SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Každý umírající klade duchovnímu základní otázku: "Proč?"

Sociální práce / Sociálna práca, 10. 08. 2010 16:47

Už na civilní službě v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci se dostal kněz Mgr. Václav Tomiczek, farář v beskydské Čeladné, ke službě nemocným. Civilní službu absolvoval už po studiích jako jáhen a asi 10 měsíců jako kněz, přesto v pozici ošetřovatele u lůžka, což považuje za velmi cennou zkušenost z praxe. V současné době dochází už více než dva roky do zdravotnického zařízení Gaudium ve Frýdku-Místku a také spolupracuje s Hospicem sv. Lukáše v Ostravě, kde se rovněž věnuje duchovnímu vedení personálu v podobě katechezí a duchovních obnov. Zároveň studuje doktorské studium pastorální teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se specializuje na obor pastorační péče o nemocné a příbuzná témata.

Na jakých hodnotách je založena pomoc umírajícím ve spirituální oblasti?
Hned na počátku chci uvést skutečnost, že hovořím z křesťanského pohledu, konkrétně z pohledu katolické církve, ovšem jak vyplyne jistě i dále, křesťanské hodnoty, na nichž vyrostla evropská civilizace, poskytují mnohem širší rámec, než by se mohlo na první pohled zdát.
Když hledáme podklad pro odůvodnění služby a pomoci druhému člověku, zvláště v jeho nemoci a utrpení, je potřeba vyjít z úcty k životu, který je hodnotou sám o sobě, bez ohledu na věk, pohlaví nebo jakékoli limity, včetně těch zdravotních. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a proto je člověk Bohem chtěný, podobně jako celý svět. Na základě tohoto obdarování darem života dostává lidská osoba svou jedinečnost a důstojnost, a to od početí až do přirozené smrti. Katechismus katolické církve z toho vyvozuje důsledky pro pomoc ve spirituální oblasti, která musí vycházet právě z bezpodmínečné úcty k člověku a k jeho jedinečnosti. V desáté kapitole Lukášova evangelia k tomu nacházíme velmi podnětné Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi, který je ochoten vynaložit hodně úsilí i financí pro záchranu člověka, se kterým by se za normálních okolností vůbec nebavil.

Co vše zahrnuje duchovní služba umírajícím? Lze říct, co ještě je a co už není duchovní doprovázení?
Rozlišil bych službu a doprovázení. Tím prvním je myšlena spíše takzvaná svátostná služba, tedy slavení mše svaté, svaté přijímání nebo pomazání nemocných. Duchovní doprovázení ale vnímám jako širší pojem, a to nejen v souvislosti s nemocí. V dějinách církve se setkáváme s duchovními osobami, často mniši nebo poustevníci, které navštěvovali lidé s prosbou o radu, pomoc, modlitbu. Takový duchovní vůdce pak doprovázel člověka na jeho cestě životem, pomáhal mu objevovat nové hodnoty, společně se přibližovali Bohu. Mluvím o tom jednak, abychom si uvědomili, že se jednalo o širší pomoc než jen udílení svátostí, jednak také proto, že doprovázení na duchovní cestě se nesmí stát v žádném případě manipulací.

Jakými zásadami se řídíte při komunikaci s umírajícími?
Můžu říci, že v komunikaci s nemocným by měla platit základní zásada, totiž bavit se po způsobu přijímajícího, snažit se naladit na jeho „vlnu“. Tak se získá nejen důvěra, ale také je zabráněno tomu, abych nemocnému cokoli podsouval. Rád bych ale zdůraznil jednu důležitou skutečnost. Zvláště senioři často vzpomínají na své mládí, na to, že chodili do kostela a do náboženství, ale pak to všechno šlo nějak do pozadí. Chtějí se ale bavit, mají zájem i o přijetí svátostí, třeba i po dlouhé době. Tam nemůže být ani v nejmenším řeč o manipulaci z mé strany. Spíše se jedná o znovuobjevování toho, co už v člověku je, jen se to nějak upozadilo. Připadá mi to podobné, jako když člověka po centrální mozkové příhodě učíme znovu mluvit. Také předtím řeč běžně používal a teď je úkolem logopeda, aby si na mluvení znovu „vzpomenul“.

Co od vás pacienti žádají, jaké jsou jejich potřeby či požadavky? Předpokládám, že sami sobě i vám kladou hodně existenciálních otázek…
Základní otázka, kterou klade každý nemocný jednak sobě, jednak i druhým, je vyjádřena příslovce „proč?“. Proč trpím, jaké jsou příčiny, jaké důsledky, jaký to má vliv na můj život tady a teď. „Proč?“ se tedy ubírá směrem do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Otázky po smyslu jsou velmi často skryté, málokdy je nemocní vyjádří otevřeně a „bez obalu“. Ten, kdo naslouchá, musí tak činit opravdu pozorně a snažit se vnímat „mezi řádky“. Pacient si tak toho, kdo naslouchá, jaksi mimovolně testuje a na tomto bodě je potřebná velká citlivost a vycítění příležitosti jít ke kořeni problému, protože už se takováto příležitost nemusí podruhé naskytnout. Takže asi nejčastější existenciální otázkou je ptaní se po smyslu nemoci, utrpení i života a od toho se dále odvíjejí otázky po skutečnostech, které nás přesahují, a otázky po Bohu nebo obecně po vyšší existenci.

Zaznívá při kontaktech s umírajícími otázky na to, co je po smrti, zda existuje posmrtný života, zda se dostanou do nebe, jak je to s peklem, ďáblem?
Jak jsem už řekl, ty otázky nejsou zdaleka tak otevřené, i když se samozřejmě orientují na poslední věci života člověka. Zvláštní je jedna věc. Většina nemocných se ptá po naději, hledají naději, která je vlastně odpovědí na otázku po smyslu utrpení, takže se snaží najít jakýmsi způsobem pozitivní řešení své situace. Ten, kdo se snaží poskytovat duchovní doprovázení nemocným, by neměl v této chvíli ani tak argumentovat, jako spíše vydat svědectví o své naději v Bohu, který dává smysl životu a tím i utrpení a bolesti, i když je to v lidském chápání obtížné přijmout.

Domnívám se, že existuje mnoho předsudků, falešných představ o duchovní službě. Jak tedy pracujete s předsudky při poskytování duchovní útěchy, posily umírajícímu?
Samozřejmě, že předsudky existují a je jich docela hodně. Mají základ právě v neporozumění základům duchovní služby. Velmi často se kněží setkávají s negativním zaujetím vůči své osobě a církevní instituci. V takovémto případě mnohdy stačí k nabourání zažitých stereotypů trochu více empatie a zájmu. Stále je také bohužel špatně chápána svátost pomazání nemocných, kterou mnozí stále nazývají „posledním pomazáním“. Pomazání nemocných je ale ve skutečnosti velmi důležitou svátostí právě pro posilu v boji s nemocí a stářím a zdaleka se tak netýká jen umírajících. Když vezmu v úvahu mou farnost, každoročně v ní slavíme společné udílení pomazání nemocných, které doporučuji všem nad 65 let, ale kam přijdou i mladší lidé s dlouhodobými diagnózami, o kterých ani sám netuším. Prostě ti lidé berou svátost jako posilu a pomoc v jejich nemoci.

Začínáte sám hovořit o Bohu, víře, nebo čekáte, až pacient sám se začne ptát na duchovní otázky, témata související s umíráním?
Snažím se, abych sám spíše nezačínal. Je samozřejmě nutné, abych se při prvním kontaktu s nemocným seznámil – představil se mu a srozumitelně řekl, co dělám a proč jsem za ním přišel. Už na základě prvních reakcí je pak zřejmé, do jaké míry chce se mnou mluvit on. Reakce jsou odlišné, ale málokdy se stane, že by někdo vysloveně odmítl. Zvláště v prvních setkáních je třeba být v otázkách opatrný.

Liší se duchovní služba v závislosti na tom, zda je pacient věřící, či nevěřící? Jinými slovy: jsou specifika kontaktu s věřícími x nevěřícími umírajícími?
Striktní rozlišování mezi věřícím a nevěřícím vlastně není ani dost dobře možné. Co se ale projeví, je rozdíl mezi aktivním (praktikujícím) křesťanem a spíše hledajícím člověkem. Samozřejmě, že potěší, když slyším někoho, že se už na návštěvu kněze těšil, chce se společně modlit, vyzpovídat, přijmout svaté přijímání nebo si povídat o věcech víry. Je to pro mne snazší nejen při prvotním seznámení, ale také při další práci. Na druhé straně je neméně povzbudivé, když někdo prožije své osobní obrácení, i když zpočátku komunikovat nechtěl, začne se časem věcmi víry zabývat a prohlubovat svůj duchovní život.

Setkáváte se s tématem viny a s ní spojenou potřebou odpuštění a smíření?
Potřeba odpuštění a smíření se děje především na úrovni vztahu s okolím. Lidé své vztahy prožívají různým způsobem a ne vždy je mají harmonické. Během života si ani neuvědomují, jak je to zraňuje a jak oni zraňují ty druhé. Ovšem v konečné etapě, ve chvíli, kdy oni sami se blíží ke konci pozemského života, mají zájem a upřímnou snahu dát vztahy do pořádku. To je další důležitý moment, kdy může účinně pomoci ten, kdo duchovně doprovází. Může se stát tím, kdo vyslechne, spojí se s utrpením nemocného v empatickém mlčení, ale je také schopen zprostředkovat návštěvu příbuzných, možná i trochu pomoci v navázání vzájemného rozhovoru. Při řešení konfliktů se sice jedná primárně o sociální vazby, ty ale mají téměř pokaždé přesah i do duchovní oblasti. Člověk neodpouští a neprosí o odpuštění jen své blízké, ale také Boha, prosí o uzdravení zranění, které mu způsobili druzí, ale které často udělal on sám svým blízkým. Nezastupitelnou a stále ještě nedoceňovanou roli zde plní svátost smíření – zpověď a katolický kněz, který může takto Boží odpuštění zprostředkovat.

Poskytujete duchovní službu i pozůstalým truchlícím? Slyšel jsem názor z hospice, že nemocniční kaplani se zaměřují jen na pomoc umírajícím. Pokud ano, proč tomu tak je?
Duchovní péči v oblasti zdravotnictví se osobně snažím nevnímat zúženě ve smyslu, že bychom tu byli jen pro nemocné. Příbuzní také potřebují pomoc, potřebují někoho, kdo se s nimi podělí o jejich bolest z nemoci jim blízké osoby. Někdy, a je to zkušenost především z hospice, je pacient přivezen z nemocnice v natolik závažném stavu, že komunikace s ním už vlastně ani není možná, což ale neznamená, že se za takového člověka nemodlíme. Zato jeho rodina je na tom po psychické stránce velmi špatně a potřebuje posílit a pomoci rozhovorem, radou, modlitbou. Svým způsobem prožívá ztrátu ještě před smrtí těžce nemocného a to jí pomáhá připravit se na chvíli vlastního odchodu svého blízkého. Pokud mají nablízku někoho, kdo je vyslechne a posílí, snášejí svůj zármutek lépe a může je to někam posunout.
Když se ale jedná o navázání vztahu s příbuzným, je potřeba říci, že čekáme spíše na jejich impuls, tady dvojnásob platí, že není dobré jakýmkoli způsobem je nutit k rozhovoru a spíše čekat, jestli oni projeví zájem.

Pavel Bajer

Rozhovor byl publikován v časopise Sociální práce/Sociálna práca, č. 2/2010 Sociální práce s umírajícími. www.socialniprace.cz


tisková verze článku


Přidejte komentář:

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: dvěstě sedmdesát dvě
číslicemi:
 


12. 11. 2010 10:11: quonax (quonax@centrum.cz)
Tak nevím - jsou tu vůbec nějaké komentáře? Jsou tak dobře ukryté, nebo jsem já jediný?
Příjemně mě překvapilo, že se snažíte vyhýbat manipulaci při setkání s lidmi, o kterých nevíte, jestli sdílejí Vaši víru a Vaše přesvědčení. Obecná zkušenost s křesťany nejrůznějších směrů je většinou právě opačná...
Mohu mluvit jen o sobě, přesto ale myslím a také vím z mnoha rozhovorů, že je to i zkušenost spousty dalších lidí mimo oficiální církve. Vlastně bych ani nečekal, že se se mnou bude nějaký organizovaný křesťan, tím méně profesionál, bavit s jinu motivací než přivést mě mezi své stádo ovcí.
A to je jeden z důvodů, proč jsem se vlastně pustil do kometnáře - pokud totiž jako kněz chcete někomu pomoci a přitom čekáte, až Vás on sám osloví - no, já např. bych takového člověka těžko oslovil, protože bych očekával jen manipulaci nebo výčitky z pozice autority. I když si uvědomuji, že je moje zkušenost hodně kontaminovaná diskusemi s přesvědčovači jiných církví, než je právě katolická...
Do toho patří i takové obraty, jako "vydávat svědectví"... považoval bych to vlastně za jakýsi "odborný žargon". Člověku, který nejvíc rozhovorů s křesťany absolvoval pravděpodobně s aktivisty Svědků Jehovových, kteří neváhají lidi pronásledovat na ulici nebo s biblí zazvonit u dveří, při této frázi naskakuje husí kůže a prchá co nejrychleji... Přitom významovým jádrem může být prosté sdělení vlastních zkušností, vlastního prožívání - a to by mě skutečně zajímalo.
Co mě dál ve Vašem článku velmi potěšilo je věta: "Striktní rozlišování mezi věřícím a nevěřícím vlastně není ani dost dobře možné." Myslím si totéž - nějaké "víra" je vlastní každému člověku, ať už si její vědom nebo ne. Jistěže je dobré, ba nanejvýš potřebné tuto víru v sobě najít a kulitovovat ji - konec konců sotva je něco cennějšího, co ve svém životě máme. Jen u toho rozdělení lidí na "aktivní křesťany" a "spíše hledající" mi schází důležitá skupina těch, co nejsou křesťané nebo přímo katolíci a přesto svému duchovnímu životu věnují přenejmenším stejnou péči a energii. Ano - všichni jsme svým způsobem hledající, nebo možná skoro všichni... ale ne každý se vydal na svou duchovní cestu pod vlajkou křesťanství a bylo by jistě dobré pro duchovní rozvoj lidstva, kdyby i křesťané dokázali respektovat své duchovní bratry a sestry, kteří jdou jinak nazvanými cestami.

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .