SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Rozhovor s MUDr. Petrem Hřibňákem

Rakušanova Andrea, Bc., DiS., 22. 08. 2012 13:28

pic/article/foto/24608.jpg Rádi bychom se s Vámi podělili o rozhovor, který nám poskytl náš dlouholetý redaktor Mudr. Petr Hřibňák. Vystudoval FVL UK v Praze, má atestaci v oboru psychiatrie a psychoterpie. Od roku 1981 působí jako lékař v Psychiatrické léčebně Kroměříž. Absolvoval psychoterapeutické výcviky, má praxi také v lektorské a znalecké činnosti.

Otázky:

1. Jak dlouho jste redaktorem v internetovém poradenství na www.iporadna.cz a v čem vidíte přínos internetového poradenství pro obor psychiatrie?


Nevím, jak dlouho už jsem redaktorem. Přínos vidím v tom, že můžu poskytnout tázajícím se aspoň základní informaci, snad k jádru nebo podstatě jejich dotazu. Je na nich, zda další aktivitu a iniciativu vyvinout k řešení svých problémů a k realizaci svých potřeb. Z některých dotazů je patrné, že lidé nežádají jakoby radu, ale potřebovaly by spíše kvalitní lidský vztah nebo v některých případech kvalitní terapeutický vztah, ve kterém by mohly jasně a otevřeně vyjádřit své potřeby.

2. Jak bychom my, jako organizace poskytující internetové poradenství mohli přispět k tomu, aby obor psychiatrie nebyl tak stigmatizovaný ?

Je obtížné tvrdit, že vše je a bude v pořádku. V tisku se budou i nadále objevovat stereotypy a negativní obrazy duševně nemocných. Příklad: masový terorista Breivik je schizofrenik a nedá se zabránit, aby se obyčejný člověk laik nezačal domnívat, že každý schizofrenik může být nějakým zvláštním způsobem nebezpečný. Nejvíce můžou proti stigmatizaci udělat samotní profesionálové svou přípravou, svým přístupem k lidem s duševní poruchou nebo nemocí nebo svojí ochotou nabourávat bariéry a stereotypy o lidech s duševními problémy. Je důležité pokoušet se stále komunikovat jak se samotnými klienty - pacienty, tak jejich rodinami. Bez přímého působení a kontaktu nelze skutečnost měnit.

3. Je podle Vás možné postupně odbourávat nedůvěru a "nálepkování" lidí vyhledávajících pomoc psychologa nebo psychiatra ?

Ano. Domnívám se, že jedině přes přímý kontakt s profesionály. Bylo by velmi užitečné, aby kdokoliv, kdo byl v kontaktu s psychologem nebo psychiatrem, měl možnost sdělit svoji zkušenost z této komunikace, pozitivní i negativní. Z dotazů poradny mám dojem, že vzájemná komunikace je zatížena mnoha předsudky, stereotypy, má řadu slepých uliček. V reálném životě někdy vázne i kontakt a vztah mezi lékařem / psychologem a klientem / pacientem.
Je dobré, že síť ambulantních psychiatrů nebo poradenská síť psychologů se pomalu rozšiřuje a přibývá tak více možností pro klienta zvolit si toho „svého“, který dokáže co nejvíce porozumět individuálním potřebám a dokáže snad i pomoci. Na tomto místě zdůrazňuji, že terapeutický vztah je ovšem jakýmsi pracovním společenstvím. Bez ochoty a zájmu pracovat uvnitř sebe a na sobě samém s ohledem na potřeby a zájmy vlastní a zároveň částečně i osob blízkých se těžko může měnit cokoliv v osobním životě klientů /pacientů. Pro změnu v životě potřebuje klient vlastní vnitřní podporu a zároveň pomoc svého okolí. Psycholog a psychiatr by měl být ten člověk, který společně s klientem dokáže potřeby hledat, popsat. Nedůvěra a nálepkování je z tohoto pohledu jen fixovaným přístupem a jistým stereotypem uváznutí ve vztahu a v  procesu změny, se kterým se dá dále pracovat.

4. Život s duševním onemocněním klade velké nároky nejen na člověka, který touto chorobou trpí, ale rovněž i na blízké okolí, které mnohdy neví, jak se s touto situací vypořádat. Mohl byste popsat základní kroky co dělat pro zmírnění napětí a zvýšení orientace v této složité životní situaci ?

Záleží, jakým typem duševní nemoci nebo poruchy trpí klient a případně jaké důsledky jeho jednání snáší nebo jsou ochotni snášet blízké osoby či přímo rodina. V zásadě má lékař / psycholog chránit svého pacienta, klienta a to může přinášet řadu problémů pro komunikaci s rodinou takového klienta, zejména pokud by si tento nepřál informovat členy rodiny. Formy a tíže duševních poruch jsou nejrůznější. Neexistuje jedna rada, jednotný postoj nebo přístup pro řešení vztahových problémů, zejména pokud projevy nemoci nebo poruchy zatíží komunikaci a kontakt rodiny a jejího nemocného člena.
Je řada otázek, které je třeba zodpovědět. Jak se mění rodina a jaké jsou potřeby jejích jednotlivých členů, včetně nemocného člověka. Zájem může být společný, ale i protichůdný. Některé rodiny se snaží nemocného pochopit, podpořit a pomoci mu. Jiné rodiny mají zájem svého nemocného člena ze svého středu vyloučit a zodpovědnost za jeho osud přenést na instituce.
Je řada konkrétních otázek, které se týkají zmírnění napětí. Kdo toto napětí pociťuje, co je zdrojem napětí, jaké jsou vědomé motivy přístupu k problému, jaké jsou cíle, kterých chce rodina dosáhnout jako celek, co chtějí jednotliví členové, jaké jsou projevy chování (jak zdravých tak nemocných) a co vadí na jednání a co lze ještě akceptovat. Jaké jsou nevědomé motivy a tendence v chování ? Moje zkušenost je někdy taková, že za experta se považují všichni v rodině kolem pacienta a od profesionála chtějí jen potvrzení svých závěrů. Nechtějí radu o tom, jak komunikovat a jak měnit vlastní postoj. Abych nebyl nespravedlivý, také pacient často žádá jen potvrzení svého vidění světa.
Takže základním krokem vůbec je si začít klást otázky, co je to napětí, co je složité na situaci. Jak já se nacházím v tomto světě zdraví a nemoci, jak já řeším problém a čí je to vlastně problém, čím živím já osobně atmosféru v rodině, k čemu svými postoji a chováním přispívám. Základním postojem je přijmout zodpovědnost za to, co můžu měnit, a za to, co nemůžu změnit a budu to muset začít chápat, jinak a v jiných kontextech.

5. Jak by se měli chovat blízcí po návratu pacienta z léčebny, např. po nevydařeném pokusu o sebevraždu ? Jistě to je citlivá situace pro obě strany. Co byste v těchto situacích poradil blízkým ? Jaké jsou zkušenosti spolupráce s rodinami a blízkými pacientů ?

Je zase otázkou, co byl onen pokus o sebevraždu. Z mého pohledu by to měl být ambulantní psychiatr nebo psycholog, pokud to již nebyl lékař nebo psycholog v léčebně, kdo by měl spolu s pacientem/ klientem probrat zdroje jeho sebevražedného chování a příčiny tohoto jednání a pokusit se domluvit s ním, co je třeba sdělit jeho rodině nebo blízkým do té míry, aby dál bylo zachováno soužití, komunikace, rodinný systém nebo hodnoty rodinného života. Nebo byl sebe-vražedný pokus také upozorněním na nezdravou atmosféru v rodinných vztazích ? Dá se v rodině jakoby psychologicky žít a dají se uspokojovat vlastní potřeby ?
Z vašeho dotazu jakoby vyplývalo, že izolovaní rodinní příslušníci neví vůbec nic o motivech sebevražedného jednání svého člena. Nebo se snad bojí kohokoliv zeptat, jednak samotného příslušníka rodiny nebo s jeho souhlasem profesionálů, kteří se o jedince páchající sebevraždu v ambulantních podmínkách starají. Každý má právo na otázky, může se tázat a pokoušet se dozvědět odpověď. Jen tak lze překonávat nejistoty, bezradnost, ostych a dobrat se pochopení. Jsem to snad nakonec já, kdo může změnou rodinného klimatu přispět k duševnímu zdraví „všech“ ? Až tam lze v úvahách dospět a klást otázky je někdy obtížné, protože vznikne někdy potřeba se vyrovnat i s pocity vlastní viny.

6. V České republice jsou dvě formy poskytování psychiatrické péče: Ambulantní a pobytová. Jakým způsobem lze určit hranici pro ambulantní péči a kdy je vhodnější hospitalizace ?

Především záleží na typu nemoci, poruchy. A pak záleží na prožitku nemoci a zdrojích vnitřní podpory a často na ochotě a motivaci pacientů - klientů zvolit si daný typ léčby. Problém je, že prožitek nemoci a rozhodnutí se léčit může být v rozporu s bytostnými zájmy daného člověka a často nebo někdy i v rozporu se zájmy rodiny, jejíž je nemocný člověk členem.
K tomu každého může napadat řada otázek. Má alkoholik právo upít se k smrti, pokud to je jeho svobodná volba a má na alkohol chuť a příležitost pít bez hranic ? Má člověk s bipolární afektivní poruchou a v mánii právo přivodit existenční ohrožení rodiny svými výdaji ?
Právo je v tomto na straně pacienta, neuvědomujícího si – někdy bohužel - další dopady nemoci a jednání, a mluví pouze o bezprostředním ohrožení jeho života nebo osob v jeho okolí. Jinak řečeno: hospitalizace je možná dobrovolná na písemné doporučení lékaře, nejlépe ambulantního psychiatra nebo praktického lékaře po vzájemné dohodě s pacientem/klientem. Nebo je možná hospitalizace nedobrovolná při splnění zákonných podmínek. Přičemž je rozhodnutí o hospitalizaci kontrolováno příslušným soudem v jehož regionu pobytové zařízení leží, a to v rámci tzv. detenčního řízení.

7. Někteří lidé mohou vnímat psychiatrickou léčebnu jako studené a prázdné místo, v minulosti i s klecovými lůžky. Změnilo se podle Vás prostředí psychiatrických léčeben za poslední roky ?

Prostředí, které já osobně znám, se jistě změnilo k lepšímu. Ale k dokonalosti má daleko. Pokud za dokonalost považujeme uspokojení všech nebo převážné většiny individuálních nároků a požadavků klientů. Stačí si klást otázky a porovnat je s možnostmi, které dnešní léčebny nabízejí.
Mám možnost mít jednolůžkový pokoj ? Mám vždy možnost, aby mě na oddělení svými projevy „neobtěžoval jiný klient - pacient“ ? Mám možnost si vždy vybrat svého lékaře nebo budu někam a k někomu „přidělen“ ? Bude každý člen týmu v rámci svých možností mít čas nebo bude zahlcen potřebami jiných pacientů a mým konkrétním starostem a problémům se nedostane tolik pozornosti, kolik si zaslouží ? Obecně zažiju v realitě něco, co se dá pojmenovat jako individuální přístup ? Tyto otázky se budou u pacientů vždy objevovat bez ohledu na to, zda jsou léčeni v léčebnách nebo na psychiatrickém oddělení nemocnic.
Osobně bych si přál, aby bylo více pacientů, kteří by mohli odpovídat kladně na výše položené otázky. Bohužel obecný postoj společnosti založené přednostně na materializaci většiny hodnot a odosobněné vládě ideologií nejrůznějších barev, na ekonomizaci všeho včetně zprůměrování doby a kvality léčení se jen obtížně vyrovnává s individuálními a personálními duchovními či duševními potřebami lidských jedinců.
S nedostatky v organizaci a způsobu poskytování péče se často smiřují i pacienti, pokud jejich potřeba léčit se a míra vnitřního utrpení je natolik velká, že nehledí na snížený komfort v procesu hledání pomoci. Na druhé straně jsou i klienti, kteří dokážou dát své výhrady jasně najevo. Nemusí to být jen tzv. chroničtí stěžovatelé, ale jsou to klienti, kteří mají své nároky dané vnitřními potřebami, svým založením nebo svými zkušenostmi. A nejsou to potřeby neobvyklé. Kdo by nechtěl naplnit svůj požadavek na bezpečné zakotvení aspoň v době léčení a pozorný, empatický přístup?

8. Máme období podzimu a blíží se čas Vánoc. Právě v těchto obdobích se na stránkách iPoradny více objevují dotazy s tématikou depresí, sebevražd, lidé píšou o ztrátě chuti do života. Co byste doporučil jako prevenci proti smutným náladám ?

Prevence smutných nálad ? Mít někoho, s kým můžete zažít porozumění, s kým můžete společně smutnit nebo se i smát. Ať už je to nám blízký člověk, nebo nám blízká živá bytost, zvíře. Nebo v samotě mít někoho nebo něco k vnitřnímu dialogu: knihu, oblíbenou věc, myšlenku, dosud nesplněné přání, nenaplněnou touhu.. a někdo i Boha, k procítění soucitu a k přijetí naděje, že věci se mohou měnit, přes horší období, k lepšímu.


tisková verze článku


Přidejte komentář:

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: čtyřista třicet devět
číslicemi:
 


Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .