se umět o sebe postarat. Sama píšete, že jste velmi citlivá na agresivní chování.

Zkuste se zamyslet, zda nevidíte agresivitu i tam, kde ji druzí nevidí. Ujistím vás, že agresivní chování není dědičné. Jak jsem již psala, děti se učí nápodobou, takže vidí reakce dospělých a ty opakují.

Základ je naplnění potřeb
Za chováním dítěte se vždy skrývá nějaká potřeba. Váš chlapec pochopil, že tím, jak se chová, může upoutat pozornost. A v tomto věku je dítěti obvykle jedno, jakým způsobem. Potřebuje v tu chvíli, aby se mu někdo věnoval, bylo přijímáno a ne vyčleňováno.

Bohužel ve společnosti je zažitý výchovný vzorec: ubližuješ, tak se běž zklidnit a pak se vrať. Zlobíš. Ale to je úplně proti tomu, co dítě potřebuje. Dítě vás potřebuje nejvíce tehdy, když zlobí. Možná je unavené, něco ho bolí, má pocit, že ho máma nemá ráda, protože se věnuje sestře, hladové. Výsledkem je emoční projev.

Reakce na zákazy
Když se stane, že někoho syn bouchne, možná před tím přišel pokyn, že něco nemá či má dělat (uklidit hračky, půjčit hračku, sníst, něco nedělat) a váš chlapec to neuměl jinak zpracovat, než že bouchl sestru, kamaráda.

Na skluzavce ve 3 - 4 letech prosazuje svůj zájem tím, že druhého shodí. Neumí domyslet důsledky. Energickým dětem je potřeba nastavit pravidla předem. Dopředu, než půjde na skluzavku (trampolínu, prolézačku) říct pravidlo. „Stojíte za sebou v řadě a počkáš až sjede chlapec před tebou. Pokud to nepůjde, budeme muset jít ze skluzavky pryč.”

Pokud nedodrží pravidlo, půjdete pryč. Možná se bude syn vztekat, ale je to model pro důslednost a pravdomluvnost rodiče. V klidu vyřešíte situaci, jak bylo předem domluveno. Tak učíte dítě vůli, trpělivosti a důslednosti.

Žárlivost
Jeho projevy mohou souviset s přijetím sourozence. Sestra je mladší o dva roky a to je ještě krátká doba na zpracování. Sourozenecká žárlivost může trvat někdy hodně dlouho a rodiče ji nevědomky podporují - srovnáváním, hodnocením, škatulkováním dětí. Je to obsáhlé téma, kterému se věnujeme v kurzech Akademie rodičovství.

Píšete, že jeho nežádoucí chování je především ve školce. Pokud jste doma s mladší sestrou, tak si může myslet, že tímto chováním si zařídí, aby do školky nechodil. A vůbec to nemá nic společného s tím, zda do školky chodí či nechodí rád. Nesouvisí to se školkou, ale s vnitřními pocity dítěte. Povídejte si, co se mu ve školce líbilo, s čím si hrál, se kterým kamarádem byla legrace, co zajímavého slyšel od paní učitelky.

Můžete požádat učitelku o spolupráci a udělat s ní dohodu, že si bude všímat drobností, za které může vašeho syna ocenit a při vyzvedávání to vždy před synem řekne. To platí i pro vás rodiče. Nejméně třikrát za den si všimněte něčeho, za co byste mohli syna ocenit - užitečně pochválit.

„Všimla jsem si, že sis uklidil boty, jsou hezky srovnané. Slyšela jsem, jak jsi zpíval sestře písničku a smáli jste se spolu. Viděla jsem, jak jsi Pavlíkovi pomohl posbírat autíčka. To bylo moc kamarádské atd. Takových příležitostí je během dne spousta. Pohladit, obejmout, věnovat chvilku času.

Udělejte si denně rituál, kdy budete jenom se synem (skládání lega, vystřihování), aby mohl zažít pocit, že je jenom s vámi.

Únava a hlad
I to jsou důležité potřeby, které mohou ovlivnit reakci v chování syna. Když je hladový, unavený, může být impulzivní a projeví se to agresivnějším chováním. Dodržujte pravidelný režim, který ještě děti v předškolním věku potřebují.

Dostatek pohybových aktivit
Váš syn je pravděpodobně energické, živočišné dítě, které potřebuje dostatek pohybu a aktivit. Věřím, že mu je umožňujete. Nabídnu vám ještě jednu, kterou se dítě učí citlivosti ve vztahu k druhým. Je to obyčejné “praní se, laškování, lechtání.”

Obzvlášť chlapci se rádi doslova „rvou” se svým tátou, mámou. Učí se tím řadě schopností: kdy mohou použít více síly, kdy méně, kdy to druhého bolí a kdy jeho samotného. Unaví se a uvolní.

Můžete reagovat a popisovat svoje pocity. „Au, to bolí, teď jsi tlačil hodně, bolelo mě to, příště méně.” Syn bude lépe vnímat bolest druhých. Pokud to půjde, přiberte i dcerku a požádejte syna dopředu o ohleduplnost.

Nastavení pravidel a hranic
Úkolem dětí je zkoušet trpělivost rodičů a nastavených hranic, úkolem rodičů je držet je a trpělivě podle věku posouvat. Pokud budete jasně dopředu nastavovat pravidla, chlapec se bude cítit bezpečněji a síla projevu negativních emocí se zmírní. Velmi užitečně učíme pracovat s rodičovskými hranicemi na kurzech Akademie rodičovství.
Iva Kyselá, terapeutka z Akademie rodičovství


tisková verze článku


Přidejte komentář:

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: šestset padesát
číslicemi:
 


Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .